Článek
Byla jsem v kanceláři už skoro deset let. Znáte to, rutinní projekty, reporty, termíny, které se zdály nekonečné. Myslela jsem si, že moje místo je pevné, že práce, kterou odvádím, má váhu a že moje zkušenosti jsou nenahraditelné. A pak přišlo oznámení, které změnilo všechno: manažer mi řekl, že vypadám unaveně a že mě bude zastupovat nová kolegyně.
Zastupovat mě? Na první pohled to znělo jako povzbudivá nabídka, odpočinout si, dostat podporu. Ale pravda byla jasná. Přesunulo mě to na jinou práci, která byla méně viditelná a méně důležitá, zatímco ona, mladá, krásná a očividně oblíbená u ředitele, získala můj stůl, moje projekty a prakticky i mé místo.
Když mi ji představili, cítila jsem směs údivu a napětí. Nejspíš jsem byla jediná, kdo tušil, že tahle „kolegyňka“ se o práci vůbec nestará. Neuměla používat žádné interní systémy, neznala procesy, neměla zkušenosti ani školení. Místo toho seděla u stolu s mobilem, posílala si zprávy, procházela kancelář a vařila kávu. Přitom nás všechny kritizovala, jak se oblékáme, jak sedíme u počítačů, že jsme „příliš vážní a pomalí“.
Snažila jsem se být profesionální a ignorovala její poznámky, ale každý den, kdy se objevila, rostl tlak. Kolegové, kteří byli obvykle na stejné vlně se mnou, se začali stydět mluvit. Její schopnost manipulovat sympatií a krásou vůči řediteli byla obrovská. Najednou naše schopnosti a zkušenosti ztratily váhu proti jejímu šarmu a zájmu ředitele.
Ředitel ji ochraňoval, a nebylo pochyb, proč. Nemusela se snažit, nemusela se učit, nemuselo ji zajímat, co umíme my ostatní. Stačilo se usmívat, flirtovat, udělat si hezký vzhled a usadit se v centru pozornosti. Každý můj pokus o diskuzi nebo návrh byl přehlušen jejím smíchem, poznámkami nebo pohledem směrem k řediteli.
Nejhorší na tom všem bylo, že naši schopní kolegové byli nuceni převzít její práci, její úkoly, její projekty, zatímco ona jen simulovala aktivitu. Bylo ponižující vidět, jak schopní musí ustoupit, jen proto, aby ředitele neznepříjemnili nebo nepřišli o jeho přízeň.
Pamatuji si den, kdy se objevila s novým telefonem a začala rozebírat „moderní“ postupy a trendy, zatímco já, která jsem tu pracovala léta a řešila všechny krize, jsem byla prakticky ignorována. Každý můj návrh mohl být označen za „staromódní“ nebo „neefektivní“. A přitom nikdo z vedení mě nepodpořil, protože zájem ředitele přebíjel jakoukoli logiku nebo fakta.
Byly chvíle, kdy jsem zvažovala, zda má cenu se snažit. Každý projekt, který jsem připravila, mohl být zpochybněn jediným pohledem nové kolegyně. Každé mé slovo mohlo být zastíněno jejím úsměvem a provokativním přístupem. A přesto jsme museli ustupovat, nejen já, ale všichni schopní, protože moc a zájem ředitele byly silnější než naše kompetence.
Den za dnem jsme sledovali, jak se její pozice upevňuje, a naše návrhy mizí v pozadí. Bylo to drsné, demoralizující, ale všichni jsme věděli, že odpor znamená konflikt s ředitelem a konflikt s ředitelem se nevyplácí.
Nakonec jsem si uvědomila krutou pravdu: někdy nejde o schopnosti, úsilí ani o výsledky. Někdy jde jen o to, kdo je blíže moci, kdo má její přízeň a kdo umí využít situace. Schopní ustupují, aniž by jim někdo držel záda. Ustupují a tiše sledují, jak jejich práce mizí, a jejich zkušenosti ztrácí váhu.
A tak jsem se naučila nepostavit se proti tomu, co je větší než my, proti osobním zájmům ředitele. Možná to bylo nespravedlivé, možná bolestné, ale nebylo jiné cesty. Ustoupit, přežít, držet si svou integritu a čekat na příležitost jinde, to byla jediná možnost.
Když jsem odcházela z kanceláře toho dne, byla jsem unavená, zklamaná, ale také realistická. Schopní nemusí vždy vyhrát. Moc často přebíjí kompetence. A jediná lekce, kterou si odnesete, je: někdy musíte ustoupit a nikdo vám za to nepodá pomocnou ruku.
