Článek
Poprvé si myslela, že se zbláznila. Stála v koupelně, zubní kartáček v ruce, když z obýváku zaslechla zvýšený hlas. Mužský. Cizí. Ostrý. „To si děláš srandu.“ Odpověděl mu ženský, přidušený. „Už to znovu řešit nebudu.“ Vyšla z koupelny, ale byt byl tichý. Sousedi byli pryč. Televize vypnutá. Ticho, které po hádce zůstává, ale hádka se nikdy nestala.
O hodinu později se ozvalo bouchání dveří o patro níž. Stejné hlasy. Stejná slova. Jen hlasitější. Seděla na gauči a třásly se jí ruce. Náhoda, říkala si. Mozek je zvláštní orgán. Umí si věci domyslet.
Jenže pak se to opakovalo. V tramvaji zaslechla hádku páru, který seděl tři řady před ní. „Vždycky všechno otočíš proti mně.“ „Protože ty nikdy neposloucháš.“ Zvedla hlavu. Ti dva mlčeli, dívali se z okna. O tři zastávky později začali křičet. Lidé se dívali jinam. Ona vystoupila dřív.
Začala si psát časy. Místa. Hlasy. Všechno sedělo. Vždycky slyšela hádku dřív. Někdy minuty, někdy hodiny. Nikdy dny. Jako by se svět nadechoval a ona slyšela vzduch dřív, než vyletí ven.
Snažila se to ignorovat. Nosit sluchátka. Pustit si rádio. Ale hádky se prodíraly skrz. Nezněla slova vždy přesně, ale směr ano. Věděla, kdy přijde vina, kdy ticho, kdy výčitka převlečená za starost. Neuměla slyšet hádky lidí, které milovala. To byla jediná výjimka. Nebo možná ochrana.
Jednou zaslechla hádku v kavárně. Muž u okna a žena s kávou, která chladla. „Já už takhle dál nemůžu.“ „Tak běž.“ Slova jí projela tělem jako elektrika. Seděla o dva stoly dál. Vstala, přešla k nim. „Promiňte,“ řekla. „Možná byste si to neměli říkat tady.“ Dívali se na ni zmateně. Hádka přišla o deset minut později. Ona už byla pryč.
Začala zasahovat. Nenápadně. Přesně mířenými větami, které zněly jako náhoda. „Nechceš si to rozmyslet?“ „Teď není dobrá chvíle.“ Někdy to fungovalo. Hádka se rozpadla, změnila směr, vyhasla. Jindy jen zeslábla a vrátila se jinde. Později. Tvrdší.
Byla unavená. Cizí napětí jí zůstávalo v těle. Neuměla odlišit vlastní nervozitu od té vypůjčené. V noci se budila s pocitem, že se někdo hádá ve vedlejším pokoji. Vždycky tam bylo ticho.
Pak uslyšela hádku, která byla jiná. Tichá. Bez křiku. Slova skoro šeptaná. „Já tě už nepoznávám.“ „Možná jsem se změnil.“ Hlas byl povědomý. A druhý taky. Seděla v kuchyni a dívala se na telefon. Ležel vypnutý. Ta hádka patřila jí. A jemu.
Poprvé slyšela hádku dřív u někoho blízkého. U sebe. Bylo to, jako by se rozbila pojistka. Věděla přesně, kdy to přijde. Věděla, jaká slova padnou. Věděla, kde se odmlčí. A věděla, že tahle hádka se už nebude dát odvrátit.
Zkoušela to. Volala mu. Psala zprávy, které měly změnit trajektorii. „Chybíš mi.“ „Nechci se hádat.“ Odpovědi byly opatrné, milé, ale prázdné. Hádka si šla pro své místo. Pro svůj čas.
Když přišla, byla klidná. Přesně tak, jak ji slyšela. Seděli proti sobě. Mluvili tiše. Nikdo nekřičel. A přesto to bolelo víc než všechny cizí hádky dohromady. Věděla, kdy vstát. Kdy mlčet. Kdy nechat věty nedořečené.
Po rozchodu hlasy zeslábly. Nezmizely, ale ztratily ostří. Jako by si svět oddechl. Přestala zasahovat. Nechala hádky plynout. Pochopila, že některé věci se musí stát, aby se mohly stát jiné.
Teď, když slyší hádku dřív, ví, že to není varování. Je to ozvěna budoucnosti, která se už rozhodla. A ona už se nesnaží být tlumočníkem. Jen svědkem.
A někdy, když má štěstí, slyší i ticho, které přijde po smíření. To má nejraději. Protože to je jediný zvuk, který stojí za čekání.
