Článek
Najednou jsem neviděl jedenáct individualit, ale tým. Prostě a jednoduše, jsem nadšen. Jen se mi vkrádá na mysl otázka: Proč jsou výkony slávistů jako den a noc?
Já si nemůžu pomoct, ale tohle prostě musí být v hlavě. Přijede AS Řím a najednou je výkon týmu naprosto diametrálně odlišný od zápasu s Plzní. Všichni najednou jezdili po zadku. Nikdo se nebál hrát. Mojmír Chytil běhal 90 minut jako Emil Zátopek. Christos Zafeiris hrál tentokrát jednoduše. Tomáš Holeš byl synonymem pro preciznost, ale nejvíc bych vyzdvihnul výkon jiného hráče. Tím byl tentokrát Lukáš Provod.
Právě Provodův výkon bych se nezdráhal označit za naprosto klíčový. Pokud bych měl jeho výkon ohodnotit známkou, nezdráhám se dát deset. Ten byl snad úplně všude a jen škoda, že jeho výkon nebyl vyšperkován gólem. Takhle nehrál snad ani před svým zraněním. Jaký to byl rozdíl oproti některým ligovým zápasům, kde často působí jakoby úplně bez zájmu. Tentokrát hrál s obrovským zápalem a dovedl tým k velkému vítězství. Pokud by takhle hrál pravidelně, tak by bylo otázkou, jestli přestoupí do Realu Madrid, nebo do Barcelony.
V neposlední řadě si pak zaslouží obrovskou pochvalu Jindřich Trpišovský, který přesně odhadl, co bude na soupeře platit a hlavně dokázal z hráčů dostat nedělní deku. Opět tím potvrdil, že zápasy proti velkým týmům prostě umí.
Asi největší pochvalou pro hráče Slavie je fakt, že hostující „borci“ se více než ke hraní fotbalu uchýlili ke zdržování a simulování. Hlavně brankář v tomhle za tichého souhlasu neschopného arbitra opravdu vynikal.
AS jako nedělní Slavia
Už chvilku po zápase se ozývají hlasy, že hráči římského AS se na to vykašlali. Větší nesmysl jsem dlouho neslyšel. Jasně, bylo vidět, že jejich výkon nebyl ideální. Ale spíše bych to přirovnal k výkonu sešívaných proti Plzni. Přišlo mi, že chvílemi si hosté mysleli, že se zápas vyhraje sám. Po obdrženém gólu začali hrát mnohem ofenzivněji, ale už se nedokázali dostat do zápasu a naopak domácí výrazně hrozili z brejků.
Strašidelný rozhodčí Letexier
Čemu se chtě nechtě nemohu vyhnout, je výkon rozhodčího. Na to, co předvedl, skvěle pasuje anglický termín „What the fu*k?“. Ve světle tohoto výkonu by si i Michal Paták za své představení v utkání Admiry s béčkem Budějovic zasloužil Křišťálovou píšťalku. Opravdu netuším, co jej vedlo k tomu otáčet z poloviny hřiště auty, které měl pomezní jako na dlani. Debilita? Peníze? Nezatajil absolvování lobotomie? Nevím, fakt ne. Borec hází aut metr ze hřiště. Žádný problém. Zřejmě dle litery pravidel. V první minutě hosté neustále zdržovali. Nastavovala se však jen minuta. Když jsem po mnohem plynulejší druhé půli viděl v ruce čtvrtého sudího sedmičku, vyletěla mi z úst mnohá slova, která používá Záviš v písni Cukrářská. Třešničkou na dortu pak bylo namačkání špatného čísla při střídání a donucení vystřídat mylného hráče. Tohle jsem fakt ještě neviděl.
Život je krásný
Svět najednou vypadá tak krásně a evropská cesta je nádherně otevřená. V případě výher nad švýcarským a moldavským soupeřem je pravděpodobné první místo ve skupině. To by byl ohromný úspěch. Teď hlavně tyto výkony a hlavně tento přístup opakovat.
