Článek
Nastoupil jsem do tramvaje číslo 12 a hned jsem poznal, že to nebude obyčejná jízda. Bylo pět odpoledne, špička, lidé se tlačili, funěli a každý měl ten typický pohled: „Jen ať už jsem doma.“ Já jsem měl před sebou ještě deset zastávek, takže jsem si sedl a připravil se pozorovat.
Vedle mě si sedla paní s obrovskou taškou plnou cibule. Ta vůně byla pronikavá a šířila se po celé tramvaji. Lidé se ošívali, ale nikdo nic neřekl. Paní se tvářila, jako by ta cibule byla parfém.
O kousek dál stáli dva teenageři se sluchátky. Hudba jim hrála tak hlasitě, že ji slyšel celý vagón. Občas se na sebe podívali, zasmáli se a začali nahlas zpívat. Bylo to falešné, ale s chutí. Nikdo je nezastavil, všichni jsme se tvářili, že je neslyšíme.
Na druhé straně u dveří stál postarší pán s novinami. Každou stránku komentoval nahlas: „No to snad není možný! Tohle je katastrofa! Kam ten svět spěje?!“ Lidé ho ignorovali, ale já jsem měl pocit, že přednáší politický monolog pro publikum.
A pak nastoupil on – revizor. Malý, kulatý, v šedém kabátě a s brašnou přes rameno. Rozhlédl se po vagónu, a když se vydal směrem ke mně, cítil jsem to napětí, jaké známe z filmů, když se objeví padouch. Všichni začali nervózně šátrat po kapsách, hledat jízdenky, validovat lístky na poslední chvíli. Revizor se usmál a spokojeně vybíral pasažéry k předvedení.
Mladík v kapuci přiznal, že nemá lístek. Revizor spustil svůj monolog o povinnostech, zákonech a pokutách. Mladík kýval hlavou, tvářil se znuděně a nakonec pronesl: „Já vám stejně nic nezaplatím.“ V tu chvíli ztichla celá tramvaj. Revizor zrudl a začal ho přesvědčovat, že pokuta je nevyhnutelná. Já jsem měl pocit, že sleduji soudní drama přímo na kolejích.
Mezitím dítě vzadu začalo plakat. Maminka se ho snažila uklidnit hračkou, ale dítě ji hodilo na zem. Starší paní vedle ní si neodpustila poznámku: „Za nás děti takhle neřvaly!“ Maminka protočila oči a vzduch se naplnil dusnem. Publikum v tramvaji jen sledovalo, jak se napětí stupňuje.
Pak se stalo něco nečekaného. Malý kluk, asi čtyřletý, začal napodobovat revizora. Vstal, dal si ruce v bok a křičel: „Jízdenky, prosím!“ Lidé se začali smát, dokonce i ta maminka s uplakaným dítětem. Atmosféra se během pár sekund úplně změnila. Revizor se tvářil, že to ignoruje, ale koutky mu cukaly.
Když tramvaj zastavila u Hlavního nádraží, nastoupil ještě muž s kytarou. Bez ptaní začal hrát a zpívat. Nebyl to žádný virtuóz, ale jeho hlas byl silný a veselý. Lidé mu začali tleskat do rytmu. Najednou se z tramvaje stalo malé koncertní pódium. Všichni, kdo před chvílí vypadali unaveně a otráveně, se usmívali.
Já jsem seděl a uvědomoval si, že během několika zastávek jsem zažil víc příběhů než za celý den. Paní s cibulí, hluční teenageři, politický komentátor, revizor, neposlušné dítě a improvizovaný muzikant – každý hrál svou roli, aniž by věděl, že je součástí představení.
Když jsem vystupoval, cítil jsem, že tohle divadlo je zdarma a dostupné každý den. Stačí se jen posadit a otevřít oči. A taky si uvědomit, že i já jsem jeden z herců – s batohem na klíně, zamyšleným výrazem a touhou být co nejdřív doma. Možná si mě někdo všiml a připsal do svého „představení“ jako postavu „mlčící pozorovatel“.
Když jsem doma vyprávěl přítelkyni, co všechno se v té tramvaji odehrálo, smála se: „Ty to vždycky tak prožíváš. Pro ostatní to byl jen obyčejný odpolední spoj.“ Ale já si myslím, že kdyby se lidi dívali pozorněji, všimli by si, že městská hromadná doprava je ten nejlepší divadelní sál. Jen vstupenka stojí pár korun.
A tak se od té doby, kdykoli sedím v tramvaji nebo autobuse, nesnažím utéct nudě mobilem. Dívám se kolem sebe a pozoruji, jaké příběhy se odehrávají. Protože nikdo z nás není jen cestující – jsme součástí živého představení, které se nikdy neopakuje úplně stejně.
