Článek
Všechno začalo docela nevinně. Jana a Martin si chtěli po roce pořádné práce odpočinout. Vybrali si menší horský hotel v Jeseníkách — podle fotek útulný, s wellness, krásným výhledem a snídaní, která prý „voní až na chodbu“. Měli radost, že konečně vypadnou z města.
Když dorazili, všechno vypadalo skvěle. Recepční byla milá, v hale to vonělo po borovicích a skořici, v krbu praskalo dřevo. „To bude ráj,“ šeptla Jana a Martin s úsměvem kývl. Jenže když dostali klíč, recepční se omluvně usmála:
„Váš pokoj se bohužel ještě uklízí. Mohli bychom vás ubytovat do jiného, lepšího – na konci chodby. Samozřejmě bez příplatku.“
Znělo to jako výhra. Kdo by odmítl „lepší pokoj zdarma“? Vzali klíč, došli po dlouhé chodbě a otevřeli dveře.
Na první pohled všechno působilo v pořádku. Velká postel, balkon s výhledem do lesa, televize, dokonce i vana s vířivkou. Jana nadšeně vydechla.
„No vidíš, štěstí nám přeje!“
Martin mezitím šel vybalovat. Otevřel skříň, aby pověsil bundy — a tam to začalo.
Uvnitř visely dvě dámské halenky. Vedle na polici byla kosmetická taštička a na zemi ležely pantofle. „Jano?“ zavolal nejistě. „Myslíš, že nám ten pokoj fakt uklidili?“
Jana se přiblížila, nahlédla dovnitř — a ztuhla. „To snad ne…“
A pak z koupelny zaznělo: cvaknutí.
Dveře se otevřely a ven vyšla žena. V županu. Mladší, asi třicet, vlasy zabalené v ručníku, v ruce zubní kartáček. Oba na sebe tři vteřiny zírali, než se vzpamatovala.
„Co… co děláte v mém pokoji?!“ vyjekla.
„To je omyl!“ vyhrkla Jana. „Na recepci nám ho přidělili!“
„Přidělili? To jako vážně?“ Žena popadla mobil a a běžela ke dveřím. Jana s Martinem couvali ven, rudí až za ušima.
Když všichni dorazili na recepci, recepční byla celá bez sebe.
„Ach bože! Já jsem se spletla! Ten pokoj měl být rezervovaný pro paní Němcovou!“
Martin se snažil udržet klid. „No, tak jsme se aspoň seznámili,“ poznamenal suše. Ale v Janě už to bublalo. Nejen trapas, ale i pocit, že jim někdo dal klíč od cizího pokoje – a že kdyby byli bývali přišli o pár minut později, mohli tam najít něco, co by už nikdy nevymazali z paměti.
Recepční se omlouvala, nabízela láhev vína, jiný pokoj, dokonce slevu. Nakonec dostali klíč od pokoje v přízemí, „tentokrát určitě prázdné“.
Jenže jak se ukázalo, tahle „prázdnost“ měla vlastní příběh.
Když otevřeli dveře, do nosu je praštil zatuchlý zápach. Na zdi byla mapa vlhkosti, koberec měl tmavé fleky a z rohu se ozývalo tiché kapání. Jana se otočila k Martinovi. „To si děláš srandu.“
„Je to jen trochu vlhké,“ zkoušel to obrousit humorem, ale ani on sám nevěřil vlastním slovům.
Přesto se rozhodli zůstat. Byli unavení, venku se stmívalo a představa, že pojedou hledat jiný hotel, byla ještě horší.
Večer se snažili atmosféru zachránit vínem a filmem. Ale když chtěli jít spát, zpoza stěny se ozvalo podivné škrábání. Nejdřív tlumené, pak hlasitější.
„To dělá topení,“ řekl Martin a přetáhl si peřinu přes hlavu.
Jenže po chvíli se ozvalo znovu — šramot, ťukání, a pak něco, co znělo jako tiché písknutí. Jana zvedla hlavu.
„To není topení. To je…“
A než to dořekla, po podlaze se přeběhlo něco malého a šedého.
„Myš!“ vykřikla.
Martin v mžiku vyskočil z postele. „Kde?!“
„Tam! U kufru!“
V pokoji nastal menší chaos. Jana stála na posteli, Martin mával ručníkem, a myš mezitím zmizela pod skříní. Po pěti minutách bezvýsledného honu se rozhodli jít znovu na recepci.
„Myš?“ zopakovala recepční s nevěřícným výrazem. „To je vyloučené.“
„Tak se pojďte podívat,“ odsekl Martin.
Když dorazili zpět do pokoje, myš samozřejmě nikde. Recepční se omlouvala už podruhé toho dne, nabídla jiný pokoj, poslední volný.
„Tentokrát opravdu v pořádku,“ slibovala.
Třetí pokoj byl sice bez myší, ale měl pro změnu nefunkční topení. V noci tam bylo asi jako v lednici. Jana už to brala s ironickým úsměvem. „Tak máme aspoň zážitek. All inclusive – trapas, zima i zvířátka zdarma.“
Ráno se rozhodli, že odjedou dřív. Na recepci vraceli klíče, zatímco recepční podávala papíry k reklamaci. „Mrzí mě to, opravdu,“ říkala. „Tohle se nám nikdy nestalo.“
„No, vždycky je jednou poprvé,“ odpověděl Martin. „Jen škoda, že zrovna nám.“
Cestou domů se smáli, i když trochu hořce. Všechno, co mělo být odpočinkem, se změnilo v sérii absurdních situací. Ale jak později Jana říkala kamarádkám:
„Hele, kdyby to byla dokonalá dovolená, zapomněla bych ji do týdne. Takhle si na ni budu pamatovat celý život.“
A když se jí někdo ptal, jestli se někdy vrátí do toho hotelu, jen se usmála:
„Možná. Až si budu chtít zopakovat kurz přežití.“