Článek
Když jsme přistáli v Hurghadě, všechno vonělo horkem a kořením. Vzduch byl těžký, slaný, plný písku a slunce. Byla jsem unavená, ale šťastná. Po dlouhém roce práce jsem se konečně ocitla daleko od reality – jen já, moře a ticho. První dva dny byly přesně takové, jaké jsem si vysnila: ranní plavání, pomalé snídaně, večerní procházky po promenádě.
Třetí den se všechno změnilo.
Začalo to nenápadně. Mírná únava, trochu zimnice. Myslela jsem, že jsem to přehnala se sluncem. Vzala jsem si paralen, lehla si do pokoje s klimatizací a doufala, že to přejde. Jenže nepřešlo. Do rána jsem měla horečku čtyřicet stupňů, tělo mi hořelo a každé nadechnutí bolelo.
Na recepci jsem sotva došla. Personál hotelu byl milý, okamžitě přivolali lékaře. Byl to drobný Egypťan s laskavýma očima a velmi klidným hlasem. Změřil mi teplotu, zkontroloval puls a něco si zapisoval do poznámek. „Možná infekce,“ řekl. „Nebojte se, dáme vám antibiotika.“
Píchli mi injekci a poslali mě zpátky do pokoje. Spala jsem celé odpoledne, propocená a zmatená, s pocitem, že mi mozek taje. Když jsem se probudila, bylo hůř. Horečka se nezmenšila, jen se přidal třes a divná bolest v zádech.
Druhý den mě odvezli do místní nemocnice. Všechno tam působilo cize – bílé zdi, vůně dezinfekce, hlučné ventilátory. Sestry se pohybovaly rychle, mluvily arabsky, já rozuměla jen útržkům. Odběry, kapačka, další injekce.
Ležela jsem tam napojená na hadičky a koukala do stropu. Nikdy předtím jsem se necítila tak bezmocně. Můj muž seděl vedle mě, držel mě za ruku, ale i přes jeho dotek jsem cítila, že se propadám do jakéhosi jiného světa – kde už nejsem turistka, ale pacient, číslo v systému.
Odpoledne přišel lékař znovu. Tentokrát byl jeho hlas vážný. V ruce držel papír s výsledky.
„Musíme si s vámi promluvit,“ řekl.
Posadil se ke mně a pokračoval angličtinou, pomalou, srozumitelnou. „Máte silnou infekci. Podezření na virové onemocnění. Musíme vás hospitalizovat a izolovat.“
„Jaké onemocnění?“ zeptala jsem se.
Podíval se mi do očí. „Vypadá to na horečku dengue.“
To slovo jsem slyšela poprvé. Znělo exoticky a nebezpečně zároveň. „To… je vážné?“
„Může být,“ odpověděl. „Musíme to potvrdit testy. Ale připravte se, že to nebude krátká léčba.“
Svět se mi v tu chvíli rozpadl. Ne kvůli bolesti nebo strachu z jehel, ale kvůli té jistotě, že všechno, co jsem měla pod kontrolou, se právě rozsypalo. Byla jsem tisíce kilometrů od domova, v zemi, jejíž jazyk neznám, v nemocnici, kde mi říkají, že možná mám tropickou nemoc.
Zavřela jsem oči a snažila se dýchat. V hlavě mi běžely obrazy dětí doma, mé mámy, která o mně nic netuší, a všechny ty banální starosti, které najednou ztratily význam.
Dny v nemocnici se slévaly do sebe. Každé ráno teplota, kapačka, testy. Někdy jsem se probouzela zpocená, někdy rozechvělá, ale vždycky s tím zvláštním pocitem, že čas plyne jinak. Venku svítilo slunce, dovolené pokračovaly, svět šel dál. Jen já zůstala stát mezi dvěma bílými stěnami.
Lékař byl trpělivý. Po třech dnech přinesl výsledky: pozitivní na horečku dengue.
Zůstala jsem zticha. „Co to znamená?“
„Vaše tělo potřebuje čas,“ řekl. „Není lék. Jen odpočinek a péče. Ale přežijete. Jste mladá, silná.“
Ta věta mi utkvěla v hlavě. Přežijete. Najednou jsem si uvědomila, že všechno, co jsem do té doby považovala za samozřejmé – zdraví, pohyb, dech – není jistota. Je to dar.
Trvalo to týden. Týden, kdy jsem pochopila, že uzdravení není jen fyzická věc. Je to návrat k sobě. Každý den jsem si slíbila, že budu dýchat klidně, že nebudu vzdorovat. Že prostě vydržím.
Když mě po deseti dnech pustili, byla jsem slabá, ale jiná. Vrátila jsem se na hotel, na balkón, kde jsem předtím pila kávu s výhledem na moře. Tentokrát jsem tam seděla zabalená v dece, s čajem v ruce, a koukala na zapadající slunce. Bylo to stejné moře, ale já ho viděla poprvé jinýma očima.
Cestou domů jsem v letadle plakala. Ne ze strachu, ale z vděčnosti. Každý nádech, každý pohyb byl malý zázrak.
Dnes, když mi někdo řekne, že jede do Egypta, usměji se. Nevaruji, nevysvětluji, jen vím, že dovolená někdy dokáže změnit víc než jen barvu kůže. Mě naučila, že život je tenká nit — a že není samozřejmé, že ji držíme v rukou.
