Článek
Když jsme se přistěhovali do našeho domu na okraji města, sousedé nás přijali celkem vřele. Téměř všichni – až na paní Hanu. Byla to drobná, nenápadná žena kolem sedmdesátky, s šedivými vlasy sepnutými do drdolu. Všimli jsme si jí hned první týden. Stála u okna. Ráno, v poledne i večer. Nepohnutá, jako by čekala. Sledovala ulici, lidi, a dost často i nás.
„Ta teda bude pořádná zvědavka,“ prohodil jsem jednou v kuchyni, když jsem kolem ní šel zase domů. Manželka se zasmála, dcera protočila oči a na téma paní odnaproti jsme měli jasno: typická sousedka-pozorovatelka.
Postupem času se to skoro stalo součástí naší domácí zábavy. Když jsem šel vynést koš, dal jsem manželce hlášení:
„Ano, je tam. Strážný anděl u okna.“
Jenže čím víc dní plynulo, tím méně mi to začalo připadat legrační. Vždy stála na stejném místě. Nerozsvícená televize, žádná návštěva, žádné vycházky. Jen ona a okno. A v jejím pohledu bylo něco jiného než zvědavost. Něco, co jsem tehdy neuměl pojmenovat.
Jednoho listopadového večera jsem se vracel pozdě z práce. Už byla tma. Na ulici nešel jediný člověk. A přesto – v jejím okně svítilo jako vždy slabé žluté světlo. Silueta její postavy byla nepřehlédnutelná.
Tentokrát jsem se neotočil jen tak. Zastavil jsem se. A poprvé jsem ji nechal dívat se přímo na mě. Ani se nepohnula. A já si najednou uvědomil, že se necítím pozorovaný… ale spíš, jako by mě někdo mlčky prosil o pomoc.
Další dny jsem ji vídal stále, až jsem se nakonec rozhodl, že u ní zazvoním. Manželka se divila, jestli jsem se nezbláznil, když jsem jí oznamoval, že „jdu zjistit, proč ta paní u okna žije“. Ale šel jsem.
Otevřela až na druhé zazvonění. Byla maličká, v pleteném svetru, ale v očích měla opatrnost, zvyklou na roky ticha.
„Dobrý den, já… jsem odnaproti,“ koktal jsem. „Jen jsem vám chtěl popřát hezký den. A zeptat se, jestli nepotřebujete něco do obchodu.“
Chvíli na mě zírala, jako by nechápala, co po ní chci. Pak tiše řekla: „To je milé. Ale ne, nepotřebuji. Děkuju.“
Už jsem chtěl odejít, když jsem dodal: „Víte, všimli jsme si, že často stojíte u okna. Tak… jsem si dělal starosti.“
Poprvé se usmála. Smutek jí však z tváře nemizel.
„Už jsem stará “ odpověděla prostě. „A čekám.“
To bylo všechno, co řekla. A pak dveře zavřela.
Ta slova mi nedala spát. Čekám. Koho? Na co?
O pár dní později jsem ji potkal před domem. Tentokrát jsem ji doprovodil domů a ona – možná protože byla zrovna únava silnější než její opatrnost – začala vyprávět.
Měla syna. Jediného. Když byl malý, prý spolu trávili hodiny u okna a čekali na jejího manžela, který se vracel z práce. Bylo to jejich místo. Jejich rituál. Když syn dospěl, odstěhoval se do zahraničí. Jeho život nabral rychlé tempo – práce, cestování, vlastní rodina. Na začátku ještě psal, volal, přijel na Vánoce. Ale s časem se ozýval míň a míň, až skoro vůbec.
„A já hloupá… já pořád čekám, že se objeví v těch dveřích. Jako kdysi jeho otec,“ řekla tiše. „Když stojím u okna, mám pocit, že ještě někam patřím. Že se na mě nezapomnělo.“
Nebyla to zvědavá drbna. Jen osamělá máma.
Toho večera jsem doma seděl dlouho v kuchyni. Poprvé mi došlo, jak tenká je hranice mezi předsudkem a pravdou. A taky – jak strašně snadno člověk zůstane sám.
Od té doby se něco změnilo. Ne v jejím domě. V našem.
Manželka začala péct o trochu víc, než bylo třeba. Dcera jí občas přinesla obrázek. A já se naučil, že někdy stačí malá sousedská návštěva, aby večer nebyl tichý.
Paní Hana přestala stát u okna celé dny. Ne úplně – občas tam ještě stála. Ale už ne proto, že nikdo nepřichází. Ale proto, že občas někdo přijde.
A jednou, krátce před Vánoci, jsem z okna zahlédl něco jiného: u jejích dveří stál muž se dvěma dětmi a kufry. Objímali se dlouho. Velmi dlouho.
Ten večer její okno poprvé zůstalo tmavé.
A mně došlo, že některé příběhy mají šťastný konec. Jen je potřeba občas zaklepat na dveře, místo házení soudů z chodníku.
