Článek
Manžel měl čtyřicátiny. Chtěla jsem mu připravit hezkou oslavu doma, jen pro rodinu, s dortem, který upeču sama. Peču ráda, baví mě to a věděla jsem, že ho nejvíc potěší, když dostane něco z mých rukou. Už jsem si plánovala, jak udělám čokoládový korpus, malinový krém a ozdobím to čerstvým ovocem, které miluje.
Jenže když jsem to zmínila tchyni, usmála se tím svým způsobem, který nikdy nevěstí nic dobrého. „Ale prosím tě,“ mávla rukou, „dort na takovou událost musí být pořádný, ne nějaký domácí pokus. To zařídím já. Ty se nestarej.“
V tu chvíli jsem se snažila nezvedat obočí. Byla jsem zvyklá, že se plete do všeho, ale tentokrát mě to zamrzelo. Byly to přece jeho narozeniny. A já jsem jeho manželka. Měla jsem chuť říct, že dort upeču, i kdyby se jí to nelíbilo, ale nechtěla jsem kazit atmosféru předem. Nakonec jsem ustoupila.
Den oslavy přišel. Byt byl plný lidí, smíchu a vůně jídla. Manžel se tvářil šťastně, děti se těšily na dort a já se snažila užít si ten okamžik. Tchyně přinesla velkou krabici a s teatrálním gestem ji postavila doprostřed stolu. „Tady je dort pro mého syna,“ oznámila hrdě.
Když krabici otevřela, nastalo ticho. Uvnitř byl obrovský, těžký dort pokrytý vrstvou máslového krému, ozdobený růžemi z marcipánu a – co bylo nejhorší – na vrchu byl nápis: „Pro mého chlapečka.“
Manželovi se na tváři objevil křečovitý úsměv. Moje sestra do mě drcla loktem a zašeptala: „To jako myslí vážně?“ Děti se začaly smát, protože dort vypadal spíš jako na svatbu z devadesátých let než k čtyřicetinám.
Když mu tchyně s patosem předávala nůž, aby nakrojil, řekla: „Tohle je od maminky, protože nikdo tě nemiluje tak jako já.“ Lidé kolem stolu se tvářili rozpačitě. Přátelé si vyměňovali pohledy a já jsem cítila, jak se mi pálí tváře studem i vztekem.
Manžel se snažil zachránit situaci: „Díky, mami… je opravdu… velkolepý.“ Nakrojil, ale dort byl tak hutný, že nůž sotva prošel. Když rozdal první kousky, většina hostů se jen zdvořile usmívala a talíř nechala stát. Byl přeslazený, mastný a těžký. Děti ho odmítly úplně.
V koutku duše jsem cítila zadostiučinění, ale hlavně lítost. Oslava, kterou jsem chtěla mít veselou, skončila trapnou podívanou. Přátelé se vytratili dřív než obvykle, máma mi pak pošeptala: „Měla jsi upéct svůj dort. Všichni by byli nadšení.“ A já věděla, že má pravdu.
Po odchodu hostů jsem sbírala zbytky dortu do krabice. Bylo ho tolik, že by nakrmil půl ulice, ale nikdo ho nechtěl. Manžel se na mě podíval a unaveně se usmál. „Příště pečeš ty. Už nikdy nechci takový cirkus.“
Ta věta mě zahřála u srdce. Nebylo to o dortu samotném, ale o tom, že konečně dal najevo, že vidí, jak mě jeho máma odstrčila. A že stojí na mé straně.
Tchyně se mi od té doby vyhýbá pohledem, když se mluví o oslavách. Asi tuší, že tentokrát přestřelila. Já jsem se poučila, že ustupovat pořád dokola se nevyplácí. Že i když chci mít klid, musím si někdy říct svoje. Protože jinak mi někdo jiný sebere i to, co pro mě znamená nejvíc.
A ten dort? Druhý den jsem upekla svůj – menší, s malinami a lehkým krémem. Dala jsem ho na stůl jen pro nás čtyři, zapálila svíčky a viděla, jak se manželovi rozzářily oči. „Tohle je ten nejlepší dort,“ řekl. A já věděla, že tentokrát to myslí opravdu vážně.
