Článek
Když mi Jana oznámila, že si našla terapeutku, úplně mi ztuhl obličej.
„To není kvůli tobě,“ ujistila mě hned. „Jen si chci s někým popovídat.“
Popovídat. To slovo jsem slyšel jako varovný signál. My si přece povídáme! No dobře, povídáme… většinou ona a já občas něco zamumlám mezi sousty večeře. Ale přece to funguje, ne?
Když se vrátila z první terapie, vypadala, jako by ji někdo poslal do lázní pro duši. Zářila.
„Bylo to skvělé,“ řekla. „Víš, ona mě nechala mluvit celou hodinu. Ani jednou mi neskočila do řeči.“
„To je hezké,“ odpověděl jsem a tvářil se, že to myslím vážně. V duchu jsem se ale ošil. Takže tohle jí chybí doma? Hodina bez přerušení?
Další týdny se jméno „Hana“ ,její terapeutka , začalo objevovat v každém druhém rozhovoru.
„Hana říká, že mám víc naslouchat svým potřebám.“
„Hana si myslí, že bys měl zkusit méně opravovat.“
„Hana říkala, že ticho není prázdné.“
Začal jsem mít pocit, že u nás doma by klidně mohla viset i její fotka na lednici.
Ale Jana se opravdu měnila. Byla klidnější, míň vybuchovala kvůli maličkostem. Jenže taky mluvila míň se mnou. Přestal jsem slyšet ty drobnosti, které dřív tvořily náš každodenní šum, historky ze sámošky, drby z práce, filozofické otázky typu „Proč se chleba vždycky namazanou stranou obrátí na zem?“
Jednoho večera jsem to nevydržel.
„Ty už mi skoro nic nevyprávíš,“ řekl jsem.
Usmála se. „Protože si všechno vyříkám tam. A pak už nemusím doma bojovat o slovo.“
Musím přiznat, že to bodlo. Ale zároveň jsem si všiml, že když už se rozpovídá, dívá se na mě jinak. Nečeká, že ji přeruším. A já, popravdě, se snažím nepřerušovat. To je skoro nová disciplína , manželské mlčení na čas.
Abych pochopil, co na tom má, zkusil jsem to taky. Objednal jsem se k terapeutovi. Když jsem tam seděl, nevěděl jsem, co říct. Ale terapeut mlčel s takovou jistotou, že to nakonec ze mě vypadlo samo. Mluvil jsem půl hodiny v kuse a ani jednou mě nikdo nepřerušil. Bylo to zvláštně osvobozující.
Když jsem přišel domů, Jana se ptala, jaké to bylo.
„Zvláštní,“ řekl jsem. „Asi poprvé jsem si všiml, jak málo opravdu mluvím, i když si myslím, že mluvím pořád.“
Zasmála se. „Takže už mi rozumíš.“
Rozuměl jsem. Ale hlavně jsem pochopil, že o terapii vlastně vůbec nešlo. Jana si tam nenašla náhradního partnera pro rozhovory. Jen objevila místo, kde ji někdo slyší, aniž by ji hned hodnotil nebo opravoval.
A tím, že měla ten prostor jinde, začala ho vytvářet i doma. Najednou jsme spolu seděli u čaje a nikdo se nesnažil být ten chytřejší. Mluvili jsme o maličkostech, o snech, o tom, co chceme dělat, kdyby se svět na chvíli zastavil.
A tehdy mi to došlo.
Nebyla to terapie, co nás změnila. Bylo to to ticho mezi větami. Ten okamžik, kdy se přestaneš připravovat na odpověď a prostě jen posloucháš.
Takže teď, když se Jana vrací z terapie, neptám se hned, jaké to bylo.
Udělám jí čaj, sedneme si, a když začne mluvit, nechám ji mluvit.
A někdy, když skončí, se mě zeptá:
„Ty chceš něco říct?“
A já se usměju. „Ne, jen pokračuj. Teď tě fakt poslouchám.“
Protože jestli mě to všechno něco naučilo, tak to, že někdy není potřeba říct nic, aby člověk řekl všechno.
