Článek
Když jsem byla malá, děda mi pořád říkal, že peníze jsou zlo. Že z člověka dělají blázna a že nejdůležitější je mít „čistý stůl a klid v duši“. Žil sám v malém domku na konci vesnice, v kuchyni věčně páchlo po cibuli a na poličce měl postavenou zavařovačku plnou drobných mincí.
„Na horší časy,“ říkal pokaždé, když jsem se ho zeptala, proč je tam má.
Vždycky vypadal spokojeně. Na sobě měl starý svetr, kalhoty s prošoupanými koleny, boty, které by už jiný dávno vyhodil. Babička umřela brzy a od té doby se z dědy stal samotář. Pomáhal sousedům, sekal trávu na hřbitově, chodil krmit kočky k potoku.
A šetřil. Na všem.
Kupoval nejlevnější mléko, nechával si donášet prošlé rohlíky z pekárny, a když mu táta chtěl koupit novou televizi, děda to odmítl se slovy: „Proč, ta stará svítí, ne?“
Mysleli jsme, že prostě nemá. Že žije z důchodu a zázrakem vychází s pár stovkami měsíčně. A on to svým způsobem rád přiživoval. Uměl si postěžovat na drahotu, na stát, na ceny másla. A přitom se vždycky culil.
Jednou, když mi bylo asi dvacet, jsem u něj přespávala. Ráno jsem se probudila dřív a slyšela z kuchyně cinkání kovu. Nakoukla jsem tam a viděla ho, jak překládá něco z malé krabičky do jiné. Když si všiml, že tam stojím, rychle to schoval pod ubrus.
„Co to máš?“ ptala jsem se.
„Nic,“ odvětil. „Jen drobné.“
„Ale to necinkalo jako mince.“
„Ty máš uši jak netopýr,“ zasmál se. A víc už jsem z něj nedostala.
Roky plynuly. Děda stárnul, ale pořád byl čiperný. Jezdila jsem za ním, jak to šlo, a pokaždé mě vítal stejně, talířem brambor a sklenicí čaje z lipového květu.
Poslední rok už byl unavený. Jednou jsem mu přinesla koláče a když jsem mu je podávala, chytil mě za ruku.
„Víš, děvenko,“ řekl. „Lidi si myslí, že jsem lakomej. Ale já jen nechci být nikomu na obtíž.“
Znělo to zvláštně, ale tehdy jsem to nechala být.
Když umřel, bylo ticho. Takové to ticho, co padne na dům, když odejde někdo, kdo ho celý život držel pohromadě. Všechno jsme s tátou a mámou uklízeli, třídili, balili. Děda neměl moc věcí. Pár knížek, nějaké staré fotky, obnošené šaty.
Všechno šlo hladce, dokud táta nezačal přerovnávat dílnu.
„Hele,“ zavolal. „Podívej se sem.“
V rohu stála stará plechová skříňka. Zamčená. Klíč nikde. Táta to nakonec vypáčil. A tam, tři kovové trubky, obalené hadrem. Rozbalil jednu a chvíli jen zíral.
Byla to cihlička zlata.
Ne jedna. Asi patnáct.
Nikdo z nás nechápal, odkud to má. Děda, který si nechával spravovat brýle izolepou, měl doma desítky uncí zlata.
Táta si sedl na stoličku, držel jednu v ruce a jen tiše řekl: „To není možný.“
Doma jsme pak celé dny přemýšleli, kde k tomu přišel. Žádné doklady, žádné účty, žádné dědictví. Jen ty cihly a pár zažloutlých papírků, na kterých měl děda rukou napsáno: „Nechci, aby mě někdo litoval.“
Dlouho jsme pátrali. Nakonec nám to pomohl rozluštit soused, starý pán, který s dědou dřív dělal v Jablonci. Prý spolu kdysi pracovali ve šperkařské dílně. Děda tam prý zůstal i po revoluci, když ostatní odešli a za léta si místo výplaty občas bral odřezky a zbytky. Třicet let prý z nich postupně odléval malé kousky. Poctivě, trpělivě, tajně.
„Říkal, že až jednou nebude, nechce, aby někdo z vás musel živořit,“ řekl soused. „A taky že zlato se nenechá v bance. Tam ho kradou jinak.“
Táta z toho byl dlouho rozhozený. Cítil se, jako by svého otce vůbec neznal.
„Celý život hrál chudáka,“ říkal. „A přitom měl víc než my všichni dohromady.“
Já to ale viděla jinak.
Děda nebyl lakomec. On jen žil po svém. Skromně, v tichu, bez předvádění. Možná to zlato nebylo o penězích. Možná to bylo jeho způsob, jak mít jistotu, že svět se nezhroutí.
Když jsme zlato nakonec prodali, rozdělili jsme peníze mezi vnoučata a část dali na opravu hřbitovní zdi, kterou děda celý život sekal. Zdálo se to správné.
Dneska, když si na něj vzpomenu, už ho nevidím jako podivína v starém svetru. Vidím chlapa, který prostě věděl, že svět se mění, ale jistota se hledá těžko.
A možná měl pravdu, ne všechno, co šetříš, musíš ukazovat.
