Článek
Víš, byl čas, kdy jsem myslela, že zvládnu všechno. Opravdu. Práce? Jasně, dám do toho sto dvacet procent. Rodina? Samozřejmě, všechno klape, všichni spokojení. Přátelé? Vždycky jsem tu pro ně, s úsměvem a energií. Byla jsem ten motor, ten tahoun. Lidi mi říkali: „Ty jsi nezničitelná.“
A já se tomu smála a v duchu si říkala, že na tom něco je. Pak se to začalo sypat. Pomalu, nenápadně, jako když ti z pneumatiky uniká vzduch a ty si toho dlouho nevšimneš, až najednou zjistíš, že jsi na ráfku. Nejdřív to byla jen únava. Taková ta vleklá, co se jí nezbavíš ani po víkendu. Ráno jsem se probouzela s pocitem, že jsem celou noc kopala uhlí. A do toho ten divný pocit v hlavě, takový ten tlak, co ti nedovolí se soustředit.
Práce, která mě dřív bavila, se stala koulí u nohy. Každý mail, každý telefonát, každý úkol byl jako další závaží, co mě táhlo ke dnu. S kolegy už jsem neměla tu jiskru, spíš jsem se jim vyhýbala. Jejich věčný optimismus mi lezl na nervy. Všechno mi přišlo zbytečné, marné. A já sama jsem začala být cynická, ironická, což mi dřív vůbec nebylo vlastní.
Doma to taky skřípalo. Na manžela jsem byla podrážděná, na všechno jsem reagovala výbušně. Neměla jsem trpělivost ani na ty nejmenší věci. Vlastně jsem neměla trpělivost sama se sebou. Cítila jsem se jako podvodník. Všichni si mysleli, jak jsem silná, a já uvnitř se rozpadala na kousky. Koníčky? Zapomeňte. Knížky ležely nedočtené na nočním stolku, běžecké boty zaprášené v koutě. Jediné, na co jsem měla sílu, bylo zírat do prázdna. A i to mě brzy přestalo bavit.
Začalo mě bolet tělo. Hlava mi třeštila, žaludek se kroutil, záda bolela, jako bych na nich nosila celý svět. Doktoři kroutili hlavou, žádné nálezy. „Stres,“ říkali. Ale já si nepřipadala stresovaná. Jen vyčerpaná. A prázdná. Pak přišel ten zlom. Seděla jsem jednoho večera na gauči, manžel něco vyprávěl, ale já ho vůbec nevnímala. Dívala jsem se na něj a najednou jsem si uvědomila, že k němu nic necítím. Žádnou lásku, žádnou blízkost, jen takovou otupělou lhostejnost. V tu chvíli mě to zasáhlo. Tohle nejsem já. Tohle se mnou něco není v pořádku.
Začala jsem hledat na internetu. Únava, vyčerpání, ztráta motivace, cynismus, podrážděnost, bolesti… Vyskakovalo na mě jedno slovo: vyhoření. A s každým dalším přečteným řádkem mi docházelo, že to je ono. To je to, co se se mnou děje. Slyšela jsem o vyhoření. Četla o něm v lesklých časopisech, dívala se na reportáže v televizi. Ale vždycky jsem si myslela, že se to týká někoho jiného. Slabších, méně odolných. Já přece? Já jsem ta, co táhne ostatní, co nikdy nezaváhá, co jede na plný plyn až do cíle. Jenže únava se stala mým stínem, neopouštěla mě ani po víkendu, který měl být o odpočinku. Všechno ztratilo barvy, radost se vytratila. Místo ní přišla jen podrážděnost, výbuchy hněvu kvůli maličkostem, a ten hnusný cynismus, co mi otrávil myšlenky. A to tělo… protestovalo neustále. Bolesti hlavy, stažený žaludek, věčná únava. A já si pořád nalhávala, že to nic není, že to přejde. Nechtěla jsem si přiznat, že se mnou něco vážně není v pořádku.
Přiznat si to bylo jako prohrát bitvu, kterou jsem si myslela, že nemůžu prohrát. Já, ta silná, nezničitelná. Najednou jsem byla jen troska. Bála jsem se, co bude dál, bála jsem se, že už nikdy nebudu jako dřív. Svěřila jsem se manželovi. Nejdřív to nechápal, pak mě objal a řekl, že mi pomůže. Vyhledala jsem si psychologa. Terapie byla náročná, musela jsem se podívat na věci, před kterými jsem dlouho zavírala oči. Musela jsem se naučit říkat ne, i když mi to rvalo srdce. Musela jsem si dovolit odpočívat, i když jsem měla pocit, že ztrácím čas. Musela jsem znovu najít to, co mi dřív dělalo radost, i když zpočátku to bylo jen nucené. Bylo to dlouhá cesta, plná kroků vpřed a zase zpátky. Ale pomalu, velmi pomalu, se začalo něco měnit. Začala jsem zase cítit. Nejdřív jen malé záblesky radosti, pak i smutek, hněv, ale aspoň už to nebyla ta prázdnota. Začala jsem se zase smát, i když zpočátku jen křečovitě. Začala jsem si všímat maličkostí – slunce na obloze, zpěvu ptáků, úsměvu cizího člověka.
Ale pak jsem se konečně probudila. Uvědomila jsem si, že i ten nejtvrdší kámen se časem obrousí. Že i já mám své limity. A že je v pořádku zpomalit, nadechnout se, dovolit si odpočinek. Není to žádná ostuda, říct nahlas: „Už nemůžu.“ Naopak, je to projev sebezáchovy, moudrosti. Naučila jsem se poslouchat ten tichý hlas svého těla, vnímat ty nenápadné signály, které mi dřív unikaly. Už nejsem ten „věčný optimista“ jako dřív. Už vím, že nejsem stroj. Mám své limity. A je v pořádku je respektovat. Naučila jsem se, že péče o sebe není sobeckost, ale nutnost. Naučila jsem se, že říct „už nemůžu“ není projev slabosti, ale síly. A víš co? Jsem za tu zkušenost vlastně vděčná. Protože mě naučila něco důležitého. Že život není jen o výkonu a neustálém dávání. Že je důležité se zastavit, nadechnout se a naslouchat svému tělu i své duši. A že někdy je ta největší síla v tom, když si dovolíš být slabý. Protože vyhoření není žádný módní výmysl. Je to krutá realita, která může potkat kohokoliv, kdo dlouhodobě jede na dluh, kdo ignoruje své potřeby a zapomíná na sebe.
A proto je tak důležité o tom mluvit bez ostychu, nebát se vyhledat pomoc, když už sami nemáme sílu. Protože péče o sebe není žádný luxus, žádná slabost. Je to naprostá nutnost, abychom mohli žít plnohodnotný život.
Takže když ti někdo bude říkat, že jsi nezničitelný, usměj se a řekni mu, že nikdo není. A že je v pořádku občas potřebovat pomoc. Protože jsme jen lidé. Nic víc a nic míň. A to je v pořádku. Opravdu.
