Článek
Byl to obyčejný deštivý den. Do muzea jsem se schovala spíš náhodou, abych neutekla dešti. Všude voněl prach starých knih, vosk a ticho, které se člověku vryje pod kůži.
Procházela jsem pomalu sálem, kde visely obrazy lidí, které jsem neznala. Zastavila jsem se až u jednoho — nenápadného, ale zvláštně známého.
Na plátně byla žena.
Seděla u stolu, v rukou držela hrnek, a její pohled směřoval kamsi mimo rám. V očích měla něco, co neumím přesně popsat — klid, smutek a sílu zároveň.
Pod obrazem byla malá cedulka:
„Anna Weissová (1920–1945). Autoportrét. Nalezen po válce ve sklepě jednoho domu na okraji Brna.“
A v tu chvíli se mi něco sevřelo v hrudi.
Nejen kvůli tomu, že byla mladá, když zemřela. Ale kvůli tomu, že její obraz přežil. Že tady pořád visí, zatímco ona už dávno není.
Stála jsem před tím plátnem dlouhé minuty. Lidé kolem procházeli, šeptali, listovali v katalozích. Já se ale nemohla pohnout. Měla jsem pocit, že se dívám na někoho, kdo mi chce něco říct.
Kousek vedle mě stál starší muž, zřejmě dobrovolník nebo průvodce. Všiml si, že u obrazu stojím déle, a tiše pronesl:
„Ten obraz našli až po válce. Ve sklepě jednoho domu, kde se ukrývali lidé. Nikdo nevěděl, kdo ho namaloval, dokud se nenašel dopis od ženy jménem Anna Weissová. Psala ho manželovi, který se nikdy nevrátil.“
Podívala jsem se na něj a nemohla nic říct.
Ten příběh zněl jako něco z filmu, ale jeho klidný hlas tomu dával váhu skutečnosti.
„Byla prý židovského původu,“ pokračoval, „a když začaly deportace, schovávala se u přátel. Tam také malovala. Tenhle obraz dokončila krátce předtím, než ji odvedli.“
Než jsem si to stihla uvědomit, tekly mi po tváři slzy.
Nevím proč přesně. Možná proto, že ten obraz nebyl o smrti, ale o životě. O snaze zachovat si sebe sama, i když kolem vás všechno mizí.
Představila jsem si Annu, jak sedí u malého stolku, někde v přítmí, s plátnem opřeným o zeď. Venku možná slyší hluk, kroky, výkřiky. A přesto maluje. Ne proto, že by chtěla být slavná, ale protože potřebuje zachytit kousek světa, který miluje.
Barvy, světlo, ticho — všechno, co jí ještě zbylo.
V duchu jsem si představila, jak ten obraz schovává. Jak ho možná balí do látky, ukládá do sklepa a doufá, že jednou ho někdo najde.
A teď, o osmdesát let později, stojím před ním já — obyčejná žena, která si chtěla jen zkrátit cestu deštěm.
Najednou mi došlo, že to není jen o minulosti. Že ten obraz se dívá i na mě, na nás všechny, kteří si občas myslíme, že některé věci jsou samozřejmé — svoboda, domov, bezpečí.
Vedle obrazu byl malý vystavený dopis. Byl psaný česky, jednoduchými větami:
„Jestli tohle někdy někdo čte, chci, aby věděl, že jsem měla ráda život. Že jsem věřila v dobro, i když ho nebylo vidět.“
Četla jsem ta slova znovu a znovu.
Každá věta byla tak prostá, až to bolelo.
V očích té ženy nebyla zloba ani zoufalství. Jen tichá víra, že i malé věci – obraz, dopis, gesto – mají smysl.
Když jsem nakonec od obrazu odcházela, měla jsem pocit, že se něco změnilo.
Že to nebyla jen návštěva muzea, ale setkání. Krátké, nečekané, ale opravdové.
Venku pořád pršelo. Dešťové kapky bubnovaly do parapetu a já si říkala, že možná takhle zněl déšť i tehdy, když Anna malovala. Stejný déšť, jiný čas.
V kavárně naproti muzeu jsem si objednala čaj a chvíli jen seděla. Na ubrousek jsem si napsala jednu větu, která mi zůstala v hlavě:
„I obyčejný obraz může nést sílu, kterou nezlomí ani dějiny.“
Tu větu mám dodnes schovanou v peněžence.
A pokaždé, když jdu kolem muzea, se zastavím. Ne vždy vejdu dovnitř, ale vždycky se dívám na ty staré zdi a myslím na Annu – na to, že někdy i ticho dokáže mluvit hlasitěji než křik.
