Článek
Nebezpečné známosti, světově proslulý příběh markýzy de Merteuil, která skrze pletichy a vášně chladně manipuluje lidmi kolem sebe a přelétavého vikomta de Valmont, jenž zasvětil svůj život svádění žen k destruktivním mileneckým hrám, není navzdory své reputaci ani tak milostným románem z 18. století jako stále aktuálním psychologickým dramatem.
Příběh markýzy de Merteuil, která skrze pletichy a vášně chladně manipuluje lidmi kolem sebe a přelétavého vikomta de Valmont, jenž zasvětil svůj život svádění žen k destruktivním mileneckým hrám, není navzdory své reputaci ani tak milostným románem z 18. století jako stále aktuálním psychologickým dramatem.
Kniha i film jsou známé, ale jak příběhu sluší audioverze, si ještě dva týdny můžete poslechnout v audiotéce Českého rozhlasu: Choderlos de Laclos: Nebezpečné známosti. Slavný román v dopisech o rafinované hře s milostnými city | Vltava
Příběh je nám předkládán v dopisech, které si jeho aktéři, ať už jde o nebezpečného vikomta de Valmont, anebo ještě nebezpečnější markýzu de Merteuil a jejich oběti, zasílají mezi mezi 3. srpnem až 26. prosincem roku 17… Dopisy psané různými pisateli různým adresátům názorně demonstrují rozdíl mezi rafinovanými slovy a pravými úmysly. Nic není takové, jak se jeví, nejméně pak prezentované city.
Z dopisu záludného, záletného zlopověstného vikomta de Valmont počestné prezidentové de Tourvel, která na jeho neodbytná milostná vyznání odpověděla nabídkou přátelství:
„Milostivá paní… kdybych k Vám choval pouze obyčejnou zálibu, onu lehkou zálibu, dítě svodů a rozkoše, jemuž se dnes obecně říká láska, spěchal bych, abych využil všeho, co bych mohl získat. Nebyl bych příliš vybíravý v prostředcích, jen kdyby mi zaručovaly úspěch, povzbuzoval bych Vaši otevřenost, protože bych potřeboval Vás odhadnout; toužil bych po vaší důvěře s úmyslem ji zradit; přijal bych Vaše přátelství v naději, že se mi podaří je přivést na zcestí… Cože tento obraz Vás děsí… ? Byl by však vykreslen podle mne, kdybych prohlásil, že přivoluji být pouze vaším přítelem…
Cože, já, já že bych měl přivolit, že se budu s někým dělit o cit prýštící z Vaší duše? Jestliže Vám někdy něco takového řeknu, přestaňte mi věřit. Od té chvíle se budu pokoušet Vás klamat. Budu po Vás možná ještě toužit, ale docela určitě Vás už nebudu milovat.
Ne, nebudu vaším přítelem, milostivá paní, budu Vás milovat nesmírně něžnou a dokonce nesmírně vášnivou, avšak neobyčejně uctivou láskou. Můžete ji uvádět v zoufalství, nemůžete ji však zničit.
Je právě tak nemožné Vás znát a nemilovat, jako Vás milovat a být nestálý. A přes skromnost, která Vás šlechtí, musí pro Vás být snadnější naříkat si na city, které vyvoláváte, než se jim divit. Já, jehož jedinou zásluhou je, že jsem Vás dokázal ocenit, já nechci tuto zásluhu ztratit. A nejenže odmítám vaše podvratné návrhy, ale obnovuji u Vašich nohou přísahu, že Vás budu vždycky milovat.“
Toto na první pohled srdceryvné vyznání lásky zlolajný Valmont následně uvádí na pravou míru v dopise své bývalé milence, pletichářské a bezcitné markýze de Merteuil:
„Drahá přítelkyně… z celého dopisu čiší, že má krásná netýkavka touží být klamána. Není vůbec možné nabídnout pohodlnější a otřepanější prostředek, než to činí ona. Chce, abych byl jejím přítelem. Protože však mám rád nové a obtížné způsoby, nechci, aby z toho vyšla tak levně; nebyl bych přece na ni vynaložil takové úsilí, abych pak skončil u obyčejného svedení. Mým úmyslem naopak je, aby plně pocítila, aby plně pocítila cenu a rozsah každé oběti, kterou pro mě učiní; nechci ji řídit tak rychle, aby se nemohly dostavit výčitky svědomí; chci, aby její ctnost hynula v pomalé agónii. Zkrátka a dobře nestál bych za moc, kdybych nestál za námahu, aby o mne požádala.
Odmítl jsem tedy to vzácné přátelství a trval jsem na svém titulu milence.
Dopis jsem zakončil lichotkami, což je rovněž založeno na mých důkladných pozorováních. Po dlouhém zkoušení si ženské srdce potřebuje odpočinout; povšiml jsem si, že lichotky jsou pro všechny ženy tím nejměkčím polštářem, jaký jim lze poskytnout.“
Má to sílu i po 250 letech, že?
Anketa
Vyprávění formou dopisů působí zastarale, nicméně funguje překvapivě účelně. Možná je to dáno tím, že i my jsme se díky mailům, WhatsAppům a dalším formám elektronického styku navrátili ke sdělování psanou formou, i když samozřejmě v nepoměrně stručnější podobě. Ale právě při čtení Nebezpečných známostí jsem si uvědomila, o co všechno se touto stručností připravujeme, obzvlášť co se týče milostné korespondence. Ta se dnes žel bohu často omezuje jen na „Líbíš se mi“ „Jak se máš?“ a „Dáme sexík?“. Cesta je dnes rychlejší, výsledky bývají obdobné, nicméně troufnu si říct, že všichni cítíme, že tomu přes nesporné výhody ve srovnání s de Laclosovým texty přece jenom něco schází.
Celý román je sestaven ze 175 stejně mistrovsky formulovaných dopisů dokazujících plytkost slov, zvláště těch psaných. A také to, že kapky rozpustí i kámen – je-li něco tisíckrát opakováno, stane se to pravdou, přestože realita hovoří o opaku. I tím se text z 18. století přibližuje popisu komunikace přes internet. Přepsáno do moderní formy, jednalo by se prvotřídní studii psychopatického chování. Nicméně to je dnes skloňováno spíš v pracovním prostředí, než ve věcech lásky, tam už jsme svobodní a nemusíme se ohlížet na konvence, ale v zaměstnání stále podléháme normám společnosti, které se v dřívějších dobách soustředily na milostné vztahy. A právě oblasti, kde se většina řídí společenskými konvencemi, je živnou půdou pro lži, úskoky a podrazy všeho druhu.
Navzdory své integritě vyznívá román postmoderně nejednoznačně a to na více frontách. Otázkou tak zůstává i to, zda intriky vikomta de Valmont a markýzy de Merteuil nejsou jen výbuchy tvořivých myslí, které se utápí v nudě zahálčivého šlechtického života nepřinášejícího jiné podněty, než setkávání se s lidmi sice stejné společenské úrovně a hodnot, alespoň těch demonstrovaných navenek, ale za to rozdílné úrovně intelektuální. I oni, ti Nebezpeční a Zlí, tak mohou být oběťmi společenských konvencí.
Ale když se zamyslím opravdu poctivě, nevnímám tento nadčasový román jako střetnutí měšťanských mravů s aristokratickými nemravnostmi, ani jako souboj těch dobrých a těch zlých, ale naprosto jednoduše jako zápolení se sebou samým, jako příběh o tom, jak tenká je hranice mezi pravdou a tím, co sami sobě nalháváme. A jak rádi se necháme obelhávat. A jak snadno.
Ti svůdci a rafinovaní lháři, ty nebezpečné známosti, vikomt de Valmont a markýza de Merteuil, jsou v každém z nás, jen jim nesmíme podlehnout a jít proti svým hodnotám…
Akorát nebyl by pak život příšerná nuda? :-)
