Článek
Sedím tu s šálkem horkého čaje, venku se pomalu stmívá a já přemýšlím. Vzpomínky se mi v hlavě honí jako podzimní listí ve větru a jedna z nich je tak živá, jako by se stala včera. Bylo mi snad osmnáct, možná devatenáct, plná ideálů a naivity, jak už to u mladých holek bývá. S mojí nejlepší kamarádkou, věčnou hledačkou záhad a tajemství, jsme se jednou rozhodly, že si necháme vyložit karty. Víte, taková ta zvědavost, co nás v životě čeká, jestli potkáme toho pravého, jaká bude naše práce, jestli budeme šťastné. Tenkrát to pro nás byla spíš taková zábava, takové malé dobrodružství.
Pamatuji si tu paní, seděla v polotmavé místnosti plné zvláštních vůní a mluvila o symbolech, o osudu, o cestách, které nás čekají. Mluvila o lásce, o rodině, o práci, o překážkách. A já, mladá a bezstarostná, jsem si ty její slova ukládala do paměti s lehkostí motýla. Vdám se, budu mít dítě, hodný manžel, skvělá práce – to všechno mi tehdy připadalo jako samozřejmost, jako něco, co prostě přijde, aniž bych se o to musela nějak zvlášť snažit. Život přece musí být krásný a plný štěstí, no ne?
Léta běžela jako voda v řece a já na tu dávnou seanci s kartami pomalu zapomněla. Život se odvíjel svým tempem, přinášel radosti i starosti, úspěchy i zklamání, tak jak už to bývá. Pracovala jsem, prožívala první lásky, smála se s přáteli, občas i slzy ukáply.
A pak přišla ta rána. Z ničeho nic, jako blesk z čistého nebe. Nemoc. Zpočátku jsem tomu nechtěla věřit, pak přišel strach, nejistota, boj. Dlouhé měsíce plné vyšetření, léků, nejistoty, bolesti. Můj svět se zúžil na nemocniční pokoj, na tváře mých blízkých plné starostí, na tichou modlitbu za uzdravení. A právě v těch nejtěžších chvílích, kdy jsem ležela v posteli a bojovala s každým nádechem, mi v mysli vytanuly ty dávné karty. Vzpomněla jsem si na tu paní, na její slova, na ty symboly, které mi tehdy připadaly tak vzdálené a abstraktní.
Začala jsem horečně pátrat v paměti, snažila jsem se vybavit si, co všechno mi tehdy řekla. A s každou další vzpomínkou mi běhal mráz po zádech. Vybavila jsem si, že tam byla i nemoc. Mluvila o nějaké zkoušce, o boji, o překonání. A pak mi v mysli vyvstala i slova o neštěstí v rodině. To mě tehdy vůbec nenapadlo, brala jsem to jako něco, co se mě přece nemůže týkat. Ale teď, ležíc v té nemocniční posteli, jsem si uvědomila, že život není jen procházka růžovým sadem. Přináší i temné chvíle, zkoušky, které nás prověří až na dřeň.
A víte co je zvláštní? Vybavila jsem si i ty pozitivní věci. Vdám se, budu mít dítě, hodný manžel. Tyhle slova mi tehdy připadala tak samozřejmá, ale teď, v téhle zkoušce, mi dávala naději, že i po téhle tmě přijde světlo. Že i já budu mít svůj šťastný konec.
Ten boj s nemocí… ach jo, to byla kapitola sama pro sebe. Dlouhá, táhlá, jako nekonečná cesta bez cíle. Byly dny, kdy jsem si myslela, že už nikdy neuvidím světlo na konci tunelu. Kdy mi síly docházely a v hlavě se mi rojily černé myšlenky. Byly chvíle, kdy jsem si šeptala, že už to dál nedám, že už prostě nemůžu. Ale víte co? Něco ve mně, hluboko uvnitř, se nevzdalo. Možná to byla ta touha žít, možná láska mých nejbližších, možná jen tvrdohlavost. Každopádně jsem to nevzdala. A víte, co jsem si během toho všeho uvědomila? Jak moc jsem si dřív nevšímala obyčejných věcí. Najednou pohled na slunce skrz okno, ten prostý zpěv ptáků za ním, nebo jen letmý úsměv od někoho blízkého – to všechno dostalo úplně nový rozměr. Začala jsem si vážit každé maličkosti, každého nádechu, každého nového rána. Všechno, co jsem dřív brala jako samozřejmost, se najednou stalo vzácným darem.
A pak přišla ta další rána. Nečekaná, krutá, taková, co vám vyrazí dech a na dlouho se z toho nemůžete vzpamatovat. Ztratili jsme někoho… někoho, kdo byl tak nějak samozřejmou součástí našich životů. Někoho, s kým jsme sdíleli radosti i starosti, smích i slzy. Někoho, jehož hlas už nikdy neuslyšíme, jehož objetí už nikdy nepocítíme. Ta prázdnota bolí dodnes. Chybí nám každý den, při každé rodinné oslavě, při každé vzpomínce. Je to jako by se kousek našeho světa navždy ztratil. I přes tu bolest, i přes tu ztrátu, jsme se jako rodina semkli ještě víc. Naučili jsme se navzájem si oporou, sdílet svůj smutek a vzpomínat na ty krásné chvíle, které jsme s naším blízkým prožili. Život jde dál, i když někdy bolí. A my musíme jít dál s ním.
A ty klady? Víte, nakonec se i ty naplnily. Našla jsem lásku, opravdovou a hlubokou. Mám po svém boku muže, který mě miluje, podporuje a je mi oporou v dobrém i zlém. A ano, přišlo i to vytoužené dítě. Náš malý zázrak, který naplnil náš život smíchem a radostí. Když se na něj dívám, na tu malou tvářičku plnou nevinnosti, uvědomuji si, jak moc jsem v životě dostala.
Takže co si z toho všeho odnáším? Že život je plný překvapení, dobrých i zlých. Že to, co nám bylo předpovězeno, se může, ale nemusí naplnit. Že nejdůležitější je žít tady a teď, vážit si každého okamžiku, milovat své blízké a nevzdávat se, i když je to těžké.
Ty karty mi tehdy ukázaly možnou cestu, ale to, jak jsem po ní šla, už bylo na mně. A víte co? I přes ty bolavé chvíle nelituji ničeho. Protože právě ty těžké zkoušky mě posílily a naučily mě vnímat krásu i v těch nejmenších věcech. A za to jsem vděčná. Život je dar, a je jen na nás, jak s ním naložíme. A já se snažím ten svůj žít naplno, s láskou a pokorou.
