Článek
Mamička na ni úplně poprvé v životě zakřičela ve chvíli, kdy oknem ze sednice zahlédly ty vojáky. „Běž na půdu a schovej se. A opovaž se vylézt, dokud tu někdo z nich bude. Šup, no tak, nekoukej a maž!“ A taky to bylo naposledy, jen pár dní před tím, než celá ta zatracená válka skončila. O mnoho let později si spočítala, že Hitler už v té době musel být mrtev, i když noviny o tom ještě lhaly. Bylo to celé tak zbytečné, konec ještě mnohem zbytečnější než začátek. Velkého Vůdce, jak si rád nechával říkat, už žrali červi a poslední slova, která jí řekla její máma, nebyla „mám tě ráda“ nebo „jsi moje holčička“, ale ostře vyštěknutý rozkaz, tak nepodobný všemu, co od ní kdy slyšela. V šoku, že na ni máma, její maminečka, takhle křičí, instinktivně vylezla po žebříku a zabouchla za sebou poklop co nejhlasitěji, jen ať máma vidí, co jí, své holčičce, způsobila, a´t si to uvědomí, bez ohledu na to, co s ní ti vojáci provedou.
Pak se za tu myšlenku bude stydět zbytek života, teď se ale v šoku rozhlížela půdou, až jí těžké copy létaly kolem hlavy, jako kdyby tu byla poprvé v životě a ne několikrát denně. Tohle bylo její království a měla by dobře vědět, kam se schovat, ale hlava jí vypověděla službu. Tak se prostě rozhodla uchýlit k těm, které měla nejraději a zalezla do dřevěné truhly, plné panenek, které jim posílala teta, tatínkova sestra, od té doby, co zmizela do ciziny („Proklouzla jak had.“ Jak se jednou s podivným úšklebkem vyjádřila vzdálená tetička, která se o ni po válce starala. „A stejně rychle se provdala. Bohatě. A to uměla jen česky a německy.“). Tatínka krátce poté odvedli na nucené práce a ony se s maminkou protloukaly, jak uměly. Ty panenky jim v tom hodně pomáhaly. Jim oběma. I když tatínka nahradit nedokázaly.
Přijížděly vždycky po železnici, v poštovním vagónu, v ohromných krabicích, ovázaných rudými nebo žlutými mašlemi. Jaký to byl pokaždé slavnostní den. Ona je pak pyšně nesla z nádraží, dokud jí nebolely ručičky, a pak je předala mamince. Ta každé z nich doma, za pečlivě zataženými závěsy, odšroubovala hlavu a vytáhla z bakelitových dutin nejprve peníze, a v tom posledním roce cigarety, kávu nebo čokoládu, a obrala panenky o jejich šperky, které byly titěrné, ale z ryzího zlata. Pak už byla panenka jenom její a mohla si s ní hrát podle libosti.
Každou novou panenku objala co nejtěsněji a tančila s ní po pokoji tak dlouho, dokud jí nevymyslela jméno. Pak s ní zalezla na půdu a šeptala jí ho do vlásků, někdy ještě navoněných, někdy páchnoucích po sazích z lokomotivy, tak dlouho, až se panenka přestala bát a začala s ní mluvit. S některou se dalo mluvit celé hodiny, jiná byla na slovo skoupá. Když si všechno řekly, představila ji ostatním panenkám. Večer si ji vzala do postele, aby si na sebe zvykly a ta poslední putovala na půdu. Ale žádné to nikdy nevadilo, truhla byla pohodlná a byly tu přítelkyně, tak v ní bylo veselo. Ke konci války už byla truhla skoro plná a bůhví, jak by to s nimi všemi pokračovalo, kdyby to Američani včas neukončili.
Teď ale byla zalezlá v přeplněné truhle, v náručí s Mášou, svojí nejmilejší, která měla vlásky stejné barvy jako ona. Tiskla jí vší silou a šeptala jí do ucha tak dlouho, dokud s ní Máša nezačala mluvit. Povídání přerušily jen na okamžik, když na půdu vlezl ten voják, podle tváře mladík, skoro dítě, chvíli se rozhlížel, zotvíral pár už dávno prázdných skříní a pak hmátl do truhly a vytáhl Bebe, malou blondýnku v nařasených pozlacených šatečkách. Jí ani Máši si naštěstí nevšiml, nebo možná všiml, ale nechtěl ji prozradit, vždyť byl starší jen o pár let, a zas zmizel dolů, kde se mezitím odehrávalo bůhvíco. Každopádně ji pak vychovávala teta, a když se ptala sousedky, která jí po nějakém čase, když už bylo ticho, našla u sebe za dveřmi, co se stalo s maminkou, jen ji pohladila po vlasech a nabídla, že uháčkuje jí i Máše stejné bílé šaty, aby jim v létě nebylo horko.
- - - - - - - -
Václav měl panenky rád ještě před tím, než mu jeho mamka vyprávěla ten příběh, jak jí zachránily za války život. Alespoň si myslel, že to bylo před tím, čas mu splýval, nebyl pro něj důležitý, pamatoval si jen důležité věci, jako že se pohodlně vlezl k panenkám do truhly, takže to mu muselo být tak maximálně osm a pochyboval, že by mu maminka tak malému vyprávěla tak příšernou rodinnou historii. To by ho taky mohlo poznamenat na celý život. Vždyť co by z vás bylo, kdybyste se třeba jako pětiletý dozvěděl, že vám vojáci znásilnili a zavraždili babičku, zatímco maminka byla schovaná v truhle plné panenek, se kterými si celou dobu povídala, aby mohla alespoň předstírat, že neslyší, co se dole děje. A že váš děda mezitím umíral na nucených pracích, zatímco jeho sestra si vzala nacistu, se kterým utekla do Jižní Ameriky a rodině do protektorátu posílala židovské zlato, aby jim trochu přilepšila, ukryté v těch panenkách, které jeho matce zachránily život. Pokud by vám tohle vyprávěl někdo v příliš útlém věku, taky byste z toho mohl mít pěkné úzkosti. Nebo deprese. Nebo se dočista zcvoknout. To by mu maminka přece neudělala. To by bylo stejné, jako kdyby mu například vyprávěla, že se narodil jen díky tomu, že ona se na radu nějakého mizerného psychiatra nechala někde v Jihlavě po čajích znásilnit vojáčkem, o kterém ani nevěděla, jak se jmenuje. Možná to úplně znásilnění nebylo, každopádně se takhle pokusila zbavit strachu z mužů, což se úplně nepovedlo – ten se po tomhle jejím jediném sexuálním spojení, po kterém upadla do jiného stavu, aniž by věděla s kým, jen zhoršil. O takových zážitcích přece rozumné matky se svými malými synky nemluví, to se mu muselo jen zdát. Alespoň si myslel, že si vzpomíná, že takhle malý ještě dokázal spát a snít.
Každopádně od dětství věděl, že jestli ho něco dokáže zklidnit a uhnat do spaní, když už ne zbavit jeho běsů, jsou to panenky. Odjakživa spával s pannou v náručí, a když mu nepomohla, a stejně se uprostřed v noci s křikem budil, zalézal do truhly na půdě. Do té doby, než byl navzdory své vychrtlosti tak objemný, že se truhla rozklížila a rozlomila. Vyvrhla celý svůj obsah na uprášenou zem – všechny ty podšité sukýnky, nabírané halenky, projmuté vestičky, vyšívané límečky, závojíčky, vlásky, vlásenky, titěrné kabelčičky, pestrobarevné pentle a mrkající řasy se válely v prachu, který se tu usazoval celá desetiletí. Babička dřív uklízela, ale to bylo ještě před válkou a od té doby se toho na chalupě moc nezměnilo. Václava uklízet nikdo neučil, nevěděl, co si počít s celou tou barevnou pomačkanou náručí toho nejcennějšího co znal, tak udělal jedinou věc, která ho napadla – rozvěsil panenky na půdní trámy. Na hřebících se dřív, v lepších časech, které už nezažil, sušívala kukuřice a bylinky a česnek a další exotické plodiny, které on, Václav, nikdy neokusil. Jeho maminka vařila jen brambory s masem a mrkví a starým chlebem, v nekonečné probublávající polévce, kterou imrvére doplňovala na kamnech. Z téhle válečné kuchyně nikdy nepokročila dál, stejně jako nikdy nevykročila ze svého běsu, tedy s výjimkou té jediné chvíle na zádech za nejvyhlášenější jihlavskou knajpou.
- - -
Třetí den začal být na Annu už moc. Když sem v úterý odpoledne s partou najeli, s plnými bednami lahváčů, které v přeplněném vlaku používali místo sedaček, posilnění tím správným matrošem, s natupírovanými číry a ve výstavních hadrech, cítila se silná, krásná, šťastná, mezi svými a dychtivá všeho. Byla v tom taková síla, jako vždycky na začátku plném očekávání, ale jen co se festival pomalu rozjel, začalo pršet a pršet. Nejprve jí zplihly pracně natupírované vlasy, pak promokly všechny hadry a nakonec i stan. Všude kolem bylo jen bláto, hnus a zima. Nepomohly ani drogy, ani sex, ani alkohol, tím méně špatná punková hudba. Třetí noc v mokrém spacáku a pozvracených hadrech ji nad reznoucími cvočky jejího oblíbeného obojku chytila taková krize, že se prostě sebrala a vypadla a šla a šla, co nejdál od toho zmatku, hluku a špíny.
Když už byla úplně hladová a k smrti žíznivá, uprostřed cizí krajiny, na cestě odnikud nikam, v hluboké tmě těsně před nekonečným svítáním, ji potkal Václav.
- - - -
Václav se jednou vsadil v putyce, to bylo naposled, co ji navštívil, a od té doby chodil každou noc se svým psem patnáct kilometrů. Vstal vždy ve dvě ráno a vyrazil, posledních osm let a dvaadvacet mu ještě zbývalo, aby sázku vyhrál.
Našlápnuto měl dobře, vstávání mu problémy nedělalo, od té doby, co panenky přestaly fungovat, spal jen pár desítek minut denně, a to zásadně před půlnocí. Pak už se jen převaloval a snažil si vzpomenout, jaké to bylo, když s ním ještě mluvily a ukolébávaly ho do sladkého spánku, plného barevných snů. Nejspíš přestaly fungovat už ve chvíli, kdy se vykutálely z té truhly na špinavou zem a spolu s nimi i příběh jeho početí, ale to si nepřipouštěl, to by se musel zbláznit. Prostě to zkoušel dál, pořizoval si další a další panenky, sháněl, kde se dalo, hledal, kradl, prosil a zase kradl, každou novou zkoušel celé dlouhé noci, aby ji uvázal na trám, se zklamáním stále palčivějším a pokaždé o kus výš, jak se místa zaplňovala. Tím si zajistil, aby se mu ty špatné panenky náhodou nepomíchaly s těmi, které ještě nevyzkoušel. A když došly trámy na půdě, pokračoval na těch kolem chalupy. To už se to rozkřiklo a s panenkami se najednou roztrhl pytel. Měl jich plnou kuchyni, ložnici i chodbu. Nefunkční panenky věšel na stromy na své rozsáhlé zahradě, a když zaplnil i větve, zatloukl do země kůly a odkládal je tam do doby, než stromy o kus poporostou a nabídnou další prostor. Pro další bezvýsledné pokusy, ale nebyl zvyklý se vzdávat, to by se člověk nikam nedostal.
A dnes, když pověsil panenku číslo 9 876 a vyrazil po třítisící třinácté do noci, se TO konečně stalo. Novou panenku nenašel za dveřmi, ale potkal ji na půli cesty do Hlinska. Měla modré vlásky, podprsenku okovanou cvočkami, pozvracený bomber, martensky barvy zralých višní a tupé prázdno v podmalovaných očích. Byla krásná, nejkrásnější ze všech jeho panenek, Mášu nevyjímaje. Stál na té silnici jak přikovaný, tak fascinovaně na ni zíral, že málem prošla kolem něj, ale včas rozevřel náruč a ona do ní napochodovala v těch těžkých botách, a na rozdíl od všech jeho panenek byla teplá, i když byla promočená na kost a drkotala zuby. Zabalil ji nejprve do svého kabátu a doma pak do všech dek, které našel. Usnula jako dítě s pěstičkou u pusy, on se stočil vedle ní… a světe div, se probudil se tak pozdě dopoledne, že se slunce již blížilo středu oblohy. Byl odpočatý a vyspalý, to byl dávno zapomenutý pocit. Potichu, aby ji nevzbudil, dal vařit vodu na kávu, a při tom plakal vděčností.
Když se probudila, divila se, kde je, ale nijak zvlášť, asi byla zvyklá probouzet se ledaskde, umyla se a při popíjení kávy se probírala hromadami panenek všude kolem. „Ty voe, to je morbidní. Já mám pocit, že se mi to jen zdá.“ Pištěla nadšením, když jí předvedl zahradu. Po snídani se dožadovala oběda a pak alkoholu, byla lačná jídla a pití, jako on byl lačný spánku. I když on na jídlo nebyl nikdy, znal jen tu máminu polívku z masa, mrkve a brambor nekonečně probublávající v otlučeném hrnci, pro NI, pro Aničku, tak se jeho poslední panenka jmenovala, chtěl něco lepšího, tak se došel poradit do sámošky v Hlinsku, to byl největší obchod s potravinami, který znal, a poradili mu dobře, už zapomněl, jak chutná čerstvé pečivo, nebo to možná ani nikdy nevěděl, a odnášel si síťovku se sýrem, šunkou, paštikou a polévkami z pytlíku, stačilo jen zalít horkou vodou, a samozřejmě rohlíky a koláče a pálenku, bylo to pět kilometrů po silnici, a tolik piva, aby ji udržel do další noci, by neunesl.
A tohle kouzelné opojení pokračovalo den za dnem. Mladá žena, ještě stále na samém konci dětství, a dospělý muž, na kraji stáří. Každý večer ji zpíjel kořalkou, až upadla do spánku tak hlubokého, že nevnímala, že se k ní celou noc tiskne. A Václav spal jak dítě, klidně deset hodin, dospával celý svůj předchozí život. Své pravidelné noční výlety do Hlinska vyměnil za denní, při kterých nakupoval a domů tahal další a další lahve nejlevnějšího šnapsu, který jí míchal s jahodovým džusem. Věděl samozřejmě, že ji tím pomalu zabíjí, jak dlouho to mohla zvládat, i když měla mladý organismus, a možná, že i věděla, že se k ní v noci tiskne, vždyť už se několikrát vzbudila, možná by stačilo se jen zeptat a mohl jí třeba usínat v náručí, ale tak se bál, že by ho odmítla, že raději pokračoval v již zavedené destrukci.
Všiml si, že s odcházejícím létem zneklidněla, vycházela z chalupy, aniž mu řekla, kam jde a on sledoval ze dveří chalupy její mizející číro blednoucí z paví modři do tuctové shnile žluté slámy s fyzickou bolestí, která se stupňovala s každou hodinou, kdy byla pryč. Zatím se pokaždé vrátila, ale cítil, že stojí na rozhraní. Mohl se jí zeptat, ale nebyli zvyklí spolu mluvit, popravdě on nebyl zvyklý mluvit s nikým, i těch pár dotazů na prodavačky v sámošce ho vyčerpávalo až k neunesení. On si představoval přicházející podzim s dlouhými nocemi, které celé prospí vedle své panenky a ona? Těžko říct co, ale byla smutnější a neklidnější, u ničeho nevydržela. Přemýšlel, že chalupu na zimu nějak utěsní, aby se tu cítila dobře. A možná ji vezme do restaurace, aby měla lepší jídlo a čisté nádobí, i když si nedokázal představit sám sebe, jak po dlouhých letech samoty usedá do místnosti plné cizích lidí. Možná odpoledne, když by tam nikdo nebyl?
Měl prostě spoustu plánů, takže toho dne, který byl ještě jeden z těch posledních teplých, rozhodně nečekal, že ji po návratu z Hlinska najde jednou nohou na odchodu oblečenou do toho, v čem ji tu noc, která se jevila tak daleko, tenkrát našel. Kdyby se při nákupu o pár minut zdržel, už by ji nikdy nepotkal. Po tom všem, co pro ni udělal a co pro ni plánoval, mu chtěla sprostě utéct. „Je konec léta. Musím domů a do školy, naši by mě zabili.“ Řekla jen a vzpurně pohodila čírem. Vždyť o co šlo? Jen o rozbití celého jeho života. Nad sebelítostí a bolestí převážil vztek a on ji chytil za ten pocvočkovaný obojek, co si připnula na krk na odchod od něj, a smýkl s ní na zeď vší silou, kterou nasbíral za desetiletí svého nelehkého života.
- - - - - -
Celou noc se k ní tiskl, a další noc znovu a pak ty další, ale kouzlo zmizelo spolu s jejím teplem. Anička přestala fungovat, stejně jako Máša a ty ostatní. Nebyl zvyklý něco vzdávat, to by se člověk nikam nedostal, ale té noci vstal ve dvě hodiny a před tím, než zamířil po silnici do Hlinska na svoji třítisící šedesátou devátou cestu, přivázal na kmen jabloně svou panenku číslo 9 877.
