Článek
Když jsme vyklízeli babiččin byt, každý z nás si odnesl něco, co nám ji bude připomínat. Někdo porcelán, jiný ubrusy, které tak pečlivě škrobila. Na mě zůstala krabice plná fotografií, na jejichž víku bylo napsáno „vzpomínky“. Vzala jsem ji domů s pocitem, že ji otevřu hned večer, až budu sama a budu mít čas na své tiché loučení.
Sedla jsem si ke stolu, rozvázala provázek a zvedla víko. Vůně starého papíru, trochu zatuchlá, ale uklidňující, se mi rozlila po místnosti. Vzala jsem první snímek – babička v kroji, ještě jako mladá dívka, oči plné radosti. Další – děda s kloboukem, ruce zaprášené od práce. Byly to okamžiky, které jsem znala jen z jejich vyprávění, a teď jsem je měla před očima.
Listovala jsem dál, usmívala se, občas se mi do očí nahrnuly slzy. A pak jsem se zarazila. V ruce jsem držela černobílou fotku, na které stálo několik lidí u staré chalupy. A mezi nimi obličej, který mi vyrazil dech.
Byl to můj soused, pan Novák.
Muž, který dnes bydlí jen pár domů ode mě, sedává na lavičce a krmí holuby. Jenže tady byl mladý, sotva dvacetiletý, a díval se do objektivu se stejným výrazem, který vídám, když mě zdraví na ulici. Nemohla jsem se mýlit.
Srdce mi bušilo. Fotka musela být stará nejmíň sedmdesát let. Ale jak je možné, že někdo, kdo vypadá úplně stejně, žije dnes? Začala jsem přehrabovat krabici, hledala další stopy. A našla. Na několika snímcích se objevoval znovu a znovu , vždycky po boku mojí babičky. Někdy stál vedle ní, jindy ji objímal kolem ramen.
Nevěděla jsem, co si myslet. Babička mi o něm nikdy nevyprávěla. Vždycky mluvila jen o dědovi, o jejich těžkém, ale spokojeném životě. A přitom tyhle fotky naznačovaly něco úplně jiného.
Druhý den jsem sebrala odvahu a zašla za panem Novákem. Seděl na lavičce jako obvykle, pohupoval nohama a koukal do dálky. „Pane Nováku,“ začala jsem opatrně, „našla jsem u babičky staré fotky. A vy jste na nich.“
Podíval se na mě, jako by věděl přesně, co řeknu. Dlouho mlčel, pak se pousmál. „To už je dávno,“ řekl. „Velmi dávno.“
Chtěla jsem víc. Vytáhla jsem fotku z tašky a podala mu ji. Jeho ruka se zachvěla, když ji vzal. „Byli jsme mladí,“ řekl nakonec. „Já a tvoje babička… měli jsme k sobě blízko. Moc blízko.“
Najednou mi došlo, že tohle není obyčejná historka. Pan Novák byl zřejmě první velká láska mojí babičky. Láska, o které nikdy nemluvila. Možná proto, že to nebylo možné – v té době musela udělat „rozumnou“ volbu, vzít si dědu a vést život, který jí rodina naplánovala.
„Proč jste jí nikdy nepřipomněl?“ zeptala jsem se. „Vždyť jste bydlel celou dobu tak blízko.“
Zadíval se na mě a na chvíli ztichl. Pak se jen mírně pousmál a pootevřel rty: „Některé věci… prostě zůstávají jen mezi námi a minulostí. Ne vždy je potřeba je vykládat nahlas.“
V tu chvíli jsem pochopila, že babička si ten příběh nechávala pro sebe, ne proto, že by mě chtěla klamat, ale protože byla něžná a chránila nás všechny, dokonce i před kouskem svého vlastního srdce.
Když jsem odcházela, držela jsem krabici fotek pevně u sebe. Už to pro mě nebyly jen vzpomínky na babičku, ale i důkaz, že život je mnohem složitější, než se navenek zdá. Že i ti, o nichž si myslíme, že je známe dokonale, v sobě mohou mít tajemství, která si odnesou až do konce.
A pokaždé, když teď potkám pana Nováka na ulici, vidím nejen starého pána s holí, ale i mladíka na fotce, který se usmíval po boku mojí babičky. A říkám si, kolik takových nevyřčených příběhů se skrývá v každé rodině.
