Článek
Prostor uprostřed uličky s poezií se s hrůzným zasyčením rozevřel. Vznikl svítivý, roztřepený oranžový portál, ze kterého nevyzařovalo teplo, ale drtivý, staletý chlad rozpadajícího se impéria.
Peter udělal první krok. Průchod portálem nepůsobil jako krok skrz dveře. Bylo to, jako by se nadechl drceného ledu a statické elektřiny, která mu na zlomek vteřiny strhla z těla samotnou kůži existence. Dopadl tvrdě na studenou, rezavou mříž. O vteřinu později dopadla hned vedle něj Sylvie s tasenou čepelí, následována potichu kráčejícím Lokim.
Trhlina za nimi se s ostrým zasyčením okamžitě zhroutila do prázdna.
Byli v úplné tmě. Vzduch tu byl nesnesitelně těžký, prosycený pachem spáleného plastu, ozónu a hnijícího kovu. Když si Peterovy upravené čočky v masce přivykly na šero, rozeznal obrovský, do nekonečna se táhnoucí brutalistní labyrint. Nebyla to žádná sterilní, futuristická základna, ale karanténní zóna staré byrokracie. Masivní betonové sloupy se tyčily do tmy, ze stropů visely mrtvé kabely jako stažené liány a podlaha z ocelových roštů se na mnoha místech propadala do absolutní, hvězdné nicoty.
Kdesi hluboko pod nimi bylo slyšet zlověstné, rytmické bušení. Znělo to jako zpomalený tlukot gigantického, nemocného srdce. Zvuk se odrážel od holých stěn a vyvolával v kostech hlubokou, paralyzující vibraci.
„Tohle je pulz z Níðhöggru,“ zašeptal Loki s odvrácenou tváří. „Jsme už blízko. Zhruba pět set metrů od Temporal Core. Od teď žádná magie. A ty, Petere, drž se přesně v mém nebo Sylviině stínu. Jinak ti to tlumící pole nepomůže a jejich senzory nás vyhmátnou.“
Z hloubky chodby před nimi se náhle ozval zvuk kroků. Ne lidských, měkkých kroků, ale těžkých, mechanických dopadů podkovaných bot na ocel. Blížila se patrola.
Peter instinktivně přikrčil ramena a zvedl zápěstí. Ruka Sylvie okamžitě vystřelila a stáhla ho k zemi za zhroucený betonový sloup. Zatajili dech.
Chodbou prošli čtyři Minutemani. Přešli sotva dva metry od nich. Skenery na helmách agentů vysílaly neustálý, neviditelný pátrací paprsek. Když paprsek projel prostorem, kde se krčili, hledí vojáků slabě zablikalo fialovým varováním. Systém zaznamenal drobnou chybu, krátký výpadek dat – slepou skvrnu, kterou způsobila Peterova dekoherentní aura. Ale protože tam podle všech multivesmírných zákonů nebyl žádný „Peter Parker“, systém chybu okamžitě ignoroval a vyhodnotil prostor jako prázdný.
Fungovalo to. Zmizeli ve tmě chodby.
„Tak vidíš, přece k něčemu jsi,“ utrousila Sylvie kousavě, ale v jejím šepotu byla znát obrovská úleva. Přitáhla se ke zdi a ukázala k obrovským ocelovým dveřím na konci zdevastovaného koridoru. Dveře byly pootevřené a zpoza nich vycházela oslňující, až hypnotická modro-zelená záře doprovázená tím strašlivým pulzováním.
„Tam za těmi dveřmi končí divadlo a začíná poprava,“ pronesl Loki chladně a napřímil se, oprášiv si neexistující prach z ramen. „Jsi připraven na ten kód, chlapče?“
„Dostaňte mě pod tu plošinu,“ odvětil Peter bez zaváhání. „A nesestřelte mi u toho strop na hlavu.“
Loki se usmál – poprvé od doby, co ho Peter potkal, to byl úsměv bez stínu ironie. Vykročil ze stínů přímo ke svítícím dveřím a Sylvie se k němu okamžitě přidala, zbraň v ruce. Peter vystřelil první potichou pavučinu na potrubí vysoko nad nimi a vydal se za nimi tmou.
Sál, do kterého vstoupili, popíral veškeré lidské chápání prostoru. Byl gigantický, s klenbou, která mizela v nedohledné tmě. Z prázdnoty pod nimi vyrůstaly éterické, zeleně a zlatě zářící kořeny Yggdrasilu. Přímo uprostřed sálu, na vyvýšené ocelové plošině, trůnila zbraň. Níðhöggr připomínal zhoubný, mechanický nádor spletený z matně černých trubek a chladicích věží, kterými s hrozivým syčením proudila mrazivě modrá entropická tekutina. Parazit byl napojený přímo na hlavní žlutý terminál a vypouštěl svou nekrózu do světélkujících kořenů pod sebou.
nakažený Yggdrasil, generováno pomocí AI
Zatímco se Peter, Loki a Sylvie ukryli ve stínech masivního ochozu, postava stojící u hlavní konzole se pomalu otočila. Byla to Ravonna Renslayer.
Nevypadala už jako ta uhlazená, byrokratická soudkyně, která slepě plnila rozkazy Toho, jenž zůstává. Levou stranu tváře měla zohyzděnou děsivou sítí temně fialových, pulzujících jizev. Byla to památka na to, když ji v Prázdnotě na konci času téměř pohltil Alioth.
Ravonna přejela prsty po klávesnici terminálu. Kolem ní nehybně stálo šest elitních strážců. Zvedla zrak od obrazovky a pohlédla přímo do stínů obřího sálu. Nemohla je vidět, ale její instinkt šelmy byl neomylný.
„Cítím, jak se ten tvůj strom třese, Loki,“ pronesla do prázdna. „Já tenhle nádor svobodné vůle vyříznu. Vrátím vesmíru řád, i kdybych ho měla vystavět na mrtvolách tvého nového království.“
Lokiho avatar se vedle Petera nebezpečně zavlnil.
„Zemře. Hned teď,“ procedila Sylvie mezi zuby a napjala svaly ke skoku na ochoz.
Loki ji okamžitě strhl zpět a pevně jí stiskl paži. „Je to past, podívej se na tu podlahu!“
Peter přimhouřil oči a zúžil čočky v masce na maximální analýzu. Teprve teď to uviděl. Celá kovová plošina kolem terminálu a obří bomby byla pokrytá neviditelnou sítí fialově světélkujících vláken.
„Energetická síť,“ vydechl Peter. „Tlakové a biometrické senzory. Jakmile tam někdo s klasickou fyzikální stopou šlápne… co to udělá?“
„Okamžitý pruning. Vymaže tě to z existence dřív, než stihneš zvednout meč,“ ucedil Loki temně. „Očekává, že na ni bezhlavě zaútočíme shora. Takže jí dáme přesně to, co chce.“
Peter nasucho polkl. „A já jdu spodem.“
„Přesně tak“ potvrdil Loki. Vykouzlil ve svých dlaních dvě dlouhé, zlatě zářící dýky a jeho oblek se s tichým šelestem proměnil do temně zelené asgardské zbroje s rohatou korunou. „Jdeme udělat trochu hluku, má drahá?“
Sylvie se dravě usmála. „S největší radostí.“
Oba bohové lsti udělali krok vpřed, ven ze zóny Peterova tlumícího pole. Jejich masivní magická přítomnost okamžitě rozezvonila všechny alarmy v obřím sále.
„RENSLAYER!“ zařvala Sylvie a její hlas se odrazil od ocelových stěn jako úder hromu. Rozeběhla se a s divokým výkřikem přeskočila zábradlí, řítíc se vzduchem přímo na ozbrojenou hlídku. Loki se odrazil vteřinu po ní.
Peter nečekal ani vteřinu. Zatímco veškerá pozornost v sále směřovala vzhůru k útočícím bohům, on vystřelil tichou pavučinu na masivní kabelové vedení visící z ochozu. Odrážel se od stínů a zhoupl se do absolutní, neprostupné temnoty hluboko pod hlavní plošinou.
Bitva na hlavní plošině nevypukla. Ona explodovala. Sylvie dopadla na ocelový rošt s drtivou silou a její meč se okamžitě zkřížil s těžkou hlavní prvního strážce. Loki dopadl vteřinu po ní a okamžitě se rozštěpil do pěti identických přízraků.
Ale Ravonna Renslayer se ani nepohnula. Stála uprostřed chaosu, ruce spojené za zády. Zvedla ruku. Z jizev na její tváři vyšlehlo zlověstné, fialové světlo a z dlaní jí vyrazil masivní úder Aliothovy magie.
Loki se pokusil vykrýt útok magickým štítem, ale fialová energie narazila do jeho zelené bariéry. Bůh lsti zavrávoral, padl na jedno koleno a zakašlal. Jeho projekce nebezpečně zablikala.
Zatímco se nad ocelovými pláty odehrával mohutný boj, hluboko pod nimi visel Peter Parker hlavou dolů, zachycený pavučinou o masivní nosník. Nacházel se v nejtěsnější blízkosti kořenů Yggdrasilu. Tady dole to nevypadalo jako strojovna. Světélkující vlákna času se tu kroutila v agonii, obtočená černými trubkami entropické bomby.
„Tak jo, obří vražedný parazite,“ zamumlal si pro sebe Peter a přitáhl se blíž k mohutnému spodnímu krytu terminálu. Zápěstím vystřelil pramen sítě, přilepil ho ke kovovému plátu a prudce trhl.
Vnitřek přístroje nedával zpočátku žádný smysl. Vypadalo to jako gigantický hodinový strojek křížený s krevním oběhem. Stovky rotujících zlatých válečků se točily kolem skleněných trubic plných modré entropie.
Petera polil studený pot. Matika je matika. Rychle zanalyzoval tok tekutiny. Střední, nejsilnější roura byla hlavní vývod do kořenů. Ale vedle ní našel uzemňovací obvod, kterým proudila fialová energie z tlakových senzorů na plošině nahoře – z té pasti, kterou tam Ravonna nastražila na Sylvii.
„Tohle jsi nedomyslela, paní soudkyně,“ špitl Peter. Zručně odpojil přívod fialové energie od obranného mechanismu a přemostil ho přímo do zlatých mechanických válečků zaměřovacího systému bomby.
Nahoře se ozval ohlušující třesk, po kterém následoval Sylviin bolestivý výkřik. Peter sebou trhl. Strop nad ním se prohnul. Musel zrychlit.
Vzal pavučinu a použil ji jako izolační pásku. Začal reverzně programovat logiku Níðhöggru. Místo příkazu „najdi všechny kořeny a znič koherenci“ donutil zlaté válečky načíst data z fialových senzorů. Příkaz se měnil pod jeho prsty: „najdi všechnu hmotu, která právě teď stojí na fialových senzorech, a znič koherenci“. Bombu tím omezil z rádiusu nekonečného multivesmíru na rádius pouhých dvaceti čtverečních metrů ocelové plošiny.
Zbýval poslední krok. Zlatý píst, který sloužil jako manuální potvrzení.
Peter se zhluboka nadechl, zaryl prsty do kovu a vší silou zatlačil píst vzhůru. Skleněné trubice uvnitř stroje se zbarvily ze studené modré do jedovatě rudé barvy. Ozvalo se hluboké, zlověstné zacvaknutí.
Z terminálu nahoře se rozeřval alarm.
„Loki! Sylvie!“ zařval Peter do komunikátoru, odrazil se od potrubí a volným pádem se vrhl dolů. „Zdrhejte! Je to otočený!“
Nahoře u terminálu Ravonna Renslayer prudce sklopila zrak ke konzoli. Její vítězný úsměv zamrzl, když se všechny ukazatele na displeji zbarvily do ruda. Zradila ji její vlastní past.
- závěrečné pokračování povídky s podkapitolou „Daň za multivesmír“ vyjde v neděli 13.9.2026, pokud by byl velký zájem, zanechte komentář a můžeme vydání uspíšit :).
- Zora L.
