Článek
Bylo mi šestadvacet a těšila jsem se na oslavu tátových narozenin. Nový přítel Marek souhlasil, že půjde se mnou, a já měla radost – konečně ho pozná celá rodina. Doufala jsem, že to bude příjemné odpoledne, kde si všichni připijeme, sníme kus dortu a pak půjdeme domů.
Začalo to nevinně. Máma si vzala skleničku a usmála se na všechny kolem stolu. Už to byl varovný signál. Když se máma usmívá takhle široce, znamená to, že se chystá říct něco „zábavného“.
„Já bych chtěla taky připít na naši Haničku,“ začala. „Jak se jí hezky daří – práce, nový byt a Marek.“ Všichni zatleskali. Jenže pak se nadechla znovu.
„A vzpomenete si, jak kdysi brečela kvůli tomu rozchodu? To bylo pláče! Tři dny nevylezla z postele, pořád ta jedna písnička dokola a kbelíky zmrzliny. Já už myslela, že se sesype.“
U stolu ztichlo. Marek se na mě podíval a já měla chuť vyskočit a utéct. Z rozchodu jsem se dávno oklepala, ale rozhodně jsem nechtěla, aby to zaznělo zrovna teď, před celou rodinou a novým partnerem. Máma se jen zasmála: „Ale teď už se směje, tak co.“
Než jsem se vzpamatovala, přidal se táta: „No a pamatujete, jak ztratila klíče od bytu? Celé sídliště tehdy budilo zámečníka. Ona stála venku jen v pyžamu, v ruce telefon a všichni sousedi se koukali z oken, co se to děje.“ Všichni u stolu vyprskli smíchy, jen já jsem cítila, jak mi hoří tváře. Marek se snažil usmívat, ale bylo vidět, že neví, jak reagovat.
Říkala jsem si, že to snad bude všechno. Jenže máma měla evidentně náladu pokračovat. „A víte, co bylo ještě horší? Když nastoupila na brigádu do té kavárny. Přišel první den a Hanička tam polila kávou jednoho pána v obleku. On byl prý hrozně důležitý, nějaký právník. A ona mu ještě omylem řekla ‚pane doktore‘. No, utekl z kavárny jako by hořelo.
To už se smála celá rodina nahlas. Jen já jsem se potila. Marek se na mě podíval, zvedl obočí a pak se začal smát taky. Asi mu nezbylo nic jiného. Já se snažila tvářit, že je mi to jedno, ale uvnitř jsem se chtěla propadnout.
Oslava pokračovala. Když se začalo nosit jídlo na stůl, doufala jsem, že to téma utichne. Ale kdepak. Máma se naklonila k mé tetě a povídá: „No a to ještě nevíš, že Hanička kdysi omdlela při tělocviku. Všichni běhali kolečka, a ona se skácela jak hruška. Já pak letěla do školy, učitelka celá vyděšená, a Hanička nakonec jen zapomněla posnídat.“
Teta se popadala za břicho, strýc se přitočil a dodal: „No jo, naše Hanička – vždycky nějaká komedie.“
Já tam seděla, Marek vedle mě a já si říkala: kolik ještě přijde historek? A proč jim to nepřijde trapné? Vždyť to nejsou roztomilé dětské příběhy, ale moje soukromé chvíle, na které jsem dávno chtěla zapomenout.
Po cestě domů jsem byla ticho. Marek se na mě usmál a řekl: „Víš co, já jsem rád, že to řekli. Aspoň tě poznávám i z té druhé stránky. Každý má přece svoje trapasy. Já jsem třeba jednou na pohovoru místo podání ruky zakopl o kabel a spadl před personalistkou. Dodnes se tím baví celá moje rodina.“
Trochu se mi ulevilo. Asi má pravdu – trapasy má každý. Jen mi vadilo, že je moji rodiče vykládají na veřejnosti, jako by to byly anekdoty. Od té chvíle jsem si ale uvědomila, že to nezměním. Máma a táta prostě vidí můj život jako sérii historek, které stojí za to připomenout.
Naučila jsem se reagovat jinak. Když příště na rodinné oslavě máma začala: „Pamatujete, jak…“, zasmála jsem se jako první a dodala: „Jojo, to je přesně ta historka, co slyším pokaždé, když se sejdeme.“ Smích tím trochu ztratil sílu a já mám pocit, že jsem konečně vzala otěže do ruky.
Marek dnes moje rodiče bere s nadhledem. Když zase přijde nová historka – o mých dětských trapasech, o neúspěšné brigádě nebo o ztracených klíčích – jen mi stiskne ruku a pošeptá: „Neboj, já tě znám jinak.“ A možná je to nakonec to nejdůležitější.
