Článek
Dorazila jsem na trh hned po práci. Ulice byla plná lidí, světýlka blikala a z reproduktorů se linuly koledy, které se mi ještě před půl hodinou zdály nepříjemné, teď jsem je slyšela poprvé s radostí. Na každém rohu stánek, medovina, perníčky, klobásy, punč. A všude fronty. Lidé se tlačili, smáli se, fotili stromečky a děti poskakovaly v botách, které se zdály být o číslo větší. Všechno bylo dokonalé… až na ty ceny.
První zastávka byla u stánku s punčem. „Dvě stovky za hrnek?“ vyhrkla jsem, a přestože mi ruka šla okamžitě pro peněženku, uvědomila jsem si, že za litr vína bych si mohla koupit celý oběd pro dva lidi. Prodavač se usmíval, přelíval horký nápoj do papírového kelímku a tvářil se, jako by to byla největší radost, co může člověk v životě zažít. Zaplatila jsem a usrkla doušek. Horký, sladký, s nádechem koření. Takový moment kouzla stál přesně tolik, co jsem měla připraveno na celou snídani zítra.
Kousek dál byl stánek s klobásami. Lidé stáli v řadě, všichni si poctivě vybírali. Někteří měli talíře plné jako na sváteční hostinu, jiní jen malý kousek na ochutnávku. Cena? Neuvěřitelná. Jedna klobása jako malý oběd a přesto lidé čekali, smáli se, ochutnávali, i když z peněženky mizelo víc, než chtěli přiznat. Kolem mě se někdo zasmál a vyhrkl: „Tohle jsou přece Vánoce, na tom nezáleží!“ A já jsem mu chtěla odpovědět, že na účtu nezáleží taky, když máte kreditní kartu k prasknutí, ale místo toho jsem se jen pousmála a sledovala, jak klobásy mizí rychleji než světlo na stromečku.
A pak přišel ten okamžik. Když jsem se rozhodla koupit malý perníček, takový jeden, obyčejný, s polevou a jménem mého města napsaným čokoládou. Cena? Sto třicet korun. Stála jsem tam, držela perníček, koukala na něj a přemýšlela, jestli je to ještě pro radost, nebo už pro status. Vedle mě se skupina lidí fotila s punčem a světýlky, smála se a dělala „instagramový moment“. Najednou jsem pochopila: vánoční trhy nejsou jen o jídle nebo nákupech, jsou o zážitku, i když za něj platíte majlant.
Lidé kolem mě hromadili tašky, batohy, plné krabice, dárky, sladkosti. Malé děti běhaly s cukrovou vatou, která byla tak drahá, že by se za ni dalo koupit celé balení domácích bonbónů. Stánkaři nabízeli „degustační vzorky“, které byly tak malé, že člověk skoro nevěděl, zda ochutnal nebo ne. Ale úsměvy byly obrovské. Všechno bylo drahé, ale všechno vypadalo tak, že za to stojí.
Prošla jsem kolem kolotoče, kde děti křičely radostí, rodiče sledovali s hrdostí a někteří si dokonce stoupli do fronty jen proto, aby pořídili fotku. Cena lístku? Přes sto korun. Znovu jsem si řekla, že tohle je jeden z těch momentů, kdy peníze přestávají hrát roli, pokud máte náladu a chuť nasát atmosféru.
Všude byly stánky se svíčkami, ozdobami, dárky. Každý chtěl ukázat, že jeho stánek je ten nejlepší, že jeho výrobky jsou originální a že právě jeho svíčka stojí tolik, aby vám udělala radost. Stála jsem mezi nimi a vnímala směsici vůní, jehličí, svařené víno, pečené kaštany, čokoládu a perník. Všechno dohromady bylo omamné. A ceny? Ty už mě přestaly šokovat.
Nakonec jsem se zastavila u malého stánku s rukodělnými ozdobami. Vzala jsem do ruky malou dřevěnou hvězdu. Ručně vyřezaná, jemná práce, která stála skoro stejně jako večeře v restauraci. A přesto jsem ji koupila. Ne proto, že bych musela, ale proto, že jsem chtěla pocítit, že tu chvíli jsem součástí něčeho víc než jen nákupu.
Když jsem se večer vracela domů, batoh plný drobností a hrnek horkého punče v rukou, uvědomila jsem si, že vánoční trhy nejsou jen o cenách. Jsou o lidských tvářích, o smíchu, o světlech, hudbě, vůních. O chvíli, kdy můžete být součástí kolektivního nadšení, i když to stojí víc, než jste plánovali.
A možná právě o tom Vánoce jsou. Ne o výhodné koupi, ne o tom, co se vejde do peněženky. Ale o tom, že za okamžiky štěstí a radosti se vyplatí zaplatit i trochu víc. I když to peněženka pocítí, duše je spokojená.
