Článek
Znáte ten pocit, když se na něco podíváte a během pěti minut přesně víte, kdo je viník, kdo oběť a co by se mělo udělat? V Česku to umíme dokonale. Politika, ekonomika, covid… Na všechno máme názor, který se pokud možno vejde do jednoho příspěvku na sociálních sítích.
Konflikt mezi Izraelem a Palestinou je pro takové rychlosoudy ideální. Jedni vidí Izrael jako demokracii, která brání své obyvatele před terorismem. Druzí vidí Palestince jako národ, který desítky let nemá vlastní suverénní stát a jehož část žije pod izraelskou okupací. Jedni mluví o právu Izraele na obranu, druzí o právu Palestinců na sebeurčení. Obě strany mají pro svůj pohled silné argumenty, které nelze jednoduše smést ze stolu. První problém nastává už v samotné otázce: Kdo za to může?
Tady začíná oblíbená společenská hra na to, „kdo udeřil první“. Izraelec připomene teroristické útoky, rakety a brutalitu ze 7. října 2023. Palestinec poukáže na desetiletí vysídlování, omezení pohybu, blokádu Gazy a život bez politické perspektivy. A najednou máme problém. Protože oba pohledy mají své opodstatnění. A zároveň žádný z nich sám o sobě nestačí. Kdo je v tomto dlouhém příběhu agresorem a kdo obětí, totiž často záleží na tom, na který okamžik dějin se zrovna díváme. Pro jednoho znamená 14. květen 1948 návrat domů po staletích pronásledování a holokaustu. Pro druhého ztrátu domova a začátek katastrofy zvané Nakba. Jeden vnímá toto datum jako vznik svého státu. Druhý jako začátek svého vyhnanství. A oba přitom mohou mluvit pravdu o tom, co prožila jejich rodina.
Často se přitom chováme, jako bychom sledovali vypjaté fotbalové derby. Představme si zaplněný stadion, kde se fanoušci Slavie a Sparty hádají, kdo s tou bitkou vlastně začal. Každý má svou vlastní verzi, své statistiky ukřivděnosti a své svaté přesvědčení. A pro oba tábory platí jedno základní pravidlo: Rozhodčí je idiot! Když odpíská faul proti nám, je to podplacený slepec, který nám chce ukrást vítězství. Když úplně stejný faul odpíská na druhé straně, je to spravedlivé zadostiučinění.
V roli takového „idiota“ se pak střídavě ocitá OSN, mezinárodní právníci, novináři nebo kdokoli další, jehož závěr se zrovna nehodí do našeho pohledu na svět. Jakmile zpráva nebo rozhodnutí neodpovídá tomu, čemu už věříme, okamžitě je obviníme z nadržování. Jenže na Blízkém východě se nehraje o tři body. Po závěrečném hvizdu se nejde na pivo. Umírají tam lidé. Přesto dál skandujeme svá hesla: „Já jsem na straně Izraele!“ „Já na straně Palestiny!“
Do této černobílé tribuny navíc křičí své názory i globální celebrity, které fungují jako slavné tváře jednotlivých fanklubů. Například David Beckham veřejně mluvil o svém vztahu k židovské komunitě. Karim Benzema naopak vyjádřil solidaritu s Palestinci. A Lamine Yamal se k Palestině přihlásil přímo s palestinskou vlajkou v ruce. Jenže slavný fotbalista není nestranný rozhodčí. Má svůj názor, své zkušenosti, emoce i informace. Ale jeho sláva z něj nedělá odborníka na historii Blízkého východu ani mezinárodní právo.
Slavné tváře ale nejsou jediné, kdo nás může ovlivnit. Často totiž slyšíme jen to, co slyšet chceme. U nás doma to dobře vidíme na Andreji Babišovi. Jeden a tentýž výrok dokáže českou společnost okamžitě rozdělit na dva tábory. Zatímco jedna skupina v něm slyší upřímnou snahu pomoci lidem, druhá v něm slyší politický kalkul. Stejná věta. Dvě interpretace.
Jakmile si totiž vybereme svou stranu, začneme se na celý zápas dívat trochu jinak. To, co udělá náš tým, má nějaké vysvětlení. To, co udělá soupeř, je mnohem hůř pochopitelné. A najednou není těžké najít důvod, proč právě my máme pravdu.
A na Blízkém východě to platí dvojnásob. Izraelci i Palestinci se dívají na stejné události, ale každý z nich vidí především to, co zná ze svého života. Izraelec vidí mrtvé izraelské civilisty a ptá se, jak může svět chtít, aby se jeho země nebránila? Palestinec vidí mrtvé palestinské civilisty a ptá se, jak může svět takové utrpení přehlížet? Oba vidí skutečné utrpení. Jen každý to svoje. A pak se divíme, že jeden druhému nerozumí.
Právě proto je zajímavý také starý příběh Kaina a Ábela. Zkusme si ho trochu přiblížit. Kain zabil svého bratra. Ábel byl obětí. Jenže Kain sám prožíval pocit křivdy. Cítil se odmítnutý a nepochopený. Křivda pak přerostla v závist a závist nakonec v násilí. To jeho čin samozřejmě neomlouvá. Ale najednou už není tak snadné říct, že v příběhu byla jen jedna oběť. Ábel zemřel rukou svého bratra. Kain zase zůstal uvězněný ve své křivdě a závisti. To, že rozumíme tomu, proč se někdo cítí jako oběť, ještě neznamená, že musíme schvalovat všechno, co udělá.
A podobně složité je to i na Blízkém východě. Izraelci i Palestinci mají svůj příběh, v němž se vidí jako oběť. Ale jak je rozsoudit? Oběťmi jsou lidé na obou stranách. To ale neznamená, že za všechno, co se děje, mohou všichni stejně. Palestinský civilista není Hamás. Izraelský civilista není izraelská vláda. A dítě na jedné či druhé straně nemůže za rozhodnutí těch, kteří tento zápas vedou. Mělo by to být banální konstatování. Jenže právě na banální věci v době války velmi snadno zapomínáme.
Co tedy vlastně víme jistě? Izraelci si s sebou nesou strach zakořeněný v jejich historii. Palestinci zase pocit bezpráví, který si mezi generacemi předávají. Izraelci se jen tak nevypaří. Stejně tak Palestince nelze jednoduše někam přestěhovat. Čas nejde vrátit ani o tisíce let, ani do roku 1948. Historii nelze ignorovat, ale ani v ní nemůžeme zůstat uvězněni. Dnes existuje Izrael. Dnes tu žijí Palestinci. A ať už si o minulosti myslíme cokoli, ani jedna z těchto skutečností nezmizí. Žádný závěrečný hvizd to nezmění.
Přesto pořád hledáme způsob, jak tenhle zápas jednou provždy ukončit. Jenže když nevíme, jak problém vyřešit, začneme doufat v nějaký mimořádný zlom. V nového Gándhího. V nového Mesiáše. V člověka, který přijde a přesvědčí všechny ostatní, aby konečně odložili zbraně. Nebo v tak velkou globální katastrofu, která nás konečně donutí se spojit. Možná ale žádný takový okamžik nepřijde. A možná je potřeba jen přestat si namlouvat, že svět musí mít vždy jednoho padoucha a jednoho hrdinu.
Nemusíme být experti na Blízký východ. Nemusíme znát nazpaměť všechny historické fauly. A už vůbec nemusíme změnit svůj názor pokaždé, když někdo přijde s jiným argumentem. Stojí ale za to položit si dvě jednoduché otázky:
Co bych říkal, kdyby se stejné věci děly mé rodině, kamarádům, známým?
A dokázal bych stejným metrem posoudit i stranu, které fandím?
Zabití civilisty, únos a terorismus jsou špatné – to je jasná červená karta. Tady snad žádný rozhodčí potřeba není. Ale životy milionů lidí mezi tím už tak jednoduché nejsou. A právě tam začíná skutečná debata. Nemusíme změnit stranu. Možná stačí změnit způsob, jakým se na ni díváme. Protože válka není fotbalový zápas. A ti na druhé straně nejsou ničími soupeři. Jsou to lidé. Stejně jako my.
Zdroje:
