Souboj generací: Legendární Slavia 95/96 vs. současní rekordmani

Rozhodli jsme se ho srovnat s červenobílým kádrem jiné doby – mistrovským ze sezony 1995/96.

Výstavba nové akademie je přede dveřmi, rozpočet kolem jedné miliardy korun, ale hlavně dle skóre, bodů v tabulce nebo herního projevu – naprostá dominance v české lize. Ano, samozřejmě najdou se i negativa v podobě neúspěchu v evropských pohárech, ale v novodobé historii klubu byste našli hodně málo sezón, kde by byl úspěch větší než získat základní skupinu Ligy mistrů a k tomu mistrovský titul okořeněný o bodový rekord – to se opravdu nestává každou sezonu.

Samozřejmě ano, napadá mě sezóna 18/19: treble, k tomu čtvrtfinále Evropské ligy, kde si to slávisté na férovku rozdali s londýnskou Chelsea FC. Podle mého jeden z nejsilnějších týmů od založení klubu.

Pak tu máme sezónu 1995/96 – mistři ligy po dlouhých 49 letech a semifinále poháru UEFA, to jsou hodně pádné argumenty. A pak je tu ročník 2007/08. Konečně vysněná Liga mistrů, návrat do Edenu z nenáviděného Strahova, to vše okořeněno sladkým titulem, který ještě ve 27. kole držela pevně ve svých rukou Sparta. Rozhodl však slavně neslavný moment, kdy Tomáš Řepka hodil míč do obličeje Aleši Bestovi z Brna. To tehdy bojovalo s Baníkem o třetí místo. Řepka uviděl červenou, oslabená Sparta prohrála 0:2 a to byla rána na solar, ze které se už nevzpamatovala.

Já ve svém hodnocení se zaměřím na sezónu z divokých 90. let. Tým plný reprezentantů, kteří vykopali stříbro na mistrovství Evropy v Anglii, byl a je pro mnoho slávistů nejlepším v novodobé historii klubu. Mohl by tento tým konkurovat mančaftu, který vytvořil rekord v počtu bodů a zválcoval tak celou ligu stylem start-cíl?

Pojďme se podívat na základní jedenáctku mužstva, jemuž v pohárové Evropě vystavilo stopku až Girondins Bordeaux, kde tehdy začínal svou fantastickou kariéru mladý Zinédine Zidane.

Stejskal, Kozel, Pěnička, Suchopárek, Novotný, Bejbl, Šmejkal, Kryštofík, Šmicer, Poborský, Wagner Trenér: František Cipro, asistent: Josef Pešice

Porovnávat týmy, které od sebe dělí skoro třicet let, je velmi složité, fotbal se od té doby neuvěřitelně posunul. Navíc budu srovnávat a hodnotit hráče, kteří mnohdy mají celou nebo aspoň většinu kariéry před sebou, s hráči, kteří ji už dohráli a lze tak jejich účinkování na zeleném pažitu kompletně zhodnotit. Přesto se o to pokusím. Abych si však alespoň trochu pomohl, zvolil jsem rozestavení, které celkem často používá současné mužstvo Jindřicha Trpišovského, tedy čtyři, dva, tři, jedna. Jdeme na to:

Stejskal vs. Staněk – Bez čtyř centimetrů dvoumetrový brněnský odchovanec s konečným počtem 164 nul! To je obdivuhodná bilance. I když byl Stejskal výborný gólman, který nastoupil i do 29 zápasů se lvíčkem na srdci, nevyvaroval se chyb. Tomu se samozřejmě nevyhne žádný brankář, Jan Stejskal tím byl ale znám poněkud více. Proti němu stojí Jindřich Staněk. Reprezentační gólman, který dokáže vytáhnout skvělý zákrok i velmi dobrou hru nohama. Narážíme však na srovnávací problém – v době Stejskala se to od gólmanů vůbec nevyžadovalo! Proto v tom souboji volím spravedlivou remízu.

Kozel vs. Bořil – Luboše Kozla brzdila častá zranění, byl však stejně jako jeho protivník spolehlivým obráncem, který dokázal hrát na více postech. Kdyby nemusel absolvovat tři operace kolena, jistě by jeho kariéra byla bohatší. Naproti tomu Jan Bořil je skvěle rychlostně i atleticky vybavený buldok, kterého prostě chcete mít na své straně – nedávný návrat po těžkém zranění tohle celé podtrhuje. Proto se v tomto souboji přikloním k Honzovi.

Pěnička vs. Ogbu – Souboj dvou udělaných fotbalistů, oba jsou komplexně vybaveni pro obrannou činnost. Třebaže má Martin Pěnička desítky startů v belgické lize, tady má opravdu silného soupeře – reprezentační obránce Nigerie za sebe málokdy někoho pustí. I v tomto souboji bude situace stejná jako na hřišti. Vítězí nigerijský orel!

Suchopárek vs. Holeš – „Jan Jan Suchopárek Suchopárek Jan Jan Suchopárek Suchopárek,“ neslo se starým Edenem. Pravý kapitán, vůdce mužstva, jehož hlava odvrátila každý centr směřující do vápna. Naproti němu současný kapitán Tomáš Holeš. Přišel z Jablonce jako krajní obránce, ale věkem se přirozeně transformoval na stopera. Má velmi dobrou rozehrávku, a ač je na fotbalistu menšího vzrůstu, dobrým výskokem dokáže deficit smazat. Soupeř je ale jednoduše neuvěřitelně silný. Vítězí finalista mistrovství Evropy.

Novotný vs. Diouf – Pavel Novotný má oproti svému soupeři výhodu v použitelnosti, dokázal hrát na obou stranách obrany i na pozici defenzivního záložníka a byl lepší rozhodně ve hře hlavou. Proti němu však stojí budoucnost velkého fotbalu, který disponuje dvojími plícemi. Je úžasné pozorovat, jak Afričanovi míč nepřekáží – na svůj věk je v podstatě hotovým hráčem. Vítězí rodák ze Senegalu.

Bejbl vs. Dorley – I tým z roku 96 měl mezi sebou jedince, který disponoval velkým fyzickým fondem. Není to nikdo jiný než Radek Bejbl, který rok nato přestoupil do slavného Atlética Madrid. Oba srovnávaní hráči vybojují velké množství míčů. Dorley disponuje lepší rozehrávkou a řekl bych fotbalovou lehkostí. Soupeř kontruje větší univerzálností – mohl hrát na stoperu i na pozici krajního obránce. Ale jak řekl trenér sešívaných, sestavu bez Oscara si nedokáže představit. Těsně vítězí fotbalista, který do Česka přišel z litevské ligy.

Šmejkal vs. Zafeiris – Daniel Šmejkal rozhodně mohl dosáhnout na lepší CV ve své kariéře, ale flegmatický přístup mu to nedovolil. I tak ho v jeho čtyřiadvaceti letech zdobila výborná technika a magická levá noha. Stejně jako jeho soupeř měl pomalejší pohyb, jinak si však jsou hodně podobní – oba ve svých týmech zastávají funkci tvůrců hry. Mladý Řek je však o něco gólovější, to tento souboj rozhodlo.

Kryštofík vs. Schranz – Oba přes hlavu přetáhli reprezentační dres s dvojramenným křížem. Zde však jasně vítězí odchovanec kdysi slavného Interu Bratislava. Ivan rozhodně není líný na krok, žádný míč není pro něj ztracený, proto se přikláním k němu.

Šmicer vs. Provod – Na dvaadvacetiletého kluka s číslem sedm na dresu se jezdili dívat skauti z celé Evropy. Vladimír udivoval lehkostí, s jakou protínal obrany mužstev jako nůž máslem. K vysněnému titulu přispěl devíti góly. Navíc jeho gól z 88. minuty zápasu základní skupiny mistrovství Evropy proti Rusku zajistil postupovou remízu. Lukáš je díky úspěšnosti osobních soubojů rozhodně lepší hráč do obrany, disponuje také kvalitní střelou, kterou však na můj vkus málo používá; dribling také kvalitní. Na vítěze Ligy mistrů s 27 reprezentačními brankami je to však rozhodně málo.

Poborský vs. Kušej – Jen jednu sezónu mohli diváci na pověstné dřevěné tribuně hodnotit a pozorovat umění třiadvacetiletého záložníka s bujnou kšticí, který v mužstvu zastával funkci rozehrávače většiny rohů i standardních situací. Jeho gól v prodloužení rozhodl o vyřazení RC Lens. Velké fotbalové umění neuniklo pozornosti jednoho z největších týmů na světě Manchesteru United, tam po sezóně skutečně přestoupil a o své místo na slunci bojoval s nějakým Davidem Beckhamem. Karlovým soupeřem v tomto souboji je rodák z Ústí nad Labem. Levá, pravá noha – to je pro drobného fotbalistu celkem jedno. I přes obrovskou konkurenci, kterou Vasil má, se dokázal prosadit a v podstatě s bodem na zápas zakončil mistrovskou sezónu. Na fotbalistu se 118 starty za národní mužstvo je to však proklatě málo.

Wagner vs. Chorý – Nejlepší střelec mužstva, který během sezóny zatěžkal konta soupeřů 11 zásahy (z toho čtyři dal v jednom zápase, kdy budoucí mistři deklasovali Uherské Hradiště 9:1). Střílí mu to i v jízdě pohárovou Evropou, jeho gól v Praze na 2:0 velkou měrou přispěl k vyřazení AS Řím. Na rozdíl od svého soupeře je rychlejší, hodí se tak víc do brejkových situací. Proti němu ale stojí kladivo, útočník do vápna, který všechny zbourá a hlavou se trefí přesně do šibenice. Hodně lidí při jeho transferu z Plzně si říkalo proč? Ale Tomáš svými výkony na hřišti odpověděl. Vítězí jeden z hlavních klíčů letošního titulu.

V tomto mém srovnání vyhrálo mužstvo ze současné sezóny 8:4 (za remízu oba po bodu), což rozhodně není pro tým ze starého Edenu debakl. Kde ale vidím největší přednost vítězů, to je lavička. Šířka kádru a tedy i varianty, ve kterých dokáží nastoupit. Možností je totiž nespočet. I tým z roku 95/96 měl zajímavé hráče na střídačce jako Jiřího Vávru, Tomáše Hunala, Martina Hyského, Jiřího Lercha či mladíky Lukáše Jarolíma nebo Jiřího Štajnera, ale na mladší Slavii je to zkrátka málo.

Tímhle článkem jsem chtěl malinko oprášit historii nejstaršího klubu u nás. A také týmu, který přinesl hodně radosti. Legendární slova Jiřího Vrby při odvetě proti AS Řím: „Góóóóól! Tak přátelé, je to 3:1. Teď mi promiňte, já jdu hledat mandle…“ – řadím na podobnou úroveň jako větu pana Bosáka: „Kdyby se Praha dala napojit na energii, která teď vychází ze Strahovského stadionu, tak se tady bude svítit ještě čtrnáct dní.“ Ať už moje hodnocení dopadlo jakkoliv a vy jste fandili první nebo druhé straně, pořád je subjektivní. Pro slávisty zůstanou jména hráčů ze sezóny 1995/1996 navždy sešita zlatou stuhou v srdcích, protože vyhrát titul po 49 letech, tedy skoro půl století po tom, co pohár pro mistra zvedli nad hlavu páni fotbalisté jako Bradáč, Kopecký nebo Bican, to je počin, který zaslouží být opěvován a semifinále poháru UEFA je příslovečnou třešničkou na dortu.

Autor textu: Radek Ondrák

Zdroj: Slavia.cz