Článek
Nina seděla v tramvaji, dívala se z okna na ranní šedé město a přemýšlela, kdy naposledy se opravdu smála. Ne ten unavený smích, který člověk používá v práci, aby zakryl prázdno, ale ten opravdový, co bolí v břiše.
Nemohla si vzpomenout.
Posledních pár let žila podle všech pravidel: stálá práce v kanceláři, vztah, hypotéka, dovolená jednou ročně. A přesto každé ráno cítila, že se budí do cizího života.
Jednoho dne, po obzvlášť dlouhém meetingu, kdy se hádali o barvu loga, se prostě zvedla, sebrala kabát a odešla.
Venku pršelo, a místo aby zamířila domů, zašla do nádražní haly. Koupila si kávu, sedla si na lavičku a dívala se na odjezdovou tabuli.
Vlak do Říma odjížděl za tři hodiny.
Nina se zasmála – poprvé po dlouhé době. Pak šla k pokladně a řekla:
„Jednosměrnou, prosím. Řím.“
Neměla plán. Jen batoh s pár věcmi, kreditku a pocit, že poprvé dýchá. Ve vlaku dlouho mlčela, pozorovala krajinu a přemýšlela, jestli právě nezničila svůj život. Ale čím déle vlak jel, tím víc měla pocit, že ho naopak konečně začala.
Řím ji přivítal hlukem, horkem a vůní kávy. První noc spala v levném hostelu, druhý den si našla práci v malé květinářství, kde majitelka – stará Italka jménem Rosa – potřebovala výpomoc.
Rosa neuměla anglicky, Nina neuměla italsky, ale obě uměly mlčet přesně tak, jak to člověk někdy potřebuje.
Práce s květinami byla jiná než všechno, co Nina do té doby dělala. Ruce měla špinavé od hlíny, ne od klávesnice, a poprvé po letech něco tvořila. Každý den začínal stejně – otevřít žaluzie, postavit kbelíky s vodou, rozvázat svazky růží a tulipánů. A přitom pozorovat, jak se město probouzí.
Po pár týdnech se naučila pár italských slov, poznala sousedy a začala jezdit na starém kole po městě. Byly dny, kdy byla unavená, dny, kdy jí bylo smutno, ale každý večer usínala s pocitem, že udělala něco skutečného.
Jednou přišel do květinářství mladý muž s malým synem. Chlapec jí podával drobné květiny a lámanou italštinou řekl: „Pro mámu.“
Nina se usmála a uvědomila si, že tohle je ten důvod, proč chtěla odjet – vidět svět, kde se lidé pořád umí těšit z maličkostí.
Po třech měsících jí Rosa nabídla, aby zůstala natrvalo. „Máš ruce, co rozumí květinám,“ řekla. Nina souhlasila.
Začala se učit italsky, pronajala si malý byt s balkonem a každý pátek nosila kytici ke kašně na Piazza Navona. Ne pro nikoho konkrétního – jen tak.
Jednoho dne se jí ozvala máma. „Kdy se vrátíš?“
„Nevím,“ odpověděla Nina. „Možná nikdy. Ale mám se dobře.“
Na druhém konci bylo ticho. Pak máma řekla: „Tak to je to hlavní.“
Rok po svém odjezdu Nina otevřela s Rosou malý stánek u moře. Lidé tam chodili pro květiny na svatby, pohřby i jen tak – aby si udělali den hezčí. Nina jim občas přibalila snítku levandule „pro štěstí“.
Nikomu nevyprávěla, odkud přišla. Nemusela.
Občas se jí zdá o starém životě – o kanceláři, o monitorech, o čekání na víkend. V těch snech má pocit, že se znovu dusí. A když se probudí, otevře okno a nechá mořský vzduch proudit dovnitř.
Lidé se často ptají, jak poznáš, že je čas odejít. Nina říká, že to poznáš podle ticha.
Podle chvíle, kdy už v tobě není žádný křik ani slzy, jen klidné „už ne“.
Když se někdy prochází po trhu a slyší kolem sebe smích, cítí vděčnost. Ne za odvahu – tu prý nikdy neměla. Ale za to, že se jednou prostě zvedla, koupila jízdenku a odešla.
Ne proto, aby něco našla.
Ale aby se konečně neztratila sama sobě.
