Článek
Už od pohledu vila paní Emilie naháněla husí kůži. Stála na samotném konci slepé uličky, obrostlá divokým břečťanem, s okny, která vypadala jako prázdné oční důlky. Místní si o ní šeptali různé historky. Že v ní straší, že paní Emilie je čarodějnice, že v podkroví ukrývá poklad nebo snad… něco horšího. Paní Emilie sama byla postava jako z gotického románu. Vždycky chodila v dlouhých černých šatech, její tvář byla bledá jako vosk a její pronikavé oči sledovaly každého, kdo se jen přiblížil k jejímu panství. S nikým se nestýkala, s nikým nemluvila. Jediný zvuk, který se z vily občas ozýval, bylo tiché, táhlé pískání, jehož původ nikdo nedokázal vysvětlit.
Mladá reportérka Jana se do případu paní Emilie zakousla jako buldok. Měla za sebou pár menších úspěchů, ale tohle… tohle vonělo velkým příběhem. Něčím, co otřese ospalým městečkem a vynese ji na titulní stránky. Začala sbírat informace. Mluvila se starousedlíky, listovala starými kronikami, snažila se najít jakoukoli stopu, která by osvětlila tajemství vily a její podivné majitelky. Většina lidí se k ní chovala odměřeně, někteří dokonce s otevřeným strachem. Vyprávěli o divných světlech v oknech v noci, o stínech, které se míhaly za záclonami, o pocitu chladu, který je obklopil, když prošli kolem vily. Ale konkrétní důkazy nikdo neměl. Jen dohady a pověsti, které se tradovaly z generace na generaci.
Jana se ale nevzdávala. Něco jí říkalo, že za tou fasádou tajemství se skrývá něco víc než jen pověry. Začala vilu pozorovat. Sedávala v autě opodál, s termoskou kávy a dalekohledem, a sledovala každé hnutí. Vídala ji jen málokdy, a když už se paní Emilie objevila na zahradě, byla to jen stín své vlastní existence. Krátká procházka mezi zvadlými růžemi, pohled upřený kamsi do neurčita, v očích cosi tesklivého, co člověka až zabolelo u srdce. Nikdy s nikým neprohodila ani slovo, jako by žila ve svém vlastním, smutném světě.
Jednoho deštivého odpoledne si Jana všimla něčeho zvláštního. Z okna v podkroví, které bylo vždycky zamčené a zatažené těžkými závěsy, se na okamžik zablesklo světlo. Bylo to jen na zlomek vteřiny, ale Jana si toho všimla. V podkroví se něco dělo.
Rozhodla se jednat. Věděla, že legální cestou se do vily nedostane. Paní Emilie s nikým nekomunikovala a na žádné dopisy ani telefony nereagovala. Jana se proto rozhodla pro riskantní krok. V noci, za hustého deště, se připlížila k vile.
Díky staré mapě, kterou našla v městském archivu, objevila nenápadný zadní vchod. Po chvíli zápasení se jí podařilo starý zámek vypáčit. Vstoupila do chladné, zatuchlé chodby. Vzduch byl plný prachu a zvláštní, nasládlé vůně, kterou nedokázala identifikovat. Procházela potemnělými místnostmi. Všechno bylo pokryté prachem a pavučinami. Starý nábytek, vybledlé portréty na stěnách, rozbité zrcadlo, ve kterém se zrcadlil jen stín její vlastní postavy. Všude panovalo ticho, přerušované jen kapkami deště bubnujícími na okenní parapety.
Nakonec se Jana dostala ke schodišti vedoucímu do podkroví. Dřevěné schody vrzaly pod jejími kroky. S každým stupněm se napětí stupňovalo. Co tam nahoře najde? Jaké tajemství skrývá zamčený prostor? Když Jana konečně stanula před zamčenými dveřmi, srdce jí bušilo jako splašené. Vytáhla z kapsy malou sadu klíčů a s třesoucími se prsty se pustila do práce. Po několika nervy drásajících minutách zámek cvakl.
Pomalu otevřela dveře. Vzduch v podkroví byl hustý a těžký. V místnosti panovalo šero, pronikalo sem jen slabé světlo z malého okénka. A pak Jana uviděla to, co ji navždy změnilo. Uprostřed místnosti stála stará klec. A v ní… seděl muž. Byl hubený na kost, jeho tvář byla zarostlá špinavými vousy a jeho oči… v nich byl takový smutek a beznaděj, že Janě se sevřelo hrdlo. Muž na ni upřeně hleděl, ale neřekl ani slovo.
V koutě místnosti stál starý gramofon a na něm se pomalu otáčela deska. Z reproduktoru se linulo to tiché, táhlé pískání, které místní tak znepokojovalo. Jana k muži opatrně přistoupila. „Kdo jste? Co tady děláte?“ zeptala se tichým hlasem. Muž pomalu zvedl ruku a ukázal na starou fotografii ležící na zemi vedle klece. Byla na ní mladá, usměvavá žena. Paní Emilie. A pak muž promluvil. Jeho hlas byl chraplavý, sotva slyšitelný. „To je… moje žena. Před dvaceti lety… jsem měl nehodu. Zůstal jsem… ochrnutý. Emilie… se o mě stará.“ Jana nechápala. „Stará se o vás… tady? V kleci?“ Muž sklopil zrak. „Myslí si… že mě takhle chrání. Před světem… před bolestí. To pískání… to je uspávanka, kterou mi zpívávala, když jsme byli mladí.“
Jana cítila, jak se jí do očí derou slzy. Tenhle děsivý obraz neměl nic společného s čarodějnicemi a poklady. Byla to jen zvrácená forma lásky, šílená péče, která uvěznila dva lidi v jejich vlastním soukromém pekle. V tu chvíli se ozvaly kroky na schodišti. Paní Emilie. V ruce držela starou panenku. Její bledá tvář byla bez výrazu. Když uviděla Janu a otevřenou klec, její oči se rozšířily hrůzou. „Co jste to udělala?“ zašeptala. „On je v bezpečí jen tady.“ Jana věděla, že tohle je mnohem složitější, než si kdy představovala. Žádná senzace, žádné monstrum. Jen zlomená žena a její uvězněná láska.
Příběh, který otřese městečkem mnohem víc, než si kdy myslela. Ale ne tak, jak původně zamýšlela. Tohle nebyl příběh o zlu, ale o tragické, zvrácené lásce, která uvěznila oba dva. A Jana věděla, že tohle tajemství už nemůže zůstat za zamčenými dveřmi.
