Článek
Vyrážela jsem na safari srdcem plným nadšení a očima dokořán. Nairobi byla horká, hlučná, ale vzrušující – první krok do Afriky byl jako vstup do jiného světa. Když jsme ráno nasedali do terénního vozu, vůz s otevřenou střechou a zábradlím, těšila jsem se na sluneční paprsky, na to, že uvidím slony, zebry a snad i lvy z bezpečné vzdálenosti.
Naše skupina byla malá – já, pár turistů z Evropy a náš průvodce Samuel. Samuel byl klidný, znal každý kout rezervace a věděl, jak se chovat. „Nebojte se, všechno bude v pořádku,“ ujišťoval nás, když jsme se vydali do savany.
První hodiny byly nádherné. Slunce stoupalo, vítr nám hladil tváře, a kolem nás se pásly antilopy a zebry. Fotila jsem, smála se, zapisovala do deníku. Samuel nás upozornil na velké stádo slonů. Stáli jsme pár metrů od nich a sledovali, jak jemně si navzájem očichávají choboty. Bylo to majestátní a fascinující.
Pak se ozval šepot zepředu: „Lev.“
Srdce mi poskočilo. Samuel ukázal prstem. Na kopci, asi stovku metrů od nás, ležel lev. Sametově zlatá srst, hříva plná zlatých odlesků, oči, které vás pronikaly až do morku kostí. Stál jen a sledoval pastvinu, a pak nás zaregistroval.
„Zůstaňte klidní,“ řekl Samuel klidně, ale já slyšela, jak jeho hlas trochu zadrhává.
Lev začal pomalu přibližovat. My jsme zůstávali stát v otevřeném voze. Adrenalin mi prudce stoupl do žil. Každý sval napjatý, dech zrychlený. Bylo to jako scéna z dokumentárního filmu, ale já nebyla připravena hrát hlavní roli.
Samuel se naklonil ke mně: „Nepanikařte, lev je zvyklý na auta. Ale nikdy nepokoušejte osud.“
Ale pak se stalo něco, co mi zrychlilo tep ještě víc. Lev zaostřil zrak přímo na nás a začal sestupovat dolů z kopce. Náš vůz, byť terénní, se zdál být tak malý a bezmocný. V tu chvíli jsem pochopila, že safari není jen o kráse. Je to o respektu, napětí a přirozeném zákoně přežití.
Lev se zastavil jen několik metrů od nás. Skoro jsem cítila jeho dech. Samuel pomalu spustil motor, ale nepohnul vozem. „Klidně, pomalu, nechte ho vycítit vůz,“ šeptal. Každá vteřina trvala věčnost. Lev se posadil, zívl a mně přišlo, že mě sleduje, jako by věděl, že je teď „pánem situace“.
Jeden z turistů za mnou zašeptal: „Myslíš, že utečeme?“ a Samuel jen zavrtěl hlavou. „Tohle není závod. Klíč je být nehybný, ticho.“
Cítila jsem, jak mi ruce chvějí, jak mi kolena slabnou. Každý zvuk, každý pohyb se zdál být signálem pro šelmu, která je vždy o krok napřed. A přesto – v tom napětí byla fascinace. Krásná, divoká, nebezpečná příroda v její nejčistší podobě.
Po několika minutách, které se zdály jako hodiny, lev odbočil a pomalu se ztratil mezi vysokou trávou. My jsme zůstali stát, v naprostém tichu, jako bychom právě přežili zázrak. Nikdo nemluvil. Jen já jsem cítila, jak mi srdce buší jako o závod a jak mi slzy samy stékají po tváři – strach a úleva, které se mísily dohromady.
Zbytek dne jsme strávili v napjatém klidu. Samuel nás bezpečně provedl k místu, kde se dal vychutnat oběd, ale zážitek byl tak silný, že jsme si sotva oddechli. Mluvili jsme jen málo, každý z nás byl ponořený do vlastních myšlenek.
Večer, když jsem seděla u stanu, stále jsem viděla lva před sebou. Byl to okamžik, který mi připomněl, že příroda je nádherná, ale nikdy ji nesmíte podceňovat. A že dobrodružství, po kterém toužíte, může být zároveň největší lekcí vašeho života.
Ráno jsem se probudila s pocitem, že safari mě změnilo. Ne jen proto, že jsem viděla lvy a slony naživo, ale protože jsem pochopila, co znamená být součástí divočiny – respektovat ji, být pokorná a uvědomit si, že člověk není vždy uprostřed všech událostí, ale jen malou částí většího světa.
Nikdy nezapomenu na ten pohled, kdy lev stál pár metrů od nás a díval se přímo do očí. A nikdy nezapomenu na to, jak rychle dokáže vzplanout strach – a zároveň obdiv. Safari v Keni bylo mým snem, ale zároveň nejintenzivnějším varováním, že příroda má svoje vlastní pravidla.
