Článek
„Ak-ak-ak-ak-ak.“ Ozvalo se poplašeně tetřevím tokaništěm, jakmile se tam objevil. Okamžitě skončilo pukání, trylky i výlusky. Majestátní tetřevi hlučně odlétali i se svými slípkami, naposledy ti, kteří právě brousili. V takovou chvíli tetřev, druhovým jménem hlušec, nejen neslyší, ale ani nevidí.
On sám díky chybě ve své genetické dispozici nebyl „hlušec“. Ale jak těm ostatním záviděl! A nejen schopnost broušení, při kterém jim jejich fyzické dispozice umožní se na pár vteřin ponořit jen a jen do tokání. Jak to musí být krásné, přestat vnímat svět kolem sebe. O tom si on mohl nechat jen zdát. Jeho ušní blána nebyla přizpůsobena na takové prokrvení, aby ho při broušení ohlušila.
Ale už dávno byl smířen s tím, že jeho fyzické schopnosti jsou proti ostatním tetřevům omezené. Ale i tak dělal, co mohl. Teď se alespoň usadil na stromě a začal mlaskat a brousit, i když bylo předem jasné, že na vyprázdněné tokaniště dnes už žádnou slepici nepřiláká.
- - - -
Inzerát na stránkách Šumavského národního parku v sekci Veřejná deska:
Přijmeme avians furry tetřeva, případně příbuzného z čeledi hrabavých.
Požadavky: min. středoškolské vzdělání, přírodovědné znalosti, nadšení z práce, kostým vlastní
Nabízíme: nepravidelnou pracovní dobu (intenzivně od března do července), stravenky, firemní vzdělávání, penzijní připojištění
- - - -
„Ale chtěl jste tetřeva a on je tetřev.“
„Ale kohout. Já potřebuju slepici.“
„A není to proboha jedno? Sehnala jsem vám jediného tetřeva v republice, možná v celé Evropě, a vám to ještě nestačí.“
Personalistka Alena stála nad stolem pokrytým životopisy s výhružně založenýma rukama, ale z výrazu obličeje nebylo jasné, zda balancuje na pomezí vzteku nebo pláče. Arnošt nebyl bez srdce, a i když z duše nenáviděl úředníky, ty ze správy národního parku obzvláště, začalo mu jí být líto.
„Alenko, podívejte.“ Zhluboka se nadechl a zkusil to po dobrém, i když oběma bylo jasné, že takhle familiérně ji oslovil poprvé a naposledy. „Potřebujeme někoho, kdo je schopen vychovat kuřata a ukázat jim, jak přežít ve volné přírodě. A to je u tetřevů výhradně záležitost slepice. Kohout se umí jen naparovat a spářit, všechno ostatní je na slepici. Omlouvám se, že jsme si to nevysvětlili dřív, než vyšel ten inzerát.“
„Dobrá.“ Alice nebyla zlá, a i když jí biologové z duše lezli na nervy, přijala podávaný smír tak, jak byl nabídnut. Upřímně. Nicméně se začala smiřovat s tím, že tyhle lidi nikdy nepochopí. Vědci. „To už je teď jedno. A stejně bych tu slepici do inzerátu nemohla uvést, musíme být genderově korektní. Kvůli nařízením Evropské unie.“
„Což tetřev tedy nesplňuje. Málokteré zvíře na našem území je tak pohlavně dimorfní.“
„Pohlavně co?“
„Dimorfní. Dvojtvárné. To znamená, že samec a samice se výrazně odlišují. Ani byste nepoznala, že jde o jeden druh. “ Arnošt se zamyslel. „To by v tom inzerátu nešlo využít?“
„No, popravdě jsem ráda, že se nám vůbec někdo přihlásil. Pochybuju, že druhé kolo by dopadlo lépe. Máme tu dokonce dvacet tři životopisů, což vůbec není špatný výsledek. Když jsme hledali geologa, přihlásili se jen dva uchazeči. Říďa zuřil.“
Nabídla mu kávu a k vytištěným životopisům se posadili bok po boku. Přestali se nekonstruktivně dohadovat a dali hlavy dohromady.
Po vytřídění jim zbyli čtyři uchazeči. Kromě tetřeva Kamila, pro Alici jasného favorita, jedna krůta a dvě labutě. Ty přiřadili spíš jen kvůli řediteli, který měl při pohovorech rád pocit, že si může vybírat. Arnošt jednoznačně preferoval krůtu, jako samici nejbližšího příbuzného druhu.
Biolog se poděkoval, a jakmile za ním zapadly dveře, zvedla Alice telefon a zcela nekorektně zavolala tetřevovi Kamilovi, aby se připravil na roli slepice. Kamil se do telefonu trochu zajíkal, ale to mohlo být způsobeno tím, že o tohle místo tak strašně stál. Děkoval Alici asi pět minut.
Teď už záleželo jen na tom, jak dopadnou pohovory. Alice ze srdce doufala, že její favorit nevybuchne, strašně nerada by tenhle konkurz vypisovala znovu. Už teď si připadala jako největší idiot pod sluncem.
„Měla jsem zůstat v tom automotivu.“ Povzdechla si, když do desek sbírala životopisy uchazečů s fotkami v nejrůznějších zvířecích maskách.
- - - -
Furry fandom se zabývá antropomorfními zvířecími postavami. Tyto postavy mají lidskou osobnost a další lidem podobné vlastnosti. Příkladem takových vlastností jsou obličejové výrazy, schopnost mluvit, chodit po dvou a nosit oblečení. Furry fandom tvoří komunita lidí, kteří se schází na internetu nebo na Furry srazech. Ve Furry fandomu jsou také oblíbené kostýmy zvané fursuity. Všichni jsou furries, i když ptačí postavy jsou označovány jako avian. Ale jakákoli zvířecí fursona je fursona, i když není chlupatá.
Wikipedia.org, Otevřená encyklopedie
Výraz fursona vznikl spojením anglických slov furry a persona (osoba, osobnost). Označuje furríkovu virtuální identitu - tvora, který ve furry světě reprezentuje svého majitele vzhledem i vlastnostmi. Fursona může být různě podrobná, od detailní představy vlastního furry já, přes obecné aspekty (barva srsti, chování, morfická či zvířecí postava) nebo nemusí existovat vůbec - daný furry prožívá svůj vztah ke zvířeti bez toho, aby si jej formou fursony definoval. Rozhodnutí, zda fursonu vytvořit či nikoli, závisí jen na konkrétním jedinci.
Furry dokonce těchto postav muže mít víc, ale jen jedna bývá hlavní. Fursona se může časem i vyvíjet a stejně jako bude přebírat nálady a postoje od svého majitele, může se nakonec stát, že i on od své fursony dostane některé povahové rysy.
Wikifur.com, encyklopedii o furry fandomu
- - - -
„Takže se cítíte kompetentní vychovávat tetřeví kuřata? Výborně.“ Ředitel se zvedl a tím skončila formální část pohovoru. Za standardnějších okolností by Alice cítila uspokojení, že její instinkt dlouholeté personalistky nezklamal a opět „zvítězil“ její uchazeč, ale takhle si jen oddechla, že Kamil dokázal poslechnout její rady a navzdory masce s impozantními ocasními pery předvedl téměř dokonale chování tetřeví slepice.
Popravdě, když nakráčel do zasedačky, v robustním kostýmu, se kterým se jen tak tak protáhl dveřmi, a při tom těkal hlavou ze strany na stranu, až mu vole nadskakovalo, měla Alice pochyby o duševním stavu jich všech. Nicméně během pohovoru se osvětlilo, že Kamil pro tuto vzácnou příležitost zvolil svoji nejlepší masku s realistickou hlavou. Maska měla kvůli věrohodnosti bohužel jen malá očka, kterými nebylo vidět, takže si musel pomáhat přidržováním zobáku směrem dolů a kroucením hlavou ze strany na stranu.
Což ředitele během jeho prezentace nové politiky parku v otázce přežití tetřeví populace zjevně znervózňovalo. Byl ale profesionál, takže po pár větách se mu vrátil klid.
„Tetřeví populace poklesla v posledním století pod životaschopné minimum, jak jistě víte. Finančně velmi náročné reintrodukční pokusy, které proběhly na řadě míst v Čechách a během nichž se u nás do přírody dostaly desítky ptáků, nepřinesly očekávané výsledky. A ani jeden z reintrodukčních programů, které probíhaly v uplynulých letech v západní Evropě, rovněž nevedly k vytvoření dlouhodobě životaschopné populace.“
„Příčin může být několik.“ Skočil mu do řeči Arnošt. „Od nepřipravenosti v zajetí odchovaných ptáků na podmínky života ve volné přírodě, přes vysokou míru predace v narušeném prostředí, až k nevhodným způsobům vypouštění.“
Ředitel si rychle vzal slovo zpátky. „Učinili jsme mnohá opatření, z nichž nejvýraznější je vyhlášení klidových zón, tedy zavírání prostor, ve kterých tetřevové tokají a hnízdí. Pomalu to přináší výsledky, podle posledních sčítání už je tetřeví populace zřejmě na udržitelných hodnotách, ale tato opatření jsou u veřejnosti čím dál tím nepopulárnější. Musíme nasazovat stále více strážců, abychom klidové zóny uhlídali, což nám zasahuje do rozpočtu, a stejně to nepřináší výsledky. Návštěvníci parku mají pocit, že jim opět zavíráme hranice, a pravidla čím dál častěji porušují. Začínají se dovolávat „zelené opony“ a celá ta věc se stává politickou. A politici jsou ti, kteří nás ze státního rozpočtu platí.
Abychom se vyhnuli této patové situaci, vymysleli jsme program pro výchovu uměle odchovaných tetřevů přímo ve volné přírodě. Jsme vůbec první na světě, kdo s touhle myšlenkou přišel, a pokud se to podaří, budeme vlajkovou lodí všem ostatním národním parkům. Původně jsme chtěli zaměstnat strážce, nicméně se z jejich strany zvedla vlna nesouhlasu, a když je pak podpořily i odbory…“
Arnošt rychle zasáhl. „A nehledáme někoho, koho budeme muset pracně učit a to navíc s nejistým výsledkem. Hledáme hotového člověka, který má nejen znalosti, ale i patřičné nadšení.“
Po svém poněkud absurdním entrée předvedl Kamil tak hluboký vhled do etologie tetřeva, že před ním smekl i Arnošt. Kamil se nejprve zajíkával, ale když se po pár Arnoštovo vhodně zvolených dotazech rozmluvil o rozdílech ve stravě tetřevích kuřat a dospělců, o nebezpečích, která na ně čekají v podobě turistů, lovců, lišek a dalších predátorů, o vražedných drátěných oplocenkách a neméně zabijáckých lanovkách i o náročné termoregulaci čerstvě vylíhlých kuřat, byla jeho řeč nejen zcela plynulá, ale měla i hlavu a patu.
A právě Arnoštovo slovo, jako odborníka, bylo při pohovoru rozhodující. Když několikrát zdůraznil, že pro kuřata není důležité, zda je učí kohout nebo slepice, ale záleží na chování samém, bylo rozhodnuto. Kamil byl víc než ochotný si osvojit zvyky tetřeví slepice, ale pořídit si nový kostým, „fursuit“, to už byla jiná liga. Tahle zábava lezla do peněz, každý fursuit měl hodnotu menšího ojetého vozu.
Nicméně si plácli a ředitel odcházel dokonce s vágním příslibem, že pokud se projekt ujme, respektive pokud se ujmou vychovaná tetřeví kuřátka, mohla by správa parku nový fursuit Kamilovi případně zaplatit. Koneckonců, šlo vlastně o něco jako uniformu strážce a zároveň nezbytnou pracovní pomůcku, ať už si účetní říkají, co chtějí.
- - - -
Kamil se smutně zahleděl na stromy v tokaništi. I když už dva roky nosil fursuit slepice, nostalgicky si vyskočil alespoň do nejnižších větví, ale během pár okamžiků ho poděšené kvokání kuřátek přivolalo zpět.
Když jim lovil žížaly, poněkud cynicky vzpomínal na naivní nadšení, se kterým do téhle práce před čtyřmi lety nastoupil. Tenkrát v tom viděl splněný sen, jedinečnou možnost, jak uplatnit svoje druhé zvířecí já, a možná i příležitost změnit náhled na celou komunitu furries. Vždyť všichni kolem, včetně jeho rodičů, ho považovali, když ne rovnou za blázna, tak minimálně za neužitečného podivína. Takhle by mohl dokázat obhájit své místo na slunci. Když ne před radikálními anti-furries, tak minimálně před svým otcem. Ale kdo ví, třeba se mu povede i zlepšit nelichotivý obrázek, jenž na komunitu vrhl díl seriálu Kriminálka Las Vegas, který jen kvůli mediální pozornosti zpodobnil furríky jako sexuální devianty. A třeba právě on, Kamil, by mohl prokázat ryzí prospěšnost antropomorfního já.
Před lety se zkrátka - na chvíli - pošetile cítil jako statečný průkopník.
Ze začátku zkrátka vnímal na téhle práci samá pozitiva a opřel se do ní se vší vervou. První sezónu ještě neměl zkušenosti, a než se administrativně vyřídil jeho nástup, uteklo jim pár prvních snůšek. Ale i tak se mu povedlo ze čtyřiceti vajec vypiplat dvacet šest mláďat a z nich se dospělosti dožilo plných osmnáct. A další sezónu byl ještě úspěšnější. Ovšem za cenu toho, že od května trávil v práci dvacet čtyři hodin denně. Práce s kuřaty ho bavila, ale zahřívání vajíček začínal nenávidět. Nicméně nešlo to jinak, bezpodmínečně musel být první, koho kuřata po vylíhnutí uvidí, aby si ho zafixovala jako matku. Jen tak bylo zaručeno, že ho budou slepě následovat.
Vypadalo to jednoduše, ale po pár jarních týdnech se pokaždé cítil unuděný k smrti a vyčerpaný samotou. Výchova kuřátek už byla o něco veselejší – dělala mu společnost svým švitořením a on se cítil opravdu dobře, když jim mohl předávat dovednosti. Ať už šlo o vyhledávání potravy nebo vyhýbání se nebezpečím. Na to se obzvlášť soustředil. Společnost tetřevích kuřátek ho nenaplňovala tolik, jako si kdysi, když byl obyčejným víkendovým furríkem představoval, ale jejich kvokání ho mile rozptylovalo.
Alespoň ty první roky. Teď už ho netěšilo nic, ani výchova mladých. Možná to souviselo s tím novým kostýmem – bez ocasních per se cítil jako… zkrátka jako obyčejná slepice. Navíc prostě nebyl samice, chyběly mu ty správné pudy. Mohl kuřata připravovat, jak nejlépe to šlo, ale jeho to nenaplňovalo. Přírodě zkrátka neporučíš a on byl prostě ze své přirozenosti kohout a ne žádná slepice. Při vysedávání na vajíčkách snil o smažených volských ocích, a ke kuřatům byl paradoxně tím netrpělivější, čím víc jich zdárně odchoval.
Stále také myslel na to, jak po ukončení minulé sezóny vyděsil sám sebe, když doma minul skříň se svým nejoblíbenějším kohoutím fursuitem, převlékl se do džínů a na místo na páteční furry sraz, vyrazil do obchoďáku. Měl nutkavý pocit, že se zblázní, jestli nebude zas chvíli samcem. Během pár týdnů volna se to srovnalo, ale s blížícím se podzimem se bál, co vyvede tentokrát. Vždyť kdyby ztratil vztah se svojí fursonou, už by se tu nedokázal procházet v tom těžkém a směšném kostýmu. Přišel by o všechny přátele, o svoji práci, a hlavně o možnost se prosadit, dokázat, že za něco stojí.
Minulý měsíc navíc oslavil narozeniny, a to ne narozeniny ledajaké, ale kulaté. První začínající trojkou. Od té doby v něm hlodal pocit, že by se měl začít chovat jako dospělý muž, stále urputněji. A proti tomu stála tahle práce, která se ještě před pár lety jevila plná příležitostí. Navíc se mu opravdu dařilo.
Podle vedení parku, ale hlavně podle plynulého nárůstu tetřeví populace, si vedl výborně. Měl to všechno zahodit? Jen kvůli pocitu, že mu to ubírá na mužnosti, což je v dnešní postmoderní době pojem tak rozostřený, že už nikdo neví, co si za ním vlastně představit, tím méně furrík na prahu třicítky.
To dilema ho rozežíralo víc a víc. Bylo načase se mu postavit čelem, ať už jako muž nebo tetřeví slepice, a jednou provždy se rozhodnout.
Kamil si sundal hlavu, aby se mu lépe dýchalo a představil si sám sebe za deset let. Modrý límeček zaměstnaní v korporátu, manželka, hypotéka a dvě krásné zdravé děti. Každých pět let nový automobil, každé léto rodinná dovolená u moře a každou zimu týden lyžování v Alpách. Čtyřikrát ročně víkend s kolegy, alkohol, strip bary a pouze lehké drogy. Zdravotní a penzijní pojištění, havarijní a cestovní připojištění. Nedělní rodinné obědy, nábytek z Ikei, večírky se sousedy, sportovní zápasy dětí, letní grilovačky na terase u bazénu.
Kamil zavřel oči, aby se mu ten obrázek lépe vryl do mozku.
Pak si nasadil hlavu slepice a s vděčným úsměvem se dokolébal zpátky ke kuřátkům, u kterých si teprve teď uvědomil, jak nenáročná vlastně jsou. A on je teď slepice, takže už žádné skákání na větve. „Čert vem celou zk….ou mužnost.“ Mumlal si při ozobávání borůvek.
