Bořil hoří, Panák hasí. Dvě kariéry, dva přístupy ke konci

A přesně to si říkám o přestupu bývalého kapitána Slavie Jana Bořila do Liberce. Věta, která by ještě před pár měsíci vyvolala přinejmenším zvednuté obočí. A přesto je to realita dneška. Chápu, pětatřicetiletý obránce, vítěz šesti titulů a čtyř českých pohárů, budí emoce sám o sobě. Nemyslím si, že pro některé lidi je to červený hadr jako Tomáš Chorý, ale přece jen. Někdo oceňuje jeho zápal pro hru, někdo ho nemůže vystát. Na sociálních sítích od fanoušků Liberce po oznámení jeho příchodu, byla reakce přesně taková.

Co mě ale nejvíc na celé věci zarazilo jsou slova, která Bořil pronesl v rozhovoru pro sport.cz. Ale je to vlastně přesně to, kvůli čemu mají na něho lidi takový názor, jaký jsem nastínil. Už Maradona řekl „jsem černá nebo bíla, nikdy nebudu šedá.“

„Nečekal jsem, že se ke mně jako k legendě klubu po tom všem, co jsem pro Slavii za deset let odvedl, takhle zachovají,“ řekl hráč, který podle svých slov dostal nabídku hrát za rezervu druhou ligu, což kategoricky odmítl. A já chápu obě strany. Fotbalový byznys je tvrdý a v dnešní době celkem bezcitný vůči každému, bez ohledu na legendární status. Na druhé straně, hráč stále disponuje vítěznou mentalitou a i přes těžká zranění se dokázal vrátit a nepochybně ukázal, že je pro tým stále platný. I proto ho Liberec podepsal, Jan Nezmar patří v mých očích k nejlepším sportovním ředitelům v lize. Jednoznačně ví, co dělá a jak to dělá. Možná je to troufalé říct, ale nemyslím si, že od dob Michala Breznaníka Slovan takového hráče měl. Ale to nic nemění na pachuti, s kterou hráč z Edenu odchází. A vzkaz bývalým spoluhráčům mluví za vše: „Čtvrté kolo bude peklo.“ To celkem jasně vypovídá o nastavení, s nímž do Liberce přichází porazit svůj bývalý klub.

Ale tohle je přesně ono a proto je takový hráč pro některé trenéry tak cenný. Budu se opakovat, ale jedenáct Mirků Dušínů vám žádnou trofej nepřinese. Přesuňme se na chvíli na Spartu a na příklad také bývalého kapitána Filipa Panáka. O pět let mladší než Bořil. Třicítka, dvojnásobný mistr ligy, vítěz poháru. Také bohužel trpěl na zranění, ale v nějakém menším klubu by na ligu ještě měl. Přesto přišla nabídka hrát za béčko Sparty, tedy třetí nejvyšší soutěž. A jak víme, hráč kývne, ne na druhou ligu, ale na třetí. A to je o pět let mladší.

Neříkám, jestli je to špatně nebo dobře, to nechám na vás. Jen chci ukázat ten rozdíl, ten hlad po fotbale, tu chuť říct nahlas: já jsem stále tady a chci vyhrávat. A to se Bořilovi bezesporu upřít nedá. I proto jsem rád, že tato pro mnohé „persona non grata“ své kopačky nepověsila a na ligových trávnících ji stále uvidíme.

Autor textu: Josef Volejník