Článek
→ Nový čtenář? Doporučuji začít nejdřív Slovníčkem pojmů.
------------
Trůn a stín
Na samém konci času neexistoval zvuk, jen neustálý, tichý tep stvoření. Loki seděl na trůnu spleteném ze zlatých a zelených vláken, která se rozbíhala do mrazivého nekonečna. Byl středobodem všeho, živoucím tkalcovským stavem i kořenovým systémem multivesmíru. Necítil fyzickou únavu, ale jeho vědomí bylo napnuté k prasknutí, roztříštěné do miliard drobných jisker probíhajících realit.
A pak to ucítil. Nepatrný, chladný záchvěv v nejhlubším kvadrantu kořenů Yggdrasilu. Nebylo to běžné prořezávání větví. Tohle byla zlověstná nekróza. Cosi toxického se zakusovalo do samotných základů času. Mytologický drak Níðhöggr povstal v podobě syntetické entropie.
„Opovažte se,“ zašeptal do prázdnoty. Přímý magický zásah by destabilizoval křehkou rovnováhu celého stromu. Zhluboka se nadechl a část své mysli – koncentrovaný stín své vlastní podstaty – vyslal skrze časoprostor na Zemi. Znamenalo to rozštěpit vlastní mysl. Cítil, jak mu z nosu vytekla kapka krve, když ten stín sebe sama protlačil časoprostorem a ukotvil ho do fyzické formy na Zemi. Bylo to zničující. Každá vteřina, kterou jeho Avatar stráví v realitě, z něj bude vysávat život.
Zatímco Lokiho projekce padala prostorem, o eon a několik dimenzí dál bubnoval do výlohy brooklynského antikvariátu hustý déšť.
Sylvie seděla s nohama na pultu a znuděně točila v ruce zlatou dýkou. Život v utajení ji ubíjel. Vedle staré pokladny ležel zcizený, rozebraný skener časové aury z TVA, napojený na notebook. Sledovala ho s paranoidní pravidelností.
Ten večer si ale nevšimla hrozby. Všimla si anomálie.
Na mapě Queensu se objevila černá díra. Malý, pohyblivý bod absolutní nuly. V jednu chvíli senzory zaznamenaly, že v zapadlé uličce někdo zneškodnil ozbrojeného zloděje, fyzické stopy tam byly, ale po hrdinovi nezbyl žádný časový, ani informační otisk. Žádná aura.
Zvonkohra nade dveřmi ostře cinkla.
Vzduch uvnitř voněl po starém papíru a prachu. Sylvie ani nezvedla zrak od rozevřeného svazku, ale její volná ruka neomylně sklouzla pod dřevěný pult, kde se prsty pevně obtočily kolem jílce asgardské čepele.
„Tvá aura páchne zelenou magií a zoufalstvím, Laufeysone,“ pronesla suchým, nemilosrdným tónem, který maskoval momentální leknutí. „Myslela jsem, že máš teď důležitější práci. Třeba dělat intergalaktický věšák na kabáty na konci času.“
Lokiho avatar se tiše materializoval mezi regály a setřásl ze sebe zbytky astrálního chladu. Měl na sobě dokonale střižený tmavý oblek a na rtech ten starý, známý úšklebek. Opřel se oběma rukama o pult, blíž k ní, než by bylo zdrávo. „A já myslel, že jsi našla svůj glorifikovaný klid. Vypadáš unaveně, Sylvie. Tady na Zemi stárneš.“
Na okamžik se zdálo, že ho probodne. Než stihla odpovědět, podomácku upravený skener TVA schovaný za kasou tiše pípl. Kdykoliv se k výloze přiblížil ten podivný mladík ze sousedství – Peter Parker, zrovna nesoucí krabici s vyřazenými knihami – přístroj vykazoval absolutní nulu. Žádná časová aura. Žádná ukotvená existence. Byl to chodící slepý bod v realitě.
Loki sledoval chlapce přes špinavé sklo. „Náš strom hnije zespodu,“ řekl tiše, jeho obličej zvážněl. „Stará frakce TVA tráví kořeny. Mají způsob, jak obejít tvé štíty, najdou tě. Ale tady ten chlapec… ten neexistuje pro nikoho. Dokonalý úkryt, ze kterého můžeme udeřit.“
Sylvie pustila jílec meče a její oči potemněly. „Takže se chceš schovávat za dítě, které neexistuje?“
„Chci využít kvantové vakuum,“ opravil ji s úsměvem. „A mimochodem… rád tě zase vidím.“
Slepá skvrna
Vzduch v antikvariátu ztěžkl. Sylvie na Lokiho poznámku o tom, že ho ráda vidí, neodpověděla, ale prsty o milimetr povolily sevření jílce. Byla to malá, téměř neznatelná trhlina v její obraně, kterou Lokiho ostříží zrak okamžitě zaznamenal.
Než však stihla zformulovat dostatečně jedovatou sarkastickou odpověď, prostor se roztrhl.
Nebylo to ono povědomé, bzučivé otevření časových dveří, na které byli zvyklí z dob staré TVA. Byla to násilná trhlina v realitě, provázená zvukem praskajícího ledu a pachem spáleného ozónu. Uprostřed uličky s poezií se rozvinul nepravidelný oranžový portál a z něj se vynořily tři postavy.
Neměli na sobě standardní uniformy Minutemanů. Jejich brnění bylo matně černé, pohlcující světlo, a místo klasických obuškových paralyzérů svírali těžké zbraně pulzující mrazivě modrou energií.
„Varianta Sylvie Laufeydottir,“ zahučel elektronicky zkreslený hlas vůdce úderného týmu. „Protokol Níðhöggr je aktivní. Vaše existence je nežádoucí hnilobou na čistém kmeni.“
„Bože, vy fanatici máte pořád tak mizerné proslovy,“ odfrkla si Sylvie. Jedním plynulým pohybem odkopla masivní dubový pult, který narazil přímo do prvního útočníka, a vyrazila vpřed se zalesknutím zlaté čepele.
Vůdce týmu bez mrknutí oka vystřelil. Zbraň nevydala ránu, jen tupý syk. Modrý paprsek minul Sylviino rameno a zasáhl regál se starými atlasy. Dřevo se neroztříštilo, ani nevzplanulo. Během zlomku vteřiny se rozložilo do šedého prachu a kvantového šumu. Hmota jako by najednou zapomněla, že někdy existovala. Entropie v čisté podobě.
Loki se nepohnul, jen zavřel oči. Když je o vteřinu později otevřel, jeho fyzická forma problikla do temně zelené záře. V tu chvíli stáli v místnosti tři naprosto identičtí Lokiové.
„Pánové, je neslušné střílet v knihovně,“ pronesli všichni tři sborově.
Útočníci zmateně zaměřili zbraně na iluze. A přesně v ten moment se ozvalo cinknutí zvonku nade dveřmi.
Peter Parker, balancující s těžkou krabicí plnou vyřazených encyklopedií, strnul ve dveřích. Jeho pavoučí smysl, ten neviditelný alarm v zadní části lebky, nekřičel. On přímo vřískal. Cítil chladnou, nepřirozenou smrtelnost zbraní, které drželi muži v černém brnění. Zaregistroval ženu s mečem bojující proti přesile, i muže v obleku, kterých bylo najednou nějak moc.
Pud sebezáchovy mu radil utéct. Zvyk hrdiny, hluboce zakořeněný v každém jeho svalu, však udělal přesný opak.
Krabice s knihami s žuchnutím dopadla na zem. Dřív než si to agenti TVA stihli uvědomit, objevily se ze stínů u vchodu dvě bílá, lepivá vlákna. S mlasknutím se přichytila na hlavně entropických zbraní. Peter prudce trhl zápěstím. Zbraně vyletěly agentům z rukou a s rachotem narazily do stropu, kde zůstaly pevně přilepené.
Peter sám se odrazil od země, udělal perfektní salto vzad a přistál přikrčený na horní polici nejvyššího regálu, už v natažené rudé masce, kterou si stihl bleskově vytáhnout z kapsy bundy.
A pak se stalo něco nečekaného.
Hledí helem agentů TVA začalo zběsile blikat. Vůdce úderného týmu si zmateně sáhl na spánek, když se z jeho komunikátoru ozval ostrý, statický pískot.
„Ztratil jsem zaměření! Skener aury kolabuje!“ zařval jeden z vojáků a dezorientovaně se otáčel kolem dokola. „Informační šum! Cíl Sylvie Laufeydottir zmizel ze senzorů!“
Lokiho skutečné tělo se zhmotnilo těsně vedle Sylvie. Vyměnili si jeden ostrý, chápavý pohled. Ten chlapec nahoře na regálu nevystřelil jen sítě. Jeho samotná fyzická přítomnost narušila realitu natolik, že v jeho blízkosti senzory TVA ohluchly. Informační vakuum, do kterého byl Peter Parker vržen, fungovalo jako dokonalá rušička.
„Takže jsi měl zase pravdu,“ ucedila Sylvie k Lokimu, zatímco plynule podsekla nohy nejbližšímu, nyní zcela oslepenému agentovi, a obráceným koncem jílce ho tvrdě uspala úderem do spánku.
„Mívám ji děsivě často,“ usmál se Loki a ležérním, plynulým gestem zelené magie vymrštil posledního agenta skrz portál zpět tam, odkud přišel, než se trhlina s ostrým prasknutím uzavřela.
- pokračování s podkapitolou „Anatomie entropie“ vyjde v pátek 4.9.2026, pokud by byl velký zájem zanechte komentář a můžeme vydání uspíšit :).
- Zora L.
