Článek
Do autobusu jsem nastupovala s dobrou náladou. Dcera mě přemluvila, abych jela jako jeden z rodičovských doprovodů, a já se těšila, že konečně uvidím, jak funguje jejich třída i jejich pan učitel. Děti byly rozjařené, všichni se těšili do hor, kde na ně čekal program plný her, výletů a poznávání přírody.
Pan učitel, pan Novák, působil od prvního setkání jako člověk, který má respekt a přitom si získává děti přirozeně. Mluvil klidně, měl smysl pro humor a zdálo se, že ho žáci upřímně zbožňují. I já jsem byla ráda, že právě on vede třídu mé dcery – zdál se být přesně tím typem pedagoga, kterému bych bez váhání svěřila dítě.
První den uběhl bez problémů. Ubytovali jsme se v horské chatě, děti hrály hry na louce a večer jsme poseděli u ohně. Všechno probíhalo v přátelské atmosféře a já jsem si říkala, že tenhle výlet je skvělý nápad. Jenže druhý den se stalo něco, co mi začalo vrtat hlavou.
Ráno jsem šla pro termosku do společenské místnosti. Učitel tam seděl s mobilem v ruce a mluvil potichu. Nechtěla jsem poslouchat, ale zaslechla jsem útržky: „Ne, tady jsem pod jiným jménem… nesmí se to nikdo dozvědět.“ V tu chvíli zvedl hlavu, všiml si mě a rychle ukončil hovor. Usmál se a řekl: „Jen volala maminka, jestli je všechno v pořádku.“
Ta věta mě neuklidnila. Všimla jsem si, že se mu třese ruka, když telefon odkládal.
Během dne jsem se snažila nic si nepřipouštět. Vedl děti po turistické stezce s naprostým klidem, věděl o každém stromu a ptákovi, kterého jsme cestou potkali. Ale někde uvnitř jsem cítila, že jeho tajemství je větší, než jsem chtěla věřit.
Večer, když děti spaly, jsem šla pro deku do autobusu. Otevřela jsem dveře a zahlédla, že pan učitel sedí uvnitř. Svítící displej telefonu mu osvětloval obličej. Tentokrát mluvil nahlas, protože si myslel, že je sám. „Jasně, pořád používám Novák. Skutečné jméno nikdo nezná. Všechno klape. Jen musím být opatrný.“
Zůstala jsem stát jako přimražená. Najednou jsem si uvědomila, že člověk, který učí naši dceru, možná vůbec není tím, za koho se vydává.
Následující ráno jsem měla chuť s ním hned promluvit, ale něco mi říkalo, že by to nebylo moudré. Rozhodla jsem se raději obrátit na vedoucí školy, až se vrátíme. Ale osud tomu chtěl jinak.
Děti hrály venku fotbal a já si všimla, že pan učitel nechal na lavičce složku s papíry. Neumím vysvětlit, proč jsem do ní nahlédla – snad zvědavost, snad obava o vlastní dceru. Mezi dokumenty jsem našla kopii občanského průkazu. Ale nebylo na něm jméno „Petr Novák“, nýbrž úplně jiné – a dokonce i jiná adresa, jiný rodný list.
Zatajila jsem dech. Věděla jsem, že teď už není pochyb. Naše děti učí muž, který se vydává za někoho jiného.
Večer jsem si ho odchytila stranou. „Pane učiteli,“ řekla jsem tiše, „já vím, že nejste ten, za koho se vydáváte.“
Zbledl. Chvíli mlčel, pak sklopil oči a šeptal: „Prosím vás, nic neříkejte. Není to tak, jak si myslíte. Já… utekl jsem před minulostí. Udělal jsem chyby, ale nejsem zločinec. Potřeboval jsem začít nový život.“
Cítila jsem směsici strachu a soucitu. Jeho hlas byl naléhavý, oči zoufalé. Ale zároveň jsem věděla, že tohle není jen jeho věc. Ve škole pracuje s dětmi – s mou dcerou. A pokud opravdu něco skrývá, musíme to řešit.
Po návratu z výletu jsem zašla za ředitelkou a všechno jí řekla. Ukázalo se, že už měla drobné podezření. Okamžitě to předala policii. Vyšlo najevo, že muž, který si říkal Petr Novák, měl jiné jméno a v minulosti se zapletl do finančních podvodů. Nebyl sice násilník, ale i tak se skrýval pod falešnou identitou a vydával se za učitele.
Pro mě to byl šok. Ještě před pár dny jsem mu věřila, svěřovala dceru do jeho rukou a obdivovala jeho přístup k dětem. A pak jsem zjistila, že je celý jeho život postavený na lži.
Dceru jsme museli uklidňovat, když se dozvěděla, že její oblíbený učitel už do školy nepřijde. Byla smutná a nerozuměla tomu. Já sama jsem to taky nechápala. Jen jsem věděla jedno – že na školním výletu jsem viděla víc, než bych kdy chtěla, a že důvěra se někdy může rozpadnout během jediné noci.
