Článek
Na Krétu jsme se těšili celý rok. Po všech těch měsících práce, školky, nemocí a chaosu kolem, jsme konečně přistáli v teple, kde všechno vonělo po slaném vzduchu, pomerančích a opalovacím krému. Měla to být klidná rodinná dovolená. Žádné dobrodružství, jen moře, lehátko a zmrzlina.
První dny byly přesně takové. Malá Anička běhala po pláži s kyblíčkem, můj muž si četl knížku, já se konečně po dlouhé době zastavila. Dokonce jsem začala mít pocit, že všechno funguje. Že život má najednou pomalé tempo, jaké by měl mít.
Pak přišla sobota. Den, kdy se všechno změnilo.
Byl to den trhů. Barevné stánky, vůně grilovaného masa, korálky, klobouky, tašky z kůže, šperky a turisté ze všech koutů světa. Všude ruch, smích a cinkání mincí. Anička byla nadšená. Chtěla si všechno prohlédnout – hlavně malované mušle a plyšové želvy.
„Jen se drž za ruku, ano?“ připomněla jsem jí už potřetí.
„Jo, mami,“ odpověděla automaticky, oči jí ale těkaly na všechny strany.
Zastavili jsme se u stánku s ovocem. Prodavač nám nabízel sušené fíky, melouny se třpytily v plastových miskách. Otočila jsem se k manželovi, aby mu ukázala, že bychom mohli koupit trochu datlí. Trvalo to sotva deset vteřin. Když jsem se znovu otočila, Anička tam nebyla.
Nejdřív jsem si myslela, že se jen posunula o pár kroků. Rozhlédla jsem se – nikde.
„Ani?“ zavolala jsem klidným hlasem. Nic.
„Aničko!“ zkusila jsem to znovu, hlas mi přeskočil.
Manžel si toho všiml okamžitě. „Kde je?“
„Byla tady… před chvílí,“ vyhrkla jsem a už mi bušilo srdce. Rozhlížela jsem se kolem, mezi davem, mezi nohama lidí, mezi stánky. Nikde ani stopy po růžovém kloboučku, který si ráno tak pyšně nasadila.
V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Zvedla se mi vlna horka a hlava se mi zatočila.
„Rozdělíme se,“ řekl muž. „Ty běž tamhle dozadu, já projdu ten roh.“
Kolem mě byl hluk, smích, cizí jazyky, zpěv a pískání z reproduktorů. A já v tom všem slyšela jen vlastní tep. Zmateně jsem pobíhala od stánku ke stánku, ukazovala fotku z telefonu, ptala se prodavačů:
„Neviděli jste malou holčičku, asi pět let, růžový klobouk?“
Většina nechápala česky ani anglicky. Někdo pokrčil rameny, jiný ukázal jiným směrem.
Začala jsem panikařit. Scénáře v hlavě se rozjížděly – že se ztratila, že ji někdo odvedl, že se jí něco stalo. Měla jsem chuť křičet.
Pak jsem zahlédla policistu na motorce, jak hlídá u přechodu. Přiběhla jsem k němu, sotva jsem popadala dech.
„My daughter… lost… small… pink hat!“ gestikulovala jsem rukama jako blázen. Policista sesedl, vytáhl vysílačku, něco řekl řecky a ukázal mi, ať zůstanu na místě.
Manžel se mezitím objevil z druhé strany. Bez Aničky. Oči měl dokořán, tvář bledou.
„Nic,“ hlesl.
Minuty se táhly jako hodiny. Všude kolem se prodávaly suvenýry a já měla pocit, že se celý svět točí dál, zatímco mně se hroutí pod nohama.
A pak jsem ji uslyšela.
„Mami!“
Ten hlas bych poznala mezi tisícem jiných. Otočila jsem se a mezi davem běžela Anička – rozcuchaná, s pláčem v očích, růžový klobouček nakřivo. V náručí držela obrovskou plyšovou želvu.
Rozbrečela jsem se dřív, než ke mně doběhla. Klekla jsem si a sevřela ji tak pevně, že se rozplakala ještě víc.
„Kde jsi byla, zlatíčko?“ ptala jsem se a třásla se.
„Chtěla jsem ti koupit dárek,“ vzlykala. „Ten pán tam měl ty želvy a já jsem jen chtěla…“
Ten pán – starý prodavač o pár stánků dál – stál opodál, tvářil se vyděšeně a vysvětloval policistovi, že ji hned hledal, že jen utekla, když se otočil.
Všechno dobře dopadlo. Ale mně trvalo hodiny, než se mi zklidnil dech a přestala se mi třást ruka.
Když jsme se večer vraceli do hotelu, Anička spala v autě s tou obrovskou želvou v náručí. Já seděla vedle ní a přemýšlela, jak křehký je pocit bezpečí. Jak rychle se promění v zoufalství.
Od té doby mám jednu zásadu – na tržištích, na plážích, kdekoliv mezi lidmi – držím ji za ruku, dokud mě sama nepustí. Protože ten pocit prázdného prostoru vedle sebe, kdy zjistíte, že vaše dítě zmizelo, je něco, co už nikdy nechcete zažít.
