Článek
Do lékárny jsem vešla s tíhou za očima a bolavým krkem. Nebyla jsem nemocná natolik, abych ležela doma, ale dost na to, aby mě obyčejné dýchání otravovalo. Sotva jsem vešla, ucítila jsem známou vůni mentolu a dezinfekce, která je většině lidí nepříjemná, ale mně vždycky připomínala jistotu. Lékárny jsou přece místem pomoci, ne?
U pultu stála farmaceutka, působila velmi profesionálně. Bílé sako dokonale čisté, vlasy stažené do hladkého culíku, brýle s tenkými obroučkami. Přesto v jejím pohledu bylo cosi ostražitého, jako by čekala, že jí někdo něco vyčte.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem tiše. „Potřebovala bych sirup na kašel. Něco jednoduchého.“
Farmaceutka se na mě podívala ostřeji, než jsem čekala.
„Na vlhký nebo suchý?“
„Suchý,“ odpověděla jsem.
Podívala se do počítače a pak ke mně. „Máme tady několik druhů, ale doporučila bych vám tento,“ ukázala rukou na krabičku vystavenou před ní. Byla výrazně větší a hlavně s cenou, která mě zaskočila. Téměř třikrát tolik, než jsem plánovala.
„A nemáte něco… obyčejnějšího?“ zeptala jsem se slušně.
Farmaceutka se pousmála takovým způsobem, který nepůsobil mile, ale spíš pobaveně, jako by slyšela něco dětsky naivního.
„Ten obyčejný nepomáhá tak dobře. Tohle je úplně jiná kvalita. Měla byste vzít tenhle.“
„Já… nevím. Chtěla jsem spíš jen klasický sirup,“ zopakovala jsem.
„Ale slečno,“ povzdechla si, jako bych jí komplikovala život. „Ten levnější je skoro k ničemu. Tenhle,“ poklepala prstem na drahou krabičku, „se opravdu vyplatí. Vydrží vám déle a zabírá rychleji.“
A tady se to ve mně začalo lámat.
Nemohla jsem jí přece říct: „Promiňte, ale já opravdu počítám každou korunu.“
Nechtěla jsem znít chudě, zranitelně, nebo jako někdo, kdo si nemůže dovolit „lepší“ variantu. Měla jsem v sobě ten zvláštní druh studu, který člověk neumí vysvětlit, ale cítí ho až v žaludku.
„Já opravdu nepotřebuji nic extra,“ řekla jsem opatrně.
Ale farmaceutka pokračovala jako nahraná.
„Podívejte se, když budete brát ten levnější, možná se vrátíte za pár dní znovu. Tenhle vám zabere okamžitě. Tady máte letáček,“ podala mi papír, aniž bych o něj požádala.
Cítila jsem se jako pod tlakem. Lidé za mnou se začali protáčet, fronta rostla a já se najednou ocitla v pozici člověka, který musí obhajovat úplně obyčejnou volbu.
„Možná…“ zamumlala jsem, ale ne proto, že bych chtěla drahý sirup. Jen jsem chtěla, aby ten nátlak přestal.
„Určitě,“ přerušila mě. „Je to investice do zdraví! Nešetřete na sobě.“
To byla věta, která mě bodla nejvíc.
Kdyby tušila, že právě na sobě šetřím nejčastěji, protože musím.
Začala jsem se ošívat a nervózně mačkat kapsu kabátu. Chtěla jsem utéct, jenže jsem tam stála jak přikovaná.
„A co tenhle?“ ukázala jsem tiše na nejlevnější sirup, který jsem původně chtěla. Doufala jsem, že tím téma uzavřu.
Farmaceutka se nadechla jako herečka chystající dramatickou repliku.
„Ten je dobrý tak maximálně… pro děti. Vy potřebujete silnější účinek.“
Zvedla drahou krabičku a podala mi ji blíž, skoro až dotěrně.
Uvnitř se mi vše sevřelo.
Chtěla jsem říct NE.
Chtěla jsem se nenechat manipulovat.
Chtěla jsem mít hlas, který stojí pevně.
Ale místo toho jsem tam stála, červenala se a připadala si trapně. Jako někdo, kdo je na špatném místě ve špatnou chvíli.
„Já… promiňte, nechám si ten levnější,“ řekla jsem nakonec pevněji, než jsem čekala.
Výraz farmaceutky se okamžitě změnil. Zacítila jsem chlad, čistý a tvrdý jako led.
„Jak chcete,“ řekla s pozvednutým obočím. „Ale pak si nestěžujte, že to nezabírá.“
Podala mi krabičku tak, jako by mi předávala něco zbytečného. Nacvakala účtenku, kterou mi prakticky připlácla k ruce.
„Další!“ zavolala už přes moje rameno.
Vyšla jsem ven s pocitem, že mám v hrudi knedlík. Sirup jsem držela v ruce, ale radost jsem necítila ani trochu. Jen zvláštní směs studu, vzteku a smutku, které se mi usadily někde mezi srdcem a hrdlem.
Chtěla jsem jen rychle domů. Rychle zmizet. Rychle zapomenout.
Ale když jsem udělala pár kroků, uvědomila jsem si ještě jednu věc, farmaceutka by nejspíš tlačila stejně i na někoho, kdo má plnou peněženku. Nešlo o mě. Šlo o to, že svět někdy tlačí, i když jste přišli s úplně jednoduchým přáním.
A někdy se tenhle tlak ve vás drží celý den. Jen kvůli jedné větě, kterou jste neslyšeli poprvé ale tentokrát vás zasáhla jinak.
„Nešetřete na sobě.“
Znělo mi to v hlavě ještě večer.
Až příliš dobře věděla, že kdybych mohla… tak bych to opravdu udělala.
