Článek
Byl začátek října, když jsme se s Michalem rozhodli, že ještě nechceme pustit léto. Venku už padalo listí, ale my jsme chtěli moře, teplo a ten slaný vzduch, který člověku připomene, že svět je pořád trochu krásný. Našli jsme last minute zájezd do Řecka – Kréta, čtyři hvězdy, all inclusive, „výborná kuchyně a přátelský personál“. A hlavně za poloviční cenu.
„Víš, proč je to tak levný?“ zeptal se Michal, když jsme balili kufry.
„Protože máme štěstí,“ odpověděla jsem optimisticky. Dnes už vím, že to bylo spíš varování.
Po příletu všechno vypadalo skvěle. Letiště malé, ale slunečné, hotel na kopci s výhledem na moře, bazén, palmy, lehátka. Jen ten nápis na recepci mě trochu zarazil: “Season closing week – thank you for your visit!“
„Hele, oni už asi balí,“ pošeptal Michal.
„To nevadí,“ mávla jsem rukou. „Hlavně že ještě vaří.“
No… vařili. Ale jak.
Hned první večer jsme šli nadšení na večeři. Na stole cedulka „All inclusive dinner buffet“, což znělo slibně. Jenže když jsem nahlédla pod první poklici, ucítila jsem směs vůní, která připomínala spíš školní jídelnu po konci směny. Rýže slepená do jedné koule, těstoviny, které se daly krájet, a maso… maso, které zřejmě začalo proces vysychání někdy v srpnu.
„To je vepřový?“ zeptala jsem se kuchaře, který stál opodál a na vše jen mlčky kýval.
„Maybe chicken,“ řekl po chvíli přemýšlení.
Vzala jsem si radši chleba a trochu salátu. Ten ale při bližším zkoumání byl pár listů, které už dávno poznaly horko řeckého slunce. Michal se statečně pustil do „mořských plodů“, které vypadaly, že přežily těžké časy v mrazáku.
„To je jako guma,“ řekl po prvním soustu a zapil to pivem, které chutnalo, jako by bylo ředěné mořskou vodou.
Další den jsme si řekli, že třeba snídaně zachrání reputaci hotelu. Jenže kromě rozmražených croissantů a jogurtu, který měl datum spotřeby napsané v azbuce, tam nebylo nic. Káva chutnala, jako by ji vařili včera. A vajíčka? Zřejmě z doby bronzové.
„Hlavně že máme all inclusive,“ poznamenal Michal s úsměvem, který už byl víc zoufalý než veselý.
Po snídani jsme se rozhodli, že jídlo prostě nebudeme řešit a užijeme si moře. Pláž byla krásná, to se musí nechat. Jenže lehátka už byla svázaná a bar na pláži zamčený. Všude cedulky „Closed for season“. Tak jsme se opalovali na ručníku a občas si koupili pití z automatu, který jako jediný ještě fungoval.
Večer jsme se vydali na druhý pokus do jídelny. Na stolech se vyjímala stejná rýže jako včera — jen tentokrát obarvená na žluto, aby vypadala jako nový pokrm.
„Aha, dnes máme kari večer,“ poznamenal Michal ironicky.
Přisedl si k nám postarší pár z Brna, který se smál přesně tím smíchem, co člověk používá, když už neví, jestli brečet, nebo utéct.
„Dali jste si polévku?“ zeptal se muž.
„Ne,“ odpověděla jsem.
„Dobře děláte. Vypadá jako… jak to říct slušně… voda po utopeném klobásovém stánku.“
A opravdu. Polévka byla šedá, bez chuti a plavala v ní jedna jediná nudle, která zřejmě zabloudila.
Když jsme se druhý večer odhodlali k drinkům, zjistili jsme, že barman už také přepnul do režimu „máme zavřeno“.
„Rum s colou?“ zeptala jsem se.
„Rum no. Only cola,“ usmál se.
„Víno?“
„Finish.“
Nakonec jsme dostali dva plastové kelímky s džusem, který měl k pomeranči asi tak daleko jako my k Itálii.
Třetí den jsme už jídlo úplně vzdali. Koupili jsme si v nedalekém obchodě pečivo, sýr a olivy. Seděli jsme na balkóně, koukali na zapadající slunce a smáli se tomu, jak jsme se nechali nalákat na „výbornou kuchyni“.
Poslední den, když jsme se šli odhlásit, recepční se nás zeptala:
„Everything was okay?“
Podívali jsme se na sebe. Michal se usmál a odpověděl:
„Perfect. Best diet vacation ever.“
Domů jsme letěli s kufrem lehčím o tři kila. Doslova.
Od té doby, kdykoli někdo zmíní „all inclusive“, Michal se pousměje a říká:
„Jo, all inclusive v říjnu. Tam ti dají všechno – kromě jídla.“
A já dodávám:
„Když sezóna končí, zavírají i kuchaři.“
Byla to dovolená, která nám sice neuspokojila žaludek, ale zato nás naučila smát se i tehdy, když vám na talíř naservírují záhadu, kterou by ani pes neochutnal.
