Článek
Bydlím na okraji menšího města, kde se lidé zdraví na ulici a sousedi se znají jménem už po dvou dnech. Můj život byl klidný, skoro až nudně pravidelný. Práce, večeře, krátké povídání s manželkou, pár dílů oblíbeného seriálu a spánek. A tam, přes louku za naším domem, stál starý dům. Patřil muži, kterého nikdo pořádně neznal. Viděl jsem ho sotva párkrát – nevysoký, štíhlý, šedivé vlasy, věčně unavený pohled. Žádné návštěvy, žádná rodina, žádné zvuky z domu. Prostě tichý samotář.
Jenže jednu věc jsem si všimnout musel. Každou noc v jeho kuchyni svítilo světlo. Vždy od půlnoci až do rána. Každou. Jednu noc jsem to považoval za náhodu. Druhou za zvyk. Třetí už mě napadlo, že tam možná nespí. Desátou noc jsem se přistihl, že každou noc koukám z okna a čekám, kdy se to prokleté světlo rozsvítí. A ono nikdy nezklamalo.
„Třeba se bojí tmy,“ žertovala moje žena.
„Nebo má noční směny a nestíhá,“ říkal jsem si. Ale pravda mě hryzala. Něco na tom světle bylo zvláštní. Nešlo o obyčejné svícení. Bylo to pravidelné, tvrdohlavé, skoro jako rituál.
Jednoho večera, bylo už něco po půlnoci, jsem šel na zahradu. Chvíli jsem jen stál a díval se. Světlo zářilo jako vždy – ostré, žluté, nemocniční. Nedalo mi to. Přes den jsem se rozhodl se sousedem promluvit. Zaklepal jsem na jeho dveře, dvakrát, třikrát. Nic. Nakonec otevřel až čtvrté zaklepání.
Stál přede mnou, unavený, oči červené, jako by celou noc nespal. Pozdravil jsem a zeptal se, jestli je všechno v pořádku. Usmál se – takovým tím úsměvem, který se nedostane do očí – a odpověděl:
„Všechno je v pořádku. Děkuju, že se ptáte.“
Chtěl jsem se zeptat na to světlo, ale něco v jeho výrazu mi říkalo, ať to nechám být. Tak jsem odešel. Jenže moje zvědavost se tím nezmenšila, naopak.
A pak přišla noc, která všechno změnila.
Bylo něco po jedné hodině, když jsem se vzbudil. Probudila mě tichá melodie. Nějaká hudba. Zněla přes louku… z jeho domu. Otevřel jsem okno. Slyšel jsem klavír. Smutný, táhlý, starý motiv. Chvíli jsem jen poslouchal. A pak jsem uviděl siluetu v kuchyni. Soused seděl u stolu, před sebou malou krabičku. Světlo na něj vrhalo dlouhý stín. Hlavu měl skloněnou, ruce na stole. Nepohnul se.
Hudba hrála dál. Až do rána. Když jsem se probudil, světlo pořád svítilo. A soused byl pořád v té samé pozici.
Tehdy jsem to už nevydržel. Dopoledne jsem šel znovu. Dlouho neotvíral. Nakonec jsem to vzal za kliku – bylo odemčeno.
To, co jsem uviděl v kuchyni, se mi vypálilo do paměti. Na stole stála stará dřevěná krabička plná dopisů. Fotografie ženy a malého dítěte. A soused tam seděl… tentokrát nehybně. Spal. Nebo jsem si to myslel. Ale nespal.
Volal jsem záchranku, policii. Když přijeli, našli vedle něj lékařské zprávy. Jeho žena a dcera zemřely před třinácti lety při autonehodě. Ten klavír, který jsem slyšel? To byl jejich oblíbený motiv. A světlo? Rozsvěcel ho prý každou noc. Nechtěl, aby jeho dcera „chodila ve tmě.“ Nosil si s sebou tu vinu, ten žal a nekonečný smutek, každou jedinou noc. Až do poslední.
Nikdo o tom nevěděl. Nikomu nic neřekl. Žil vedle nás, pár desítek metrů od našeho pohodlného, hlučného, obyčejného života. A já ho soudil podle světla.
Od té doby, pokaždé, když v noci projdu kolem okna, se rozhlédnu do tmy. A vybaví se mi ten svit, který jsem tak nechápal. Teď už nesoudím tiché lidi. Ticho někdy křičí víc než slova.
A od té doby taky špatně spím. Nevím, jestli ze smutku, nebo ze studu. Ale chuť zhasnout poslední světlo v domě… už nemám nikdy.
