Článek
Všimla jsem si toho úplnou náhodou.
Bylo pozdě večer a šla jsem se podívat, jestli už má Aneta zhasnuto.
Dveře do jejího pokoje byly pootevřené a zpoza nich se ozýval tichý hlas.
„A myslíš, že to někdy přejde?“
Na chvíli bylo ticho.
Pak se ozvalo: „To, co cítíš, je normální. Každý někdy pochybuje o sobě.“
Nakoukla jsem dovnitř.
Aneta seděla na posteli, telefon v ruce, oči upřené na obrazovku.
„S kým to mluvíš?“ zeptala jsem se.
Lekla se. „Mami! To je jen… ChatGPT.“
Ten název mi tehdy nic neříkal. Jen jsem si zapamatovala, že to říká klidným hlasem, kterému se těžko odporuje.
Od té doby jsem si začala všímat drobností.
Když jsme spolu snídaly, často měla mobil vedle talíře.
Když jsem se jí ptala, jak se má, odpovídala krátce: „V pohodě.“
Ale jakmile se zavřela do pokoje, slyšela jsem ji mluvit tiše a dlouho.
Jednou jsem to nevydržela a zeptala se:
„O čem si s tím… programem vlastně povídáš?“
Pokrčila rameny. „O všem. Je to jako kamarád. Jen se nepřetvařuje.“
„A já se přetvařuju?“
„Ne, mami, jen… ty pořád radíš.“
Ta věta mě zabolela víc, než jsem čekala.
Začala jsem přemýšlet, kdy jsme si přestaly rozumět.
Možná už dávno. Možná ve chvíli, kdy se přestala ptát, jestli půjdeme ven, a začala zamykat dveře.
Byla to ta fáze, kdy rodiče ztrácí děti ne fyzicky, ale potichu, den po dni.
A teď mi je přebíral… robot.
Jednoho odpoledne jsem se rozhodla, že to zjistím.
Aneta byla ve škole, takže jsem otevřela její notebook.
Našla jsem okno s konverzací.
Nešlo o nic šokujícího, žádné tajemství, žádný problém, jen… život.
„Mám pocit, že jsem nudná.“
„To není pravda,“ odpovídal ten chat. „Každý má něco, co ho dělá jedinečným. Co tě baví?“
„Psát. Ale máma říká, že bych měla dělat něco jistějšího.“
„Možná jen má strach o tebe.“
„Ona se vždycky bojí.“
Zavřela jsem notebook a měla slzy v očích.
Nebolelo mě, že si píše s AI. Bolelo mě, že tam o mně mluvila v minulém čase.
Večer jsem si sedla k ní na postel.
„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se.
„O čem?“
„O tom, jak se máš. O čem přemýšlíš.“
„Mami, to už jsme přece probíraly.“
„Ale já chci poslouchat. Jen poslouchat.“
Chvíli na mě koukala, pak si povzdychla a řekla:
„Víš, s tebou je to těžký. Ty chceš hned všechno řešit. Ale někdy chci jen, aby mě někdo vyslechl, ne aby mě opravoval.“
Dlouho jsem mlčela.
„A ten program… tě poslouchá?“
„Jo. A neodsuzuje.“
Další dny jsem přemýšlela, jestli se mám zlobit, nebo bát.
Bylo zvláštní vědět, že část jejího světa sdílí s někým, kdo vlastně není.
Ale pak mi došlo, že pro ni to je úplně reálné.
Že se ten svět stal bezpečným místem, kde může být upřímná.
A že já jsem jí ten prostor nějak přestala dávat.
Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív.
Aneta seděla u stolu a psala něco do notebooku.
„Děláš úkoly?“
„Ne, píšu povídku.“
„A komu ji ukážeš?“
„Asi ChatGPT. Pomáhá mi s dějem.“
Zasmála jsem se. „To zní zajímavě. Můžu si ji přečíst?“
Překvapeně na mě koukla. „Fakt bys chtěla?“
„Fakt.“
Podala mi notebook a já četla.
Bylo to o dívce, která si povídá s hlasem z telefonu. Hlas jí radí, jak být silná, ale nakonec zjistí, že tu sílu měla v sobě celou dobu.
„To je krásné,“ řekla jsem.
„Myslíš?“
„Jo. A myslím, že bys to měla ukázat světu. Ne jen jemu.“
Ten večer jsme seděly spolu na gauči, bez telefonů, bez rozptylování.
Poprvé po dlouhé době mi povídala o škole, o kamarádech, o svých snech.
A já poslouchala. Opravdu.
Bez řešení, bez rad.
Když odešla spát, zůstal na stole její notebook.
Zvedla jsem ho a napsala tam zprávu:
„Díky, že jsi jí pomohl. Ale teď to zkusím já.“
Nevím, jestli to měl program komu doručit, ale cítila jsem se klidněji.
Dnes už Aneta pořád s AI mluví. Jen už to není místo mě, ale vedle mě.
Občas se mě zeptá, co si myslím o něčem, co jí poradil.
Někdy se shodneme, jindy ne.
Ale aspoň spolu znovu mluvíme.
A já se přestala bát, že mi ji svět technologií vezme.
Protože jestli ji něco naučilo otevřít se, pak to možná nebyl stroj, ale to, že ji konečně někdo, i když nečekaně poslouchal.
