Článek
V antikvariátu zavládlo těžké, prašné ticho, rušené jen tichým bzučením zničených zářivek a bubnováním deště do výlohy.
Peter seskočil z regálu. Kolena se mu po dopadu lehce podlomila, ale hned se narovnal. Masku si povytáhl nad nos, aby se mohl zhluboka nadechnout pachu spáleného ozónu. Opatrně překročil tělo v bezvědomí ležícího agenta a zíral na zbraň, která vypadla veliteli na zem. Byla matně černá, posetá hrubými sváry, a z jejího boku vycházela mrazivě modrá záře.
„Fajn. Tohle nebylo zrovna obvyklé loupežné přepadení,“ vydechl Peter. Stále napůl v bojovém postoji se podíval na ženu s mečem a na muže v obleku. „Kdo to byl? A proč to vypadalo, že jim ta zbraň sežrala polovinu poezie devatenáctého století na subatomární úrovni?“
Loki se ladně sehnul a s maximální opatrností těžkou zbraň zvedl. Zelené oči se mu ve světle modré nádržky zúžily.
„Tohle není plazma,“ zamumlal Peter, téměř se nosem dotýkaje zbraně v Lokiho rukou. „A není to ani antihmota… Ta zbraň nevysílá energii. Ona vysílá informační příkaz k lokálnímu nárůstu entropie. Doslova přikazuje hmotě, aby ztratila svou koherenci.“
„A vy jste… strážci času?“ zeptal se Peter vzápětí zmateně, pohledem těkaje mezi nimi.
„My jsme ti, co ho obvykle rozbíjejí,“ odpověděl Loki. Jeho stín se na zdi zavlnil, ačkoliv se v místnosti nepohnul vzduch.
Peter si stáhl masku úplně. Kolotoč v jeho hlavě se točil na plné obrátky. „Vy… vy o tom víte? Víte, kdo jsem?“
„Jsem Bůh příběhů,“ pronesl Loki. Hlas mu ztěžkl váhou tisíciletí. „Znám tragédii každého listu na stromě Yggdrasilu. Vím, že jsi obětoval svou identitu, abys zachránil svůj domov. Ale z hlediska fyziky tě to kouzlo proměnilo v anomálii. Jsi izolovaný systém. Protože si tě nikdo nepamatuje, tvá existence nevytváří pro senzory napříč časem žádný datový bod.“
Sylvie ho propíchla pohledem, v němž se mísila podrážděnost s něčím mnohem hlubším. Nenáviděla, když mluvil touhle vševědoucí, božskou intonací. Přistoupila k pultu a prstem ostře poklepala na ukořistěný TemPad, aby strhla pozornost na sebe.
„Jejich technologie hledá lidi podle ‚časové aury‘ – podle otisku, který člověk zanechává v historii a ve vzpomínkách ostatních,“ vysvětlila suše. „Ty žádný takový otisk nemáš. Pro jejich radary jsi jen šum na pozadí. Slepý bod.“
Peterovi to do sebe začalo zapadat. Kousl se do rtu a pohlédl na strop, kde stále viseli přilepení agenti. „Takže vy po mně nechcete, abych zbil pár padouchů v uličce. Vy chcete, abych pronesl přes jejich detektory něco, co by normálně spustilo poplach.“
„Ne něco,“ opravila ho Sylvie tvrdě. „Nás.“
Otočila se k Lokimu. Její ruka na zlomek vteřiny instinktivně vystřelila, jako by se chtěla dotknout jeho paže, ale zastavila se těsně před látkou saka. Cítila z něj ten chlad. Viděla, jak okraje jeho siluety nepatrně zrní. „Loki nemůže opustit svůj trůn,“ řekla a v hlase jí zazněl potlačovaný vztek na nespravedlnost toho všeho. Ukázala na muže v obleku. „Tohle je jen jeho astrální projekce udržovaná čistou vůlí. Umírá u toho, i když ti to ten jeho arogantní asgardský úsměv nikdy nepřizná.“
Loki úsměv o milimetr rozšířil, přesně jak předpověděla. „Tvá upřímná péče mě hřeje u srdce, Sylvie.“
Zavrčela a upřela zrak zpět na Petera. „Takže na základnu radikálů musím proniknout já. Ale zjistili, jak zaměřit moji auru. Kdybych tam vešla sama, rozloží mě touhle entropickou hračkou na prach dřív, než udělám první krok.“
„Ale když tam vejdu těsně vedle tebe…“ zašeptal Peter, fascinován logikou toho šíleného plánu. Vědecká část jeho mozku právě převálcovala instinktivní strach z neznáma. „Můj informační kolaps pohltí i tvoji stopu. Budu tvořit chodící rušičku.“
„…vejdeme do samotného centra multivesmírné byrokracie, ty přeprogramuješ bombu, která má zničit realitu, protože z nás tří máš nejlepší znalosti makroskopické fyziky, a já ti u toho budu krýt záda,“ dokončila Sylvie a poprvé se na něj nepatrně, dravě usmála. Bylo to dokonalé zrcadlení Lokiho výrazu – nebezpečné a slibující chaos.
Loki se opřel o pult. Přes viditelné fyzické vyčerpání z něj vyzařovala obrovská, prastará autorita. Upřel na chlapce svůj zkoumavý pohled. „Vezmeme tě na místo, které existuje mimo běžný čas, Petere. Otázka zní: jsi připraven být opět hrdinou, o kterém se nikdy nikdo nedozví?“
Peter nasucho polkl. Sehnul se pro masku, kterou si před chvílí sundal, a pomalu si ji přetáhl přes hlavu. Bílé čočky se zúžily.
Peter nespustil zrak z masivní zbraně ležící na pultu. Místo toho, aby se zhroutil do křesla, sáhl do postranní kapsy svého obleku, vytáhl malý multifunkční nástroj, který si sám sestrojil ze zbytků staré Starkovy technologie, a bez váhání začal odšroubovávat zadní kryt entropické pušky.
„Co to sakra děláš?“ vyštěkla Sylvie a ruka jí instinktivně vystřelila k jílci meče. „Rozebíráš bombu, která umí vymazat hmotu, pomocí kapesního nožíku?“
„Potřebuju vidět, jak komunikuje s jejich hlavní sítí,“ zamumlal Peter naprosto soustředěně, zatímco jemně vypáčil kovový plát. Z nitra zbraně se vyvalil obláček ledově modrého dýmu. „Svoje první vrhače pavučin jsem postavil v hodině chemie, tohle je v podstatě jen hodně naštvané Lego. Jestli mám hacknout centrální terminál v TVA, musím znát jejich architekturu. Dává to smysl?“
Loki, který se opíral o nedaleký regál a zhluboka oddechoval, se tiše zasmál. Jeho astrální forma slabě zrněla, ale v prastarých očích mu jiskřilo pobavení. „Musím uznat, Sylvie, že tenhle Midgarďan má víc taktické arogance než my dva dohromady. Zvláštní exemplář.“
„Nejsem arogantní, jsem pragmatik,“ odvětil Peter a pinzetou opatrně povytáhl tenký, zlatě světélkující drát. „Fajn. Funguje to na bázi kvantového provázání. Pokud ta velká bomba vypadá zevnitř aspoň trochu jako tohle, dokážu její signál zacyklit. Ale neudělám to za deset vteřin.“ Odložil nářadí a konečně k nim zvedl pohled. Ve tváři neměl strach, ale tvrdé odhodlání někoho, kdo už ztratil příliš mnoho na to, aby se bál smrti. „Takže mi povězte, jak přesně to tam vypadá. Žádné mýty. Hrubá data.“
Sylvie si ho měřila dlouhým, zkoumavým pohledem. Přešla ke stolu, na kterém ležely roztříděné knihy, hrubě je smetla na zem a prstem začala kreslit do hrubé vrstvy prachu.
„Tak se dívej, chlapče,“ nařídila Peterovi. Ten okamžitě přistoupil blíž, vděčný, že se věci konečně přesouvají z mytologie do roviny hrubého plánování.
Sylvie nakreslila velký kruh. „Tohle je Temporal Core. Obrovský sál, dřív tam byl Tkalcovský stav. Zespodu teď prorůstají kořeny Yggdrasilu. Přímo uprostřed, na vyvýšené ocelové plošině, je hlavní terminál. Tam připojili Níðhöggr.“ Udělala křížek doprostřed kruhu. „Problém je, že velitelka radikálů není hloupá. Ví, že Loki na trůnu umírá a že tam pošle mě. Celá ta plošina bude podminovaná detektory aury. Jakmile tam udělám krok, systém mě vymaže z existence.“
„Takže tam musím já,“ přikývl Peter, analyzuje prachovou mapu. „Ale co tam mám dělat? Neumím programovat bomby z jiné dimenze.“
Loki se naklonil blíž. Zelená záře kolem jeho ramen se nepatrně zachvěla. „Není to obyčejný kód, Petere. Je to fyzikální reprezentace kořenového systému. Uvidíš zlaté válce, mechanické písty a něco, co vypadá jako modrá chladicí kapalina. To je ten entropický jed. Musíš najít hlavní rozvodnou desku – bude svítit žlutě – a přemostit snímače cíle. Nechceme bombu vypnout. To už pravděpodobně nepůjde. Chceme jí vnutit nový cíl.“
„Dobře,“ zamumlal Peter, prsty si nervózně poklepávaje o stehno. „Místo aby cílila na všechny časové osy, omezím její rádius jen na tu lokální plošinu a zaměřím ji na biometrický podpis zbraní strážců. Využiju jejich vlastní taktickou síť proti nim. Kód je kód, ať už běží na křemíku, nebo na krystalech. To bych mohl zvládnout. Ale potrvá to. Budu potřebovat krýt.“
Sylvie se dravě usmála a konečně z ní spadla část její paranoie. „O to se postaráme. Loki strašně rád dělá divadlo. Vletí dovnitř hlavním vchodem, začne vykládat něco o tom, jak je Bůh příběhů, a stráže ho s největší pravděpodobností začnou okamžitě střílet.“
„Tvá víra v mé schopnosti mě hřeje u srdce,“ ucedil Loki suše.
„Já to vezmu horem a zaútočím na jejich velitelku, hned jak se přestanou dívat,“ pokračovala Sylvie. „Celý sál bude sledovat nás. Ty se mezitím vystřelíš do stínů pod plošinu, proklouzneš pod mřížemi, přímo pod jejich nohama, a hackneš ten terminál zespodu.“
„Vy se rozpadáte,“ zašeptal Peter, v hlase čistý vědecký úžas smíchaný s hrůzou, když si všiml, že z Lokiho se uvolňují drobná, zeleně zářící vlákna energie. „Udržet tu projekci… to vás trhá na kusy, že?“
„Protože je to arogantní idiot s mučednickým komplexem,“ vyštěkla Sylvie. Odstrčila se od regálu a dvěma rychlými kroky zkrátila vzdálenost mezi sebou a Lokim. Zlatá dýka v její ruce se chvěla. Z očí jí šlehal potlačovaný vztek, ale za ním se skrývala čistá, neředěná bolest. „Nemusel jsi sem posílat svůj stín. Mohl jsi mi prostě nechat vzkaz kdesi v čase. Ale ne, ty se musíš vždycky předvádět, i kdyby tě to mělo stát to poslední, co z tebe po tom prokletém trůnu zbylo.“
Loki se ani nepohnul. Nekouzlil, nebránil se. Jen se na ni podíval s tak drtivou, odzbrojující něhou, až z toho Petera na zemi zamrazilo. „Nemohl jsem tě nechat čelit Ravonně samotnou, Sylvie. Ne po tom všem.“
Sylvie ztuhla. Čelisti se jí zaťaly, ale pohled nedokázala odvrátit. Ruka s dýkou pomalu klesla k boku.
Peter potichu zacvakl zadní kryt zbraně zpět na místo. Už nepotřeboval plánek v prachu ani ujištění o taktice. Znal ten pocit. Udělal to samé pro MJ.
„Vím, jak ten kód zacyklit,“ prolomil Peter ticho a zvedl se na nohy. „Můžeme jít, kdykoliv budete připraveni.“
„Otevírejte,“ dodal odhodlaně.
Sylvie se pousmála, nepatrně a ostře. Dupla prstem na displej.
- pokračování s podkapitolou „Protokol Níðhöggr“ vyjde v pátek 11.9.2026, pokud by byl velký zájem, zanechte komentář a můžeme vydání uspíšit :).
- Zora L.
