Článek
Byl to zase jeden z těch rodinných obědů. Sešli jsme se u tchyně, na stole polévka, řízek, bramborový salát. Všechno šlo jako po másle, dokud si tchyně nevzala slovo.
„Poslouchej, Honzo,“ obrátila se na mě. „Ty pořád jen utrácíš. To není normální! Nový telefon, boty, pořád něco. Ty peníze byste měli raději šetřit. Co až přijde horší doba?“
Polkl jsem sousto a snažil se zachovat klid. Moje žena, její dcera, už raději dělala, že odnáší talíře, aby se vyhnula přímému střetu. Věděl jsem, že odpor je marný. Tchyně měla pravdu vždycky, aspoň podle ní.
„Ten telefon jsem měl osm let,“ namítl jsem. „A boty jsem potřeboval do práce, staré už se rozpadaly.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou. „Za nás by se to spravilo, ne kupovalo nové. Vy mladí všechno vyhazujete a pak brečíte, že nemáte peníze.“
Nechal jsem to být. Zkušenost mě naučila, že s tchyní se těžko vyhrává. Jenže o pár dní později jsem si připomněl, proč je někdy lepší držet se za zuby, než něco říkat nahlas.
Zazvonil telefon. Byla to manželka. „Honzo, víš, co se stalo? Máma si zase objednala z teleshoppingu nějakou blbost. Tentokrát mixér, co zvládne prý i beton.“
Nevěřil jsem svým uším. „Mixér na beton?“
„No, tak to prezentovali. A k tomu sadu nožů, co prý nikdy nezrezaví. Jenže jí přišly tři stejné, protože se zapomněla odhlásit a zavolala tam třikrát.“
Další den jsem šel k nim. Sotva jsem vstoupil do obýváku, hned mě uvítala hromada krabic. Na stole nový mixér, vedle toho krabice s nůžkami, pod sedačkou sada hrnců, které se blyštěly jak z výstavy.
„Co to všechno je?“ zeptal jsem se.
Tchyně se rozjasnila. „No to je, Honzíku, výhodná nabídka. Jen dnes, jen pro mě. Podívej, co to všechno umí. Ty nože krájí rajče jako máslo! A ten mixér, to je zázrak. Aha, a tohle…“ sáhla pro další krabici, „to je speciální polštář proti chrápání. V televizi říkali, že funguje na sto procent.“
„A kolik tě to stálo?“ zeptal jsem se nevinně.
„Ale to je jedno,“ mávla rukou. „Peníze nejsou všechno. Hlavně, že člověk má radost.“
Stál jsem tam jako opařený. Ještě před týdnem jsem poslouchal, že já rozhazuji za boty a telefon. A teď se dívám na pokoj plný krámů, které v lepším případě skončí na půdě.
Když přišla manželka, jen si povzdechla. „Já už to ani neřeším. Máma je šťastná, když jí zazvoní kurýr. A pak naříká, že má malý důchod.“
O měsíc později se historie opakovala. U oběda mi tchyně znovu předhazovala, že jsem si koupil příliš drahou bundu. Tentokrát jsem mlčel. Jen jsem si v duchu vybavil ty krabice, co ještě pořád ležely nevybalené u ní v obýváku.
Naučil jsem se na to dívat s humorem. Vím, že mě bude kritizovat, i kdybych chodil v jedněch botách deset let. A zároveň vím, že ji nikdy nepřesvědčím, že teleshopping není výhodná investice.
Nedávno se mě dokonce zeptala, jestli bych jí nepomohl s montáží cvičebního přístroje, co jí měl vrátit postavu dvacetileté. Krabice byla tak velká, že se sotva vešla do obýváku.
„Víš, Honzíku,“ řekla mi u toho, „já si ty věci kupuji hlavně proto, abych udržela krok s dobou. Ale ty bys měl šetřit. Ty jsi hlava rodiny.“
A já jsem jen kýval. Protože co jiného se dá dělat? Každý má svou slabost. Moje tchyně má slabost pro lesklé teleshoppingové zázraky. A já mám slabost pro klid v rodině.
Takže pokaždé, když mě zkritizuje, že utrácím, jen se usměji a zeptám se: „A co ti zase dnes přivezl kurýr?“
