Článek
Když mi syn volal, že se jim narodila malá Anička, brečela jsem radostí. Moje první vnučka.
„Mami, budeme rádi, když přijedeš,“ řekl. „Zuzka je unavená, já se snažím, ale je to mazec.“
Neváhala jsem ani den. Napekla jsem buchty, koupila pár drobností pro malou a vyrazila vlakem. Byla jsem plná očekávání – těšila jsem se, že jim pomůžu, že se zase přiblížíme.
Jenže hned první chvíle naznačila, že to nebude tak idylické, jak jsem si představovala.
Když jsem zazvonila, otevřela mi Zuzka. Vlasy měla stažené do culíku, oči unavené, na sobě vytahané tričko.
„Dobrý den,“ řekla suše.
„Ahoj, Zuzanko,“ usmála jsem se. „Tak jsem tady. Můžu pomoct, s čím budeš chtít.“
„Díky…“ odpověděla a ustoupila, abych mohla vejít.
Byt voněl po dětském mléce a po levanduli. Uprostřed obýváku stál košík s malou, která tiše spala. Byla nádherná.
Klekla jsem si a jen tiše zašeptala: „Aničko moje, vítej na světě.“
Zvedla jsem hlavu, chtěla se podívat na Zuzku, ale ta už se otočila a šla do kuchyně.
„Spí jen chvilku, prosím, ať se nevzbudí,“ řekla přes rameno.
Znejistěla jsem. Možná je jen podrážděná, říkala jsem si. Však šestinedělí je těžké. Ale ten chlad z jejího hlasu mě píchl u srdce.
Syn přišel o chvíli později. Vypadal šťastně, ale unaveně.
„Mami!“ objal mě. „Jsem rád, že jsi tu.“
Zuzka se na něj jen podívala a odsekla: „Jen aby to tady nebylo moc lidí na tak malý byt.“
Ten večer jsem pomáhala s koupáním. Zuzka mi skoro všechno vytrhla z ruky — jak kdybych nevěděla, co dělám.
„Já to takhle nedělám,“ řekla. „Prosím, jen podrž ten ručník.“
Poslechla jsem. Nechtěla jsem se hádat.
Seděla jsem pak u stolu a dívala se, jak ji syn objal kolem ramen. „Ona to myslí dobře,“ říkal mi později potichu. „Je jen unavená.“
Přikývla jsem. Jenže hluboko uvnitř mě to bolelo. Já ji nechtěla nahradit. Chtěla jsem pomoct.
Další den jsem vstala brzy. Uvařila jsem čaj, připravila snídani. Když Zuzka vyšla z ložnice, usmála jsem se:
„Udělala jsem ti čaj, bez cukru, jak máš ráda.“
Podívala se na stůl a řekla: „Nemusela jste. Já si ráda dělám všechno sama. Mám v tom systém.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že to nebude o dobrých úmyslech.
Že moje přítomnost jí vadí, ať dělám cokoli.
Seděla jsem u okna, když se syn vrátil z nákupu.
„Mami, co je?“
„Nic,“ řekla jsem. „Jen přemýšlím, že bych možná zítra jela domů. Abyste měli klid.“
„Ale mami…“
„Ne, Martine, poslouchej. Já vím, že mě máš rád. Ale Zuzka teď potřebuje tebe, ne mě. Já budu volat, psát, přijedu později. Teď se prostě musíte naučit být rodina sami.“
Podíval se na mě smutně, ale nakonec jen kývl.
Ten večer jsem se šla rozloučit s malou. Ležela v postýlce, tvářičku růžovou, dech klidný.
Pohladila jsem ji po vláskách a zašeptala: „Vyrosteš, holčičko, a jednou pochopíš, že láska má mnoho podob. Někdy i tu, která odejde, aby nepřekážela.“
Ráno jsem sbalila tašku. Zuzka stála ve dveřích, trochu rozpačitá.
„Děkuju, že jste přijela,“ řekla tiše. „Já… vím, že to se mnou není snadné.“
Podívala jsem se na ni a usmála se. „To je v pořádku. Každá máma chce chránit své dítě. A ty jsi teď máma.“
Na okamžik se jí zaleskly oči, ale nic neřekla.
Cesta vlakem domů byla dlouhá a tichá. Z okna ubíhaly krajiny a já přemýšlela, kolikrát v životě člověk musí ustoupit, i když by nejradši zůstal.
Večer jsem si sedla k mobilu. Našla jsem tam fotku, kterou mi syn poslal — Anička v jeho náručí, Zuzka vedle něj.
Usmála jsem se. Vypadali šťastně. A to bylo všechno, co jsem chtěla.
O pár týdnů později mi zazvonil telefon.
„Mami?“ ozval se syn. „Zuzka říkala, jestli bys nepřijela na víkend. Prý by chtěla, abys jí ukázala ten tvůj trik, jak uspat malou.“
Neodpověděla jsem hned. Jen jsem cítila, jak se mi sevřelo srdce — tentokrát jinak. Ne bolestí, ale něhou.
„Ráda přijedu,“ řekla jsem nakonec. „Ale tentokrát bez buchet. Jen s časem.“
