Článek
Když jsem se nedávno nastěhovala do našeho domu, znala jsem sousedy jen od vidění. Lidi spěchající po schodech, krátká přikývnutí u schránek. Nic víc. Až jednou mi zazvonil u dveří Petr, sympatický třicátník z vedlejšího bytu, kterého jsem do té doby registrovala jen jako „toho, co si každý víkend nosí nahoru těžké tašky“.
„Odjíždím na pár dní,“ řekl s plachým úsměvem. „Mohl bych vás požádat o drobnou laskavost? Jen občas zalít květiny.“
Bylo to nevinné, jednoduché. Souhlasila jsem bez váhání. Vždyť přece nejsem neslušná a pár kytek zvládne zalít i dítě.
Když mi předal klíče, dodal: „Není to nic složitého. Jen… nelekněte se. Mám to doma trochu jinak.“
Tomu jsem se tehdy zasmála. Vždyť kolik lidí má doma „trochu jinak“, starý nábytek, chaotickou knihovnu nebo květiny, které připomínají botanickou zahradu? Jenže ve chvíli, kdy jsem poprvé odemkla jeho dveře, smích mě přešel.
Byt byl… tichý. Ne prázdný, ale tichý jiným způsobem. Jako když vejdete do galerie těsně po zavírací době. A já opravdu stála a jen se dívala.
Obývák byl zaplněný obrazy. Desítky, možná stovky. Stažené plátna, opřené o stěny, rozložené po zemi, visící od podlahy až ke stropu. Každý jiný, každý živý. Nebyly to dekorace z obchodu, to bylo jasné. Každý z nich měl takovou hloubku a cit, až mě zamrazilo.
Upřímně jsem si nebyla jistá, jestli mám být nadšená nebo se tiše zacouvat zpátky na chodbu.
Ale zvědavost vyhrála.
Vešla jsem dál a zamířila do kuchyně, kde mě čekalo asi patnáct květináčů. Předpokládala jsem, že to budou obyčejné pokojovky. Jenže i ty vypadaly… neobyčejně. Dokonale opečovávané, jako z fotografií, které najdete v časopisech o interiérovém designu.
Když jsem vzala do ruky konev, všimla jsem si skicáku ležícího na stole. Otevřela jsem ho, jen na vteřinu, jen z lehkého pokušení a zůstala jsem stát znovu. Byl plný portrétů. Všechny přesné, detailní, krásné. A všechny ženské.
Neznámé ženy s výraznýma očima, jemnými úsměvy, nahodilými gesty rukou. Jako by je maloval někdo, kdo v nich viděl víc, než ony samy tušily.
Další den jsem se vracela s úmyslem zaměřit se jen na květiny. Bez rozhlížení. Jenže člověk může mít dobré úmysly a stejně je neudrží. Tentokrát jsem si všimla malého plátna přikrytého lehkou látkou. A protože je lidská zvědavost silnější než závazek, nadzvedla jsem ji.
Byla jsem tam já.
Seděla jsem na lavičce před domem, v ruce nákupní tašku, v očích unavený podvečer. Nebylo to lichotivé. Nebylo to idealizované. Bylo to… skutečné. A překvapivě něžné.
Musela jsem se opřít o stůl, abych se vzpamatovala. Jak dlouho to maloval? A proč? Pozoroval mě? A věděla jsem o tom?
Cítila jsem se zvláštně. Ani ne vyděšeně spíš odhaleně. Jako by mě někdo viděl ve chvíli, kdy jsem o to nestála.
Po několika minutách jsem látku opatrně položila zpět, zalila květiny a odešla. Ale celé odpoledne jsem měla pocit, že mi srdce běží rychleji, než by mělo.
Třetí den jsem přišla znovu. Tentokrát jsem byla opatrnější, ale stejně jsem pořád cítila neklid. Když jsem zalévala velkou monsteru u okna, všimla jsem si malého vzkazu přilepeného na lednici.
„Nepiš si, co si myslíš. Mysli na to, co píšeš.“
Nerozuměla jsem tomu, ale nějakým způsobem mě to uklidnilo. Nebo spíš vtáhlo zpět do zvláštní atmosféry bytu, který vypadal jako svět někoho, kdo žije úplně jinak, než my ostatní.
Čtvrtý den jsem měla volno, a tak jsem si řekla, že nebudu spěchat. Sedla jsem si na chvíli do jeho křesla. Nebylo ničím výjimečné, obyčejné, trochu ošoupané, ale výhled z něj byl fascinující. Z toho úhlu vypadal obývák jako prostor, kde se rodí příběhy.
A tehdy jsem poprvé přiznala sama sobě, že mě k tomu místu něco táhne.
Petr se měl vrátit až za tři dny. A já jsem se přistihla, že přemýšlím o tom, co mi řekne. Co já řeknu jemu. A jestli vůbec připustím, že vím… že mě maloval.
Když se konečně vrátil, zazvonil u mě s úsměvem, který vypadal unavenější, než když odjížděl.
„Tak jak to šlo?“ zeptal se.
„Dobře,“ odpověděla jsem. „Jen… máte tam spoustu zajímavých věcí.“
Chvíli mlčel. Pak jeho pohled sklouzl k podlaze, jako by čekal odsouzení.
„Víte o obrazech,“ řekl tiše.
Přikývla jsem.
„A… viděla jste i… ten jeden?“
„Ano.“
Bylo ticho. Ticho, ve kterém jsem slyšela vlastní srdce.
„Neměla jste ho vidět. Ještě nebyl hotový,“ dodal.
Z nějakého důvodu mě to pobavilo. Ne vyloženě rozesmálo, ale zahřálo.
„Je krásný,“ řekla jsem.
Zvedl oči a poprvé jsem v nich viděla úlevu. A možná i malou, nesmělou radost.
Od té chvíle jsme se začali potkávat jinak. Už ne jako sousedé, co si půjčí cukr nebo klíče. Ale jako dva lidé, kteří si do sebe nečekaně nakoukli, on skrze štětec, já skrze jeho svět, který jsem neměla nikdy vidět.
Dodnes nevím, jestli byla zvláštnější ta galerie v jeho bytě, nebo to, co to všechno ve mně probudilo.
Ale jedno vím jistě, květiny jsem ten týden opravdu zalévala. Jen jsem nečekala, že nakonec něco rozkvete úplně jinde.
