Článek
Petr byl totálně vytrígrovanej. Nakonec se z toho stalo jedno z nejhezčích odpolední jeho dospělého rodičovského života, ale nejdřív se musel vyklidnit neboli „hodit do safe modu“, jak by řekl jeho syn. Chvilku po poledni přestal Petrovi fungovat mobil včetně kalendáře se zakázkami. Skočil si na nejbližší benzínku na rychlý oběd a během polykání hamburgeru se ho snažil rozchodit. Ale nepomohl ani restart. Až při druhém bezedném kelímku koly Petra napadlo, že podobné problémy má možná víc lidí. Nikdo ho totiž neurgoval. Jindy už by za tu promarněnou hodinu zvedal nejmíň pátý hovor.
Takže se přestal zlobit s telefonem a prostě vyrazil k domovu. Stejnou strategii zřejmě zvolilo více uživatelů Androidu, protože na tak časnou hodinu byly silnice nezvykle plné.
Petr si ani nepamatoval, kdy naposledy přijel z práce takhle brzy. Alespoň co měli Petříka. Dřív se občas ulil, to ještě Klaudia studovala FAVku a bývala doma, a on co nejčastěji užíval všechny radosti, které mu mohl nabídnout první vlastní domov a mladá manželka. Ale to už bylo tak dávno, jako kdyby se to odehrávalo v jiném životě.
Teď ho překvapilo, že Petřík si hraje venku na trávníků se spolužáky ze školy. Takhle ho neznal. Když přijel domů večer, Petřík se hrbil u úkolů nebo u displaye telefonu. Z prvního byl otrávený a z druhého vyčerpaný.
„Co tu děláte?“ Zazubil se Petr na poflakující se kluky.
„Jen tak random čilujeme.“ Rozzářené oči jeho syna byly další věcí, na kterou v průběhu let jaksi pozapomněl.
„A to znamená co?“
„Jen tak si tu felíme.“ Petříkovo spolužák, jméno neznal, jen obličej ze školní fotografie, nakopl mičudu.
Anketa
Z Petra opadla všechna tíha posledních let, doběhl míč a pár desítek minut se s kluky věnoval fotbálku. Odpadl, když už nemohl s dechem. Přece jen teď jezdil všude autem.
„Dojdu objednat něco k jídlu.“ Maskoval svoje selhání.
„Jóóó.“ Ozval se sborový souhlas.
Petr, který si uvědomil, že vlastně nemůže objednat pizzu online, prohledal kuchyň a dal vařit těstoviny. Překvapilo ho, jak málo mají doma potravin. Jeho velice zaměstnaná manželka neměla na vaření čas. Ani náladu.
Věčně jedli dovezené jídlo. Ale jen díky tomu, že dnes nešlo objednat pizzu, ušetřil Petr tak polovinu denního výdělku. Tedy svého. Kolik brala Klaudia, netušil. Od covidové krize, kdy si lidé navykli objednávat hotovky, restaurace neuvěřitelně podražily. Lidé šetřili tak, že si jídlo z restaurací objednávali domů a zapíjeli ho levným pivem z akcí v supermarketech. K vaření se ale nevrátili. Nebylo to „in“. Klaudia, ve svém postavení markeťačky pro jednu z nejdůležitějších světových internetových firem, Petrovi již několikrát vysvětlila, že ona „in“ být musí. Za každou cenu. I za cenu předražených vystydlých blafů a rodinných večerů strávených u obrazovek. Ale aby byl Petr spravedlivý, on na tom měl samozřejmě taky svůj podíl. Byl prostě normální chlap a po perném dni plném nespokojených zákazníků pro něj bylo jednodušší pařit na mobilu než komunikovat se svými blízkými. O čem taky, že jo.
Jako třeba teď.
Kluci, nasycení a spokojení, si s ním dokonce začali povídat. Ale on po deseti minutách nevěděl, o čem s nimi mluvit.
„Od oběda mi nejde telefon.“ Nadhodil.
„Feel U, Bro. F do komentářů pro tvůj mobil.“ Ozvalo se kolem. Petr nerozuměl ani slovu, ale znělo to soucitně.
Anketa
„Nám taky ne.“ Zahlásil Jirka, nejlepší Petříkův kámoš. Tím se vysvětlilo, proč byli kluci dnes venku.
„Tobě nefungoval ani předtím.“
„Ale nebreč. Akorát se mi bůgoval.“
„Zkoušeli jsme dnes vymazat Gůgl…“
„Vymazat Google?“ Chytil se Petr věty, které rozuměl. To jejich ptydepe bylo příšerné. „To vůbec jde?“
„Jasně. Vyzkoušeli jsme to na tom mobilu, jak jsem ho…“ Petříkovi až pozdě došlo, že se prořekl.
„Jak jsi ho co?“
„…našel.“ Odpověděl Petřík, ale do země se svorně zahleděli všichni tři.
„Našel kde?“
„Včera, jak mě máma vzala do práce. Na tu párty.“ Přes Petrův nesouhlas Klaudia včera Petříka omluvila ze školy a odvezla s sebou na nějakou firemní benefiční akci. Zdůvodnila to tím, že tam potkají spoustu důležitých lidí, a ona navíc bude vypadat in, když tam bude se svým synem. Důležitých lidí! Vždyť mu ještě nebylo dvanáct. Důležití lidé pro něj byly postavy z Big Bang Theory, a ne nějací zaměstnanci Googlu. „Ležel jen tak random na záchodě.“
„A to jste to nikomu neřekli?“
„Bylo to takový skibidi.“
„Ty si skibidi.“
„A ty máš zase NPC movement.“
Anketa
„Ukažte mi ten telefon.“ Přerušil je Petr.
Petřík odběhl a za chvilku se objevil se zlatým telefonem tak vytuněným, že už mu chyběly jen diamanty. A možná že tam někde vevnitř i byly.
„Jak jste se do něj dostali?“
„Prostě jsme zadali heslo.“ Přispěl kamarád, na jehož jméno si stále nemohl vzpomenout. Jestli ho tedy někdy vůbec znal.
„A jaký heslo?“
„No, heslo jako „password“.“
Chtě nechtě se musel pousmát. Na necelých dvanáct let byli opravdu zorientovaní. Tedy v něčem.
„A pak jsme z něj vymazali Google. Ale jen Google, nic jinýho. Potřebovali jsme vyzkoušet, co to udělá, abychom mohli opravit můj mobil. A opravdu se uvolnilo spousta místa.“ Jirka pokrčil rameny. „Ale na mým telefonu už to pak nešlo. Taky mi přestal fungovat jako tobě. Tak to stejně k ničemu nebylo.“
„To jste dělali dnes při obědě? Půjč mi ten telefon.“ Petr potěžkal v ruce luxusní zlatý mobil a přemýšlel, komu z firmy Google asi patří. Ještě si ho nechal od kluků odemknout a pak je vyhnal ven.
Projížděl kontakty, až našel „secretary“. Už už sekretariát vytočil, ale pak se podíval ven, kde se kluci opět neúnavně honili za míčem. Když telefon pokládal na zem, uvědomoval si, že to nebude navždy, ale každé další volné odpoledne, které jim to poskytne, bude jako dárek.
Dupl větší silou, než bylo nutné, takže se zlaté střepy rozletěly po celé kuchyni.
Ale on se nezdržoval s koštětem a namířil si to ven za kluky, kterým čtvrtý hráč citelně chyběl. Však ona to Klaudia, jako dokonalá hospodyňka, zamete. Jistě se dnes z práce taky vrátí dřív. A možná jim pak i uvaří něco dobrého. Chlapům po fotbálku vždycky vyhládne. A navíc by měli začít šetřit, letos Google zaměstnancům odměny rozdávat rozhodně nebude.
