Článek
Bylo mi čtyřicet pět. Věk, kdy už člověk tolik netouží po velkých gestech, ale doufá, že to, co má, zůstane pevné.
Myslela jsem si, že máme s Petrem klidný, zaběhnutý vztah. Nebyl dokonalý, ale po dvaceti letech manželství už přece nikdo nežije jako v pohádce.
Večer jsme slavili doma. Na stole voněly svíčky, kamarádky přinesly víno, dcera upekla dort. Petr byl celý večer pozorný, možná až moc. Naléval mi, usmíval se, hladil mě po ruce.
„Dneska jsi nádherná,“ řekl mi.
Usmála jsem se. „To víno ti jde k duhu,“ odpověděla jsem s úsměvem.
Zasmál se, ale v očích měl něco zvláštního. Teď, když na to vzpomínám, bylo to spíš smutné než něžné.
Když hosté odešli, zůstali jsme sami. Petr vstal, sáhl do kapsy a podal mi malou sametovou krabičku.
„Ještě jeden dárek,“ řekl tiše.
Srdce se mi rozbušilo. Vypadalo to jako šperk. Možná prsten, možná náhrdelník.
„Ty blázne,“ smála jsem se, „vždyť jsme si řekli, že si letos nic drahého dávat nebudeme.“
„Otevři to,“ řekl.
Krabička byla těžší, než jsem čekala. Otevřela jsem ji. Uvnitř ležel jemný stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru srdce. A pod ním složený papír.
Na okamžik jsem ztuhla.
Vytáhla jsem ho a rozložila.
Byla to žádost o rozvod.
Cítila jsem, jak mi krev mizí z tváře. Svět se ztišil, i tiché praskání svíčky zmizelo.
„Co to má být?“ zeptala jsem se.
„To, co vidíš,“ odpověděl. Jeho hlas byl klidný, až děsivě.
Dívala jsem se na něj a nedokázala mluvit. V hlavě se mi míhaly obrazy – dovolené, smích, první byt, dceřin první den ve škole.
„Ty… ty ses zbláznil?“
„Ne,“ řekl. „Jen už to dál nejde. Zkoušel jsem to dlouho. Ale už tě nemiluju.“
Bylo to, jako by mi někdo vyrazil dech.
„A ten dárek?“ vydechla jsem.
„Aby to nebylo jen papír. Ten řetízek… symbolizuje všechno, co mezi námi bylo. Krásné, ale uzavřené.“
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se smát, nebo křičet.
„To myslíš vážně? Takhle? Na moje narozeniny?“
Podíval se na mě provinile, ale neuhnul.
„Chtěl jsem ti to říct už dřív. Ale pořád se něco dělo. A dnes… jsem si říkal, že si zasloužíš pravdu. I když bolí.“
Zvedla jsem se od stolu. Vzala jsem krabičku a hodila ji do dřezu.
„Tohle si strč!“ vykřikla jsem.
Řetízek se zaleskl, když dopadl na porcelán. Papír jsem měla pořád v ruce, mačkala jsem ho tak silně, že se potrhal.
„Máš někoho, že?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.
Pokrčil rameny. „Ano.“
Ticho po tom slově bylo nesnesitelné.
„Jak dlouho?“
„Rok.“
Rok. Rok, kdy jsem si myslela, že je jen unavený z práce. Rok, kdy jsem se snažila být trpělivá, protože „chlapi to tak mají“. Rok, kdy jsem mu nosila večeře do pracovny, zatímco on psal jí.
Sedla jsem si zpátky a začala se smát. Ne smíchem, který by zněl vesele – spíš hystericky, prázdně.
„Víš, co je nejhorší?“ řekla jsem. „Že já tě pořád miluju.“
„Já vím,“ odpověděl tiše. „A právě proto to dělám teď. Nechci, abys mě jednou nenáviděla.“
Vstal, podíval se na mě naposledy a odešel. Dveře za ním tiše cvakly.
Zůstala jsem sama. Na stole dohořívaly svíčky, dort se nakláněl a víno v lahvi bylo napůl plné.
Dívala jsem se na ten zbytek večera, který měl být oslavou. A pochopila jsem, že některé konce přicházejí zabalené v dárkovém papíru.
Další ráno jsem vstala brzy. V kuchyni to vonělo po svíčkách a víně. Našla jsem v dřezu tu krabičku – trochu ošlehanou, ale nepoškozenou.
Vytáhla jsem řetízek, osušila ho a položila si ho do dlaně.
Byl krásný. Křehký. Symbol všeho, co bylo.
Dala jsem si ho na krk. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Abych si připomněla, že i zlomené věci mohou být součástí příběhu.
Odpoledne jsem šla k dceři. Neřekla jsem jí všechno, jen že s tátou potřebujeme pauzu.
„Mami, jsi v pohodě?“ zeptala se.
Usmála jsem se. „Ještě ne. Ale budu.“
Teď je to rok. Ten samý řetízek nosím dodnes. Ne proto, že bych chtěla vzpomínat, ale protože mi připomíná, že i konec může být začátkem.
A že někdy musíš otevřít ten nejhorší dárek svého života, abys konečně pochopila, že si zasloužíš víc než poloviční lásku.
