Článek
Byl to náš první kemping v zahraničí. Já, můj muž a naše dvě děti – stan, karimatky, gril, kola připevněná na nosiči. Měli jsme v plánu týden dobrodružství v přírodě, večery u ohně a ranní koupání v jezeře. Polsko nám připadalo jako ideální kompromis – kousek od hranic, levné a prý s nádhernými kempy. A první den vypadal přesně tak, jak jsme si vysnili.
Postavili jsme stan, děti běhaly kolem borovic, já připravovala večeři na malém grilu. Všude voněla pryskyřice a z nedaleké recepce se ozývala hudba. Když se setmělo, seděli jsme všichni zabalení v mikinách, popíjeli čaj a já si říkala: „Takhle nějak má vypadat štěstí.“
Škoda, že už za méně než 24 hodin jsem měla úplně jiný názor.
Ráno jsem vstala dřív než ostatní, vzala si ručník a tiše vyrazila do sprch. Stromy vrhaly dlouhé stíny a tráva byla studená od rosy. Pospíchala jsem, protože jsem chtěla stihnout ještě krátké ranní koupání. A právě to byl ten okamžik, kdy se všechno zvrtlo.
Na cestě mezi stany byl dřevěný chodník. Vypadal pevně, ale jeden prkno bylo uvolněné. Šlápla jsem na něj, noha mi podjela a já se sklouzla mezi dvě prkna. Ozvala se ostrá bolest a já upadla na kolena.
„Do háje…“ zasyčela jsem a zkusila nohu vytáhnout. Když se mi to podařilo, ucítila jsem teplý proud. Krev. Hodně krve.
Náraz rozdělil kůži na holeně jako papír. Rána nebyla obrovská, ale byla hluboká a ošklivá. V tu chvíli to ještě vypadalo jako nepříjemnost. Jenže já netušila, že tohle je jen začátek.
Dopotácela jsem se ke stanu. Manžel okamžitě vyskočil, když mě uviděl.
„Co jsi vyváděla?“
„Zakopla jsem… nebo propadla… sakra, já ani nevím,“ odpověděla jsem, zatímco mi tlouklo srdce a žaludek se mi obracel.
Vydezinfikovali jsme ránu, obvázali ji a řekli si, že dopolední program prostě vynecháme. Jenže do hodiny se mi noha začala nepříjemně zahřívat. Otekla. A bolest se stupňovala.
„Možná bys s tím měla k doktorovi,“ navrhl muž.
„To přejde,“ zamumlala jsem tvrdohlavě. Nejsem z těch, co kvůli škrábnutí běží na pohotovost.
Jenže tohle nebylo obyčejné škrábnutí.
Po obědě už jsem nemohla chodit. Každý krok byl jako žhavá jehla zabodnutá do kosti. Otok se zvětšil, kůže kolem rány začala rudnout a já cítila, že mě přepíná strach.
Nakonec jsme vyrazili.
Polská pohotovost v malém městečku byla… zážitek. Čekárna plná lidí, kteří mluvili jazykem, kterému jsem sotva rozuměla. Trvalo hodinu, než si mě vůbec někdo všiml. Pak mě doktor letmo prohlédl, řekl pár slov polsky, já rozuměla sotva polovině, ale zachytila jsem dvě, které jsem slyšet nechtěla: infekcja a szwy. Infekce. Stehy.
S každým dotykem nástrojů jsem zatínala zuby. Cítila jsem, jak se mi potí ruce, jak se mi mlží oči. Přesto jsem se držela. Když bylo hotovo, noha byla oteklá, zpevněná obvazem a moje nálada byla na bodu mrazu.
Následující dny? Peklo.
Všichni v kempu si užívali – koupali se, jezdili na kole, běhali po pláži. A já? Seděla jsem před stanem se zvednutou nohou, s bolestmi, antibiotiky a třemi převazy denně. Když jsem se pokusila dojít aspoň k jezeru, vzdala jsem to v půlce cesty se slzami v očích.
Děti se snažily být milé. Muž se snažil být oporou. Ale já se cítila jako přítěž. Nešlo se na výlet. Nešlo se nikam dál. Celý náš pobyt se smrsknul na můj obvaz a moje frustrace.
Poslední noc jsem ležela ve spacáku a poslouchala smích z vedlejších stanů. Bolelo to víc než ta rána. V tu chvíli jsem pochopila, jak jediná drobnost dokáže převrátit atmosféru, plány i psychiku.
Když jsme jeli domů, těšila jsem se na jediné – na svou postel, sprchu a normální podlahu, na které nehrozí, že vám změní dovolenou v noční můru.
