Článek
Když jsme se před lety nastěhovali do ulice, hned první týden jsme pochopili, že tu žije žena, která má pod palcem úplně všechno. Paní Kalinová, drobná, usměvavá dáma s trvalou, která voněla po levanduli už na pět metrů, se ujala role uliční poradkyně.
Neptala se, jestli její rady chceme. Prostě je dávala.
Jednou klepala na dveře, protože jsem prala moc pozdě. Jindy mi přišla říct, že se syn nemá učit u okna, protože „průvan odvádí pozornost“. A když viděla mého muže natírat plot, pronesla se samozřejmostí ve tváři:
„Zlato, ten odstín hnědé ti bude v zimě tmavnout. Ale udělej, jak myslíš.“
Bylo nám všem jasné, že když paní Kalinová vysloví svůj názor, nezbývá než přikývnout.
Celá ulice měla společného nepřítele i pomocníka v jednom.
A pak přišel den, kdy trošku přestřelila.
Dobře… přestřelila hodně.
Začalo to vlastně nevinně. Na konci ulice se do prázdného domu nastěhoval nový pár, mladí, asi třicátníci, upravení, tiší. Jako by se jim náš růžový svět babiček s trvalými a běhajících dětí ani netýkal. Jenže to byla chyba.
Paní Kalinová měla potřebu je zasvětit.
První ráno jim donesla koláč. Druhý den jim přinesla seznam věcí, které by „měli vědět“. A třetí den stála před jejich domem už v sedm ráno, protože slyšela vodu téct „podezřele dlouho“.
Upřímně, byl to jen čas, než se něco semele.
Jednoho sobotního odpoledne jsme seděli na zahradě a grilovali. Slunce svítilo, děti pobíhaly po trávě a náš nový soused Marek se zastavil u plotu. Můj muž mu podal pivo a začali se bavit o práci. Zanedlouho přišla i jeho žena Tereza, tiše se usmála a moje dcera jí hned nabídla marshmallow.
Byli milí, klidní. A hlavně se nám zdáli šťastní.
Netušili jsme, že přes ulici sedí za záclonou paní Kalinová a všechno sleduje svýma zvědavýma očima.
Netrvalo ani dvacet minut a objevila se u plotu taky. Vzala si židličku, přisunula se k nám, jako by byla na rodinné oslavě, a pronesla:
„Tak co, už jste slyšeli, co se o vás říká?“
Všichni ztichli.
Markovi ztuhl úsměv.
Můj muž se na mě podíval ve stylu „drž mě, ať ji nezvednu ze židle“.
„Paní Kalinová,“ začala jsem jemně, „o čem to mluvíte?“
Usmála se jako člověk, který ví víc než ostatní.
„No přece o tom, že vaši noví mladí sousedé mají nějaké… ehm… partnerské potíže.“
Nastalo ticho, tak husté, že by ho člověk krájel.
„Prosím?“ vydechla Tereza, která znejistěla.
„Ale no tak,“ mávla rukou Kalinová. „Vždyť jsem slyšela vaše hádky přes noc. A práskání dveří. A pláč. To není jen tak. To se hned pozná, že je v domě neštěstí.“
Markovi se zvedly koutky, ale nebyl to úsměv.
„Paní Kalinová,“ řekl tiše, „to nebyly hádky. To jsem tu noc… vyndával myčku. Spadla mi dvířka. Možná i pár talířů… A pláč? To plakala vaše kočka, co se zasekla u nás pod okapem. Tereza šla ven, aby ji vysvobodila.“
Když to řekl, málem jsem vyprskla smíchy.
Ne kvůli němu.
Kvůli Kalinové.
Byla červená až po uši.
Jenže to nebyl konec.
„A ty další zvuky,“ pokračoval Marek, „to jsem vynášel starou skříň. Nebyla to žádná hádka. To bylo šoupání nábytkem a moje nadávání, protože jsem si přiskřípl prst.“
Celá zahrada potichu sledovala paní Kalinovou, která se snažila zvednout do důstojnější polohy.
„Aha… tak to jsem se asi spletla,“ řekla a poprvé za ty roky nevěděla, co říct.
Tereza se usmála, tentokrát milosrdně.
„My se nehádáme, paní Kalinová. My zatím řešíme jen to, jak se mezi vás začlenit. A od včera si říkáme, že sousedi jsou moc milí.“
To byl okamžik, kdy se paní Kalinová sesunula zpět na židličku a vypadala malinká jako dítě.
Nikdy jsme neviděli, že by byla tak zaskočená.
Nastalo ticho.
A pak, naprosto nečekaně, začala Kalinová… dýchat zrychleně a pak se rozesmála.
Opravdu se rozesmála.
Nahlas, upřímně, až jí tekly slzy.
„No vidíte,“ smála se, „aspoň víte, že vás sleduju. A že když je u vás ticho, znamená to, že mám dávat pozor. Aby se vám něco nestalo!“
A najednou jsme se smáli všichni.
Dokonce i Marek s Terezou.
Bylo to absurdní, trapné, ale přesně to prolomilo mezi námi všemi bariéru.
Od té doby už paní Kalinová rady dávala dál, ale…
už vždycky se nejdřív zeptala, jestli o ně stojíme.
A my jsme pochopili, že i když je někdy náročná, je to naše sousedka. Taková, která by za nás dala ruku do ohně.
Jen u toho občas říká věci, které bychom radši neslyšeli.
A možná právě proto ji máme rádi.
