Článek
Dvě různé knihy, dva odlišné příběhy, dva rozdílní hrdinové – každý na jednom konci společenského spektra, naprosto odlišní, ale přece stejní v tom, co dělá atraktivní obě hlavní postavy, a tím i oba čtivé a napínavé romány.
Hayensův „Já, Poutník“ je příběh ženoucí se rychlostí filmu. Agent CIA Scott Murdoch, původně na odpočinku, nyní jako osamělý „Poutník“ pátrá v pověření samotného prezidenta Spojených států po tajemném mudžahedínovi Saracénovi, který osnuje pomstu celému Západu. Připravoval se léta a pečlivě – boj v Afghánistánu, studium medicíny, vývoj smrtícího viru…
Přes hlavní dějovou linku autor, producent a scénárista bohatě vrší situace i celé příběhy, z nichž mnohé by vydaly na další román.
Zrádní agenti. Mrtví Rusové. Smrt amerického miliardáře v Turecku. Newyorská dvojčata. Pololegální popravy. Řecká mafie.
Létá se z Washingtonu do Bodrunu a pak do Gazy a z Řecka zpět do Bodrunu, vládním speciálem, soukromým tryskáčem a když je nejhůře, dokonce i linkovým letem. Navštívíme zaplivané hospody i milionářskou párty. „Chceš-li být svobodný, stačí jen vzdát se toho, na čem lpíš.“
Scott Murdoch, Poutník, muž se schopnostmi Old Shatterhanda kříženého s McGiverem, s charakterem Indiana Jonese a s vědomostmi obsáhlejšími než celá Wikipedie, se narodil se zlatou lžičkou v puse. Snaží se ho řídit nejvyšší špičky planety, ale on si přesto v klíčových okamžicích zachovává důvěru ve svůj úsudek a jedná na vlastní pěst, s vědomím možných důsledků, možná fatálních pro celé lidstvo.
A oproti němu „Štvanec“ – vězeň na útěku, Audie Palmer, který se nikdy nenaučil plavat, protože jeho otec tvrdil, že „být dobrý plavec je nebezpečné. Dodává to člověku falešný pocit bezpečí a ten se tak nejsnáze utopí.“
Audie, toho času deset let za katrem za loupežné přepadení pancéřového auta se sedmi miliony dolarů, při kterém tekla spousta a spousta krve, se rozhodně nenechá ukolébat. Je ostražitý, ale nebojí se postavit přesile. Není na něm nic zvláštního, ale něco na něm je. Ve vězení je neustále napadán, ale deset let se mu daří přežít den za dnem („Když lidé přežijí přírodní katastrofu, reportéři se jich často ptají, jak to dokázali. Někteří z nich připisují zásluhy bohu. Jiní říkají: Ještě nenadešel můj čas. Většinou ale žádnou odpověď nemají. Žádné tajemství, žádné speciální schopnosti. Proto trpí tolik přeživších syndromem viny. Nezasloužili si svůj dobrý osud tím, že by byli statečnější, chytřejší nebo silnější. Prostě měli kliku.), až poslední noc před svým propuštěním uprchne. Nikdo nechápe proč a honička za Audiem se stává i odkrýváním jeho pečlivě tajeného životního příběhu a motivů jeho jednání.
Štvanec je oproti Poutníkovi příběh komorní, přesto v obou románech nechybí brutální scény, ovšem dávkované s citem. Štvanec je výborně napsaný, většina scén uvěřitelných, a přestože ho psal novinář, vyhýbá se sáhodlouhým popisům – podrobností je vždy přesně tolik, aby člověka vtáhly do děje, ale zbytečně ho nepřehlcovaly. Je to příběh, do kterého je jednoduché se začíst i vžít a to, že někdy postavy jednají v rozporu se zdravým rozumem, se dá snadno odpustit. U Poutníka oproti tomu máte často pocit, že zákruty překošatělého příběhu odbočují kvůli reálii, kterou chtěl autor za každou cenu popsat, i když i tady se různorodé dějové linky začínají postupně splétat a další a další střípek zapadá do příběhu stále urputnějšího pátrání.
Oba romány stojí za přečtení, rozhodně se u nich nebudete nudit, ale méně je zkrátka a dobře někdy více. Lépe než s agentem Poutníkem se super schopnostmi a nechybující intuicí, který je navzdory svým schopnostem i bohatství věčně nespokojený, aniž by věděl s čím, jsem se cítila ve společnosti Štvance, obyčejného chlápka, kterému se stala křivda a který jde za svým příběhem proti všem, mlčky, bez nadnesenosti a patosu.
Slovy jednoho ze spoluvězňů Audiho Palmera: „Motivace se jako síla řídící lidské záležitosti značně přeceňuje. Špatný věci se prostě dějou. Nemá to žádnou logiku.“
