Článek
Byla to ta nejzapadlejší chata, jakou jsme našli. Dřevěná, trošku nakřivo, s verandou obrácenou k jezeru. Voda byla klidná jako sklo, les kolem se nehýbal, a když jsme první večer zapálili oheň, měla jsem pocit, že svět tam dole, v civilizaci, přestal existovat.
„Tady je ticho jako v hrobě,“ řekl Pavel, když se opřel o zábradlí a zhluboka se nadechl.
„Přesně proto jsme tady,“ odpověděla jsem.
Celý den jsme chodili po lese, koupali se, vařili na ohni. Nic zvláštního, jen čistý klid, jaký člověk z města skoro zapomene. Jenže s večerem přišel vítr — takový ten, co se nezvedne najednou, ale začne tiše šeptat mezi stromy, jako kdyby něco zkoušel říct.
Když jsme šli spát, bylo krátce po půlnoci. Venku hučel les a voda tiše šplouchala o břeh. Pavel usnul skoro hned, ale já ne. Měla jsem zvláštní pocit, že něco není v pořádku.
A pak jsem to uslyšela.
Nejdřív jsem si myslela, že to byl zvuk vody. Jenže tohle nebylo šplouchání. Bylo to pravidelné, těžké — kroky. Jasně slyšitelné kroky po dřevěné verandě. Dvě, tři, zastavení. Ticho.
Posadila jsem se a poslouchala. Pavel se pohnul, ale nespal. „Slyšíš to?“ zašeptal.
„Jo,“ odpověděla jsem.
Kroky se ozvaly znovu, tentokrát blíž, až pod oknem. Zadržela jsem dech. Ve tmě bylo vidět jen odraz měsíce na hladině. Někdo nebo něco se pohybovalo kolem chaty.
Pavel potichu vstal, vzal baterku. Zastavil se u dveří a ztuhl. Všimla jsem si, že se třese — a to u něj nebylo obvyklé. Otevřel dveře a posvítil ven. Paprsek světla rozřízl tmu, osvítil verandu… nic. Jen křeslo, ve kterém jsme předtím seděli, bylo převrácené.
„Možná vítr,“ řekla jsem, i když jsem tomu sama nevěřila.
Zavřel dveře, zamkl a vrátil se. Leželi jsme tiše, ale spát se nedalo. Každý šramot zvenku zněl hlasitěji než předtím.
K ránu jsem musela na chvíli usnout, protože mě probudil křik racků a světlo, které se prodíralo škvírou ve dveřích. Pavel seděl u stolu, koukal z okna.
„Podívej,“ řekl.
Na verandě, v prachu a písku, byly stopy. Nejasné, ale zřetelné. Bosé. Malé.
Projeli jsme les, pro jistotu. Nikde nikdo. Jen stará rybářská bouda na druhé straně jezera, opuštěná, rozpadlá. Zkoušela jsem to brát s rozumem — možná děti z vesnice, možná jen zvíře, co udělalo divné otisky. Jenže Pavel vypadal čím dál víc znepokojeně.
Večer se setmělo dřív než obvykle. Seděli jsme u krbu, hráli karty, snažili se být nad věcí. Jenže pak se to zopakovalo. Tentokrát hlasitěji.
Nejdřív klapnutí dřeva, pak škrábnutí po stěně, jako by někdo prstem přejížděl po trámech. Šramot u okna. A pak — tiché, jasné zaklepání. Tři krátké údery.
Ztuhla jsem. Pavel vyskočil, popadl polínko z krbu. Otevřel dveře a rozkřikl se do tmy: „Kdo je tam?“
Ticho. Jen jezero dýchalo.
Šli jsme oba ven, světlo baterky kmitlo po okolí. Na kraji lesa se něco pohnulo. Malý stín, rychlý, tichý. Když jsme tam došli, nebylo tam nic — jen u břehu ležela dětská bota. Starodávná, rozpadlá, jako z jiného času.
Vrátili jsme se dovnitř a zamkli všechny dveře. Seděli jsme u krbu až do svítání, unavení, ale bdělí. Ráno jsme se rozhodli odjet. Našli jsme botu přesně tam, kde jsme ji nechali, ale kolem ní bylo v písku víc stop — tentokrát dvě větší, těsně vedle sebe, jako by někdo dítě zvedl do náruče.
Cestou z chaty jsme potkali starého muže z vesnice. Zastavil nás, podíval se na auto a řekl:
„Vy jste byli u jezera? V té chatě nahoře?“
Přikývli jsme.
„Tam už nikdo nejezdí. Od té doby, co se tam před lety utopila ta holčička. Dcera jednoho rybáře. Od té doby tam lidi slyší kroky po verandě.“
Nic víc neřekl. Jen si nás prohlédl a pokračoval dál, jako by to byla obyčejná věc.
V autě jsme dlouho mlčeli. Cestou z lesa jsem se ohlédla — chata stála tiše, v ranní mlze, a vypadala nevinně, skoro přívětivě. Ale já už věděla, že to ticho klame.
Dnes, když někdo řekne, že jede „na klid“ k jezeru, usměji se a přeji mu to. Ale já už vím, že některá místa nemlčí proto, že jsou opuštěná. Mlčí, protože poslouchají.
