Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu jednou z těch matek, které chodí do second handu kupovat oblečení, zatímco jejich dítě nosí školní uniformu za deset tisíc. Ale teď jsem přesně v této situaci a vlastně mi to ani nepřipadá divné. Jen hořce úsměvné.
Naše Maruška vždycky byla bystré dítě. Od malička milovala knížky, v pěti už četla sama a pořád se na něco ptala. Typické zvídavé dítě, které chce vědět, proč je obloha modrá a kam teče voda, když spláchneme záchod. Ta zvídavost mě vždycky těšila, protože jsem sama učitelka, i když momentálně na rodičovské s naším druhým dítětem, malým Jakubem.
Když bylo Marušce šest a blížil se zápis do školy, začali jsme s manželem řešit, kam ji dáme. Bydlíme v menším městě, kde jsou tři základní školy, všechny vcelku průměrné. Nic vyloženě špatného, ale ani nic výjimečného. A pak je tady jedna soukromá, která se pyšní individuálním přístupem, angličtinou od první třídy a spoustou kroužků.
Na rodinné oslavě Maruščiných narozenin se moje tchyně zmínila, že její kolegyně z práce má vnuka právě na té soukromé škole a nemůže si ji vynachválit. „To dítě mluví anglicky jako rodilý mluvčí a v osmi letech už programuje,“ vyprávěla nadšeně, zatímco podávala Marušce dort. „A hlavně, ta škola jim dává sebevědomí. Žádné srovnávání s ostatními, žádný stres, jen radost z učení.“
Můj manžel Petr se chytil. Jeho vlastní zkušenost ze základky nebyla nejlepší – patřil k těm tichým, nenápadným dětem, které učitelé často přehlížejí. A já? Já jsem sice učitelka, ale dost dobře vím, jak to v běžných školách chodí. Třídy po třiceti dětech, přetížení učitelé, málo času na individuální přístup.
„Pojďme se tam alespoň podívat,“ navrhl Petr jednoho večera. „Co tím ztratíme?“ Škola byla nádherná. Moderní budova, velké třídy plné světla, zahrada s hřištěm. Paní ředitelka nás provedla a vysvětlila jejich filozofii. Znělo to jako sen – respekt k dítěti, podpora jeho silných stránek, moderní výukové metody. Když jsme odcházeli, Maruška se rozzářila: „Mami, tady je to jako v pohádce. Tady chci chodit.“
Cena za školné nás trochu zarazila – 8 000 korun měsíčně. To nebylo málo. Petr pracuje jako IT specialista v menší firmě, já jsem učitelka, teď na rodičovské. Ale říkali jsme si, že pro vzdělání našeho dítěte to nějak zvládneme. Tchyně dokonce nabídla, že první rok přispěje polovinou, abychom to měli jednodušší. A tak jsme Marušku přihlásili.
První měsíce byly jako sen. Dcera chodila do školy s nadšením, každý den vyprávěla, co nového se naučila. Učitelé posílali pravidelně zprávy o jejím pokroku. Připadalo nám, že jsme udělali to nejlepší rozhodnutí. Jenže pak přišla realita.
Nejdřív nám řekli o povinných školních uniformách – 9 500 korun za sadu. Pak přišly platby za učebnice, které nejsou v ceně školného. Následovaly příspěvky na výlety, divadla, besedy s autory dětských knih. A k tomu všemu, když Maruška začala chodit do kroužků, které škola nabízela, ukázalo se, že většina z nich je za příplatek.
Náš rozpočet začal praskat ve švech. Nejdřív jsme omezili dovolené – místo týdne u moře jsme jezdili na víkendy k rybníku. Pak jsme začali šetřit na jídle, na oblečení, na všem. Já jsem začala hledat možnosti přivýdělku, i když jsem stále na rodičovské s malým. A v tu chvíli přišla další rána.
Petr přišel z práce s tím, že firma má problémy a musí snížit stavy. Když jsem jednoho večera seděla u kuchyňského stolu a počítala, kolik nám zbývá do konce měsíce, rozplakala jsem se. Bylo to pouhých 1 200 korun na jídlo, plenky, benzín a všechno ostatní. Na účtu už žádná rezerva. A splátka školného na další čtvrtletí se blížila.
Petr si přisedl a vzal mě za ruku. „Musíme si promluvit s Maruškou,“ řekl tiše. „Vysvětlit jí naši situaci.“ Ale já jsem se nemohla přimět k tomu, abych své dceři řekla, že už nemůže chodit do školy, kterou miluje. Viděla jsem, jak tam prospívá, jak jí svítí oči, když mi ukazuje, co se naučila. Jak konečně našla kamarádky, se kterými si rozumí. Jak má poprvé v životě pocit, že někam patří.
A tak teď nakupuji v akcích, chodím do second handu a večer doučuji angličtinu přes internet, zatímco obě děti spí. Petr vzal ještě jednu práci jako správce sítě na dohodu o provedení práce. Naše vlastní potřeby jsme zredukovali na minimum. Nemáme dovolenou, nové oblečení, návštěvy restaurací. Ale Maruška může dál chodit do své školy.
Někdy, když se dívám na spící dceru, přemýšlím, jestli jsme udělali správné rozhodnutí. Jestli by nakonec nebyla stejně šťastná i na běžné škole. Jestli ten stres a finanční tíseň stojí za to. Ale pak si vzpomenu na její nadšení, když mi vypráví o hodině matematiky, kde pracovali ve skupinkách na skutečném projektu, ne jen v pracovních sešitech. A vím, že za její budoucnost a vzdělání to všechno nějak zvládneme.
Tchyně už nepřispívá, ten první rok uplynul jako voda. A já jsem se naučila, že vzdělání je možná ta nejdražší investice, kterou jako rodiče děláme. Ale také ta nejdůležitější.
