Článek
Byla jsem ta, kterou nikdo nebral vážně. Taková ta tichá, nenápadná holka, co sedí vzadu a spíš kouká z okna než na tabuli. Nevyčnívala jsem. Neměla jsem samé jedničky, nehlásila se na každou otázku, nedělala jsem parádu před ostatními. Ale snažila jsem se. I když mi to nešlo hned. I když mi matika připadala jako jazyk z jiné planety a dějepis jako série nekonečných dat, která mi ne a ne zůstat v hlavě. Učila jsem se po večerech, někdy s brekem, někdy jen ze vzdoru, že to nevzdám.
Ale v očích některých učitelů jsem byla jen „ta slabší“. A jedna z nich – učitelka, co učila češtinu – si na mě zasedla takovým způsobem, že mi to dodnes rezonuje v hlavě. Nikdy mi nedala pocítit, že bych něco uměla. Na každou mou odpověď reagovala ironickým úsměvem, zkoumavým pohledem, který říkal: „No schválně, jakou blbost řekneš dneska.“ Když jsem se snažila číst nahlas, opravovala každé druhé slovo. Když jsem napsala slohovku, vrátila mi ji plnou červených čar a poznámek, které bolely víc než pětka.
A jednou, když jsme se bavili o maturitě, mě před celou třídou zesměšnila: „No, slečna, to si ještě pište, že tu maturitu možná ani nedodělá. Jestli se do té doby nevzdá sama.“ V tu chvíli jsem ztuhla. Všichni se zasmáli. Ne nahlas, ale tím tichým, soucitným smíchem, který bodá jako jehla. Seděla jsem tam, pohltila mě zem, ale vnitřně jsem si řekla, že tohle mi jednou vrátí život. Že mi jednou nebude říkat, co zvládnu a co ne. A že to, co je dneska moje slabost, bude jednou moje síla.
Dodělala jsem maturitu. Na druhý pokus, u jednoho předmětu. Ale dodělala. A šla jsem dál. Přihlásila jsem se na vysokou, a i když se mi třásly ruce, když jsem odevzdávala přihlášku, něco ve mně věřilo, že to dám. A dala jsem. Ne jednu – dvě. Dvě vysoké školy. S titulem, s diplomem, s respektem. Každou zkoušku jsem brala jako malý boj za sebe. Za tu holku v lavici, kterou nikdo nebral vážně.
A když jsem se po letech stala inženýrkou, brečela jsem. Ne kvůli titulu. Ale kvůli té cestě. Dnes pracuju ve velké firmě. Věnuju se řízení projektů, vedu tým lidí, mám na starosti strategii.
A víte, kdo sedí na vrátnici v naší budově? Ta samá učitelka. Už ne jako paní profesorka. Dneska s cedulkou s malým písmem na klopě a výrazem, který se už nešklebí, ale spíš klopí oči. Poprvé, když mě viděla, zůstala zticha. Já ji samozřejmě poznala hned. Ale jen jsem se usmála a pozdravila. A pak se to opakovalo víckrát. Každý den jsem kolem ní procházela. Každý den s pocitem, že bych jí mohla říct všechno. Ale neřekla jsem nic. Nemusela jsem. Ten pohled, kterým se na mě dívala, mluvil za vše.
Dnes už ví, že nedodělat maturitu není o schopnostech. Že někdy je to o podpoře. O víře. A že její hlas už nemá váhu. Jednoho dne mi podržela dveře a jen tiše řekla: „Já si vás pamatuju.“ A já jí řekla: „Já vás taky.“ A šla dál. Ne proto, že bych byla zlá. Ale protože jsem šla dál už dávno.
A dnes, když se mě někdo ptá, proč jsem vydržela, proč jsem šla dál, říkám jedno: protože jsem nechtěla, aby o mém životě rozhodoval někdo, kdo mi nevěří. A tak teď sedím ve své kanceláři, vedu porady, podepisuju smlouvy, a někde dole sedí žena, která kdysi řekla, že to nedokážu. Ale já dokázala. A věřím, že každý může. Když nevěří ostatní, musíte věřit vy. Protože někdy je největší vítězství to, že mlčky projdete kolem člověka, který vás kdysi srazil. A usmějete se. Protože už víte, že jste vyhráli.
