Článek
Poprvé jsem si ho všimla u hotelového baru. Pan Hejma mě zaujal nejen zbytečně silným zlatým řetězem kolem krku a ručně balenými cigaretami, ale i tím, že měl jako jediný muž široko daleko na sobě oblek. Sice bez kravaty, jen s rozhalenkou, která odhalovala ten okázalý kov, ale přesto oblek.
Dokonce z kvalitního lnu a moderního střihu, což u někoho, komu táhlo na pětasedmdesátku, nebylo zdaleka samozřejmostí. A taky voněl. Nebyl cítit zatuchlinou ani kuličkami proti molům, jako většina mužů od jistého věku. A jako všichni muži jistého věku v obleku.
Dokonce, a tím se zcela vymkl z průměru, si neobjednával „pivo“ nebo „zrno vino s kolou“, jejichž neomezená konzumace byla zahrnuta v ceně ubytování, ale něco záhadného, co servírka se spikleneckým výrazem lovila z nejzazšího rohu pod barem a za což inkasovala bankovky diskrétně složené v dlani, na způsob mého oblíbeného filmu Casino.
Ani nevím, kdy jsme s panem Hejnou poprvé dali do řeči, ale došlo k tomu úplně přirozeně jako v každém hotelu v cizině, kde je jen hrstka Čechů. Člověk se po pár dnech přestane krajanů stranit, ale naopak začne nenápadně vyhledávat jejich společnost, bez ohledu na věk či postavení.
Pan Hejma mluvil zvolna, ale v příjemně krátkých větách kořeněných suchým humorem, takže hovor s ním plynul bez námahy a lehce, jako když člun za slunečného bezvětrného dne klouže zálivem.
„Líbí se mi,“ svěřila jsem se příteli, když jsme v noci omámení sladkým chorvatským červeným jen tak z nudy probírali hotelové hosty, jednoho po druhém: „Až na ten zlatý řetěz. Ten je tak tlustý, že ani nemůže být pravý.“
„Mně se spíš líbí jeho hodinky.“
„Nechápu.“
„Brejtviky. Pořídíš je tak od sto padesáti tisíc výš. Tyhle budou spíš výš. Hádám tak tři sta hadrů. Takže ten řetěz je nejspíš ryzí zlato.“
„No rozhodně má styl. Po šesté jsem ho nikdy neviděla bez saka. Což zvlášť vynikne u večeře, kam jsou někteří schopní přijít klidně ve spodním prádle.“
Narážela jsem na dvě postarší, ne právě hubené dámy, které se dnes nosily po jídelně jen v plavkách a ovázané plážovými šátky, odkrývajícími jako na potvoru právě ty nejvyzrálejší partie.
„Je zvláštní, co takový zazobanec dělá právě v tomhle hotelu.“
„Tímhle hotelem“ mínil přítel Park na chorvatské Korčule. Ostrov Korčula, stejnojmenné město nevyjímaje, byl okouzlující, ale hotel sám byl z padesátých let, neopravovaný, socialismus z něj čpěl na sto honů. Stísněné pokoje, protékající záchody, netěsnící okenice, prošlapané vlhké koberce, věčně nefungující teplá voda, mrtvé mouchy v zářivkách. Ale tenhle hotel byl zároveň jedinečnou možností, jak pořídit dovolenou na tak nádherném (a tak drahém) ostrově za pár tisícovek týdně.
Hotel měl navíc skvělou polohu s výhledem nejen na azurové moře a středověké město, ale i na hory tyčící se za zátokou na poloostrově Pelješak. Dokázali jsme na ta panoramata zírat celé hodiny z hotelové pláže nebo terasy těsně nad ní, jako uhranutí pozorujíc scenérii pro Středoevropany zcela cizí a nádherně neuchopitelnou.
Moře se měnilo s každou hodinou – od raného pobleskování vycházejícího slunce, po azurovou jednolitost poledne až po stíny pozdního odpoledne. V noci se temná masa dala jen tušit, domýšlet podle zvuku šplouchání nabývajícího syté hloubky a tušení vody, neviděné, ale rozprostírající se všude kolem, pak dodávalo nocím tajuplný nádech.
Středověká Korčula byla naproti tomu neměnná – na kruhovém poloostrůvku o průměru horko těžko kilometrovém vybíhajícím hluboko do moře se tísnilo bezpočet kamenných domů, domečků a několik kostelů. Jedna budova jako druhá vystavené do nejrůznějších rozměrů a výšek, ale spravedlivě z téhož materiálů. Monotónnost šedobéžového kamení a červených střech rozbíjela pouze tu a tam zeleň nezvykle rozkošatělých borovic vysázených na hradbách nebo koruny palem dorůstají překvapivých rozměrů. Bílé jachty, které kotvily všude kolem města, byly jako jediné v pohybu a právě jen díky nim bylo zřejmé, že pozorujeme reálnou krajinu a ne obraz. Nehybnost města umocňovaly hory tyčící se za ním porostlé středomořskou květenou, která z té dálky působila jako temně zelená plíseň.
Když vás obrázek krajiny přece jen unavil, mohli jste další hodiny strávit pozorováním turistů. Tady u hotelu, na okraji města, převládali ti, kteří se zjevným sebezapřením na chvíli odhodili plavky a navlečeni do podivných úborů a sportovních bot, s batohy na zádech a odhodlanými výrazy v připálených tvářích zamířili prozkoumávat městečko vzdálené pár set metrů a malé jako dlaň. V samotném městě bylo možné narazit i na elegantně oblečené turisty, toulajících se kolem stánků s nejrůznějšími cetkami, pátrajících po místní kultuře a památkách nebo posedávajícím v nespočetných kavárničkách a hospůdkách, rozsetých na hradbách města nebo schovaných přímo v uzounkých uličkách. Tito lidé, kteří se kromě útraty za nápoje vyznačovali značkovým oblečením a koženými botami, bydleli v lepších hotelech nebo apartmánech přímo ve městě. Dýchal z nich klid, styl a uměřenost, přesně jako z pana Hejmy, který se tak nehodil do našeho podřadného hotelu, stejně nevkusného jako jeho hosté. Ale o to je bylo zajímavější pozorovat – staré muže večeřící v otrhaných džínových kraťasech, dívky u snídaně v poflirtovaných šatech vhodných tak možná do tanečních, postarší dámy nadité do šatů o střihu a délce tílka. Zvídavý pozorovatel se zkrátka v hotelu Park nenudil, ale na druhou stranu teplou sprchu si dal jednou za tři dny a to ještě se štěstím.
Pan Hejma nám důvod svého bizarního výběru ubytování vysvětlil v dalším lenivém podvečerním rozhovoru, v mrtvém soumraku dne mezi odchodem z pláže a čekáním na večeři. Starý pán měl to odpoledne špičku, jen lehkou, ale stejně byl tenkrát nadobyčej hovorný.
„Víte, léta jsme sem jezdili s nebožkou mojí manželkou, právě do tohohle hotelu, ještě před svatbou, takže si dovedete představit, že na něj mám jen ty nejkrásnější vzpomínky,“ mrkl na nás, skoro lascivně, ale stále na hranici slušnosti: „Takže jsem se teď, na stará kolena rozhodl, že se sem ještě jednou vydám. Do našeho hotelu. Sice už ne autobusem jako tehdy, to už bych ve svém věku sotva zvládl, přilétl jsem do Splitu a sem na ostrov připlul trajektem, což je pohodlné cestování vhodné i pro takového staříka nad hrobem, jakým jsem já.“
Usmál se a já neodolala, abych mu nezačala odporovat: „Ale prosím vás, vypadáte báječně.“
„Ba ne, zatím mi ještě není tak zle a tohle anestetikum také dělá svoje,“ zacinkal ledem ve sklence: „Ale tohle má být moje rozloučení s Korčulou. A nejen s ní… Ale změňme téma. Mohl bych vás o něco poprosit? Chtěl bych si vás vyfotit tady na té terase, s mořem za zády. Víte, něčím mi moc připomínáte moji nebožku a já mám právě takovou její fotku z doby, kdy musela být ve vašem věku.“
Omluvně vytáhl peněženku a plaše, bez stopy své obvyklé nevtíravé suverénnosti, nám ukázal černobílou fotografii – v rohu terasy, té samé, na která jsme pravidelně večeřívávali, pózovala rozesmátá žena s ostrým nosem, rozpuštěnými vlasy a bílým svetrem přehozeným přes ramena.
„Opravdu se ti něčím podobá…,“ nahlížel mi přítel přes rameno.
„Viďte?“ ožil pan Hejma: „Už jsem se bál, jestli nejde jen o moji rozjitřenou obrazotvornost. Nebude vám tedy vadit, když si vás vyfotím?“ Obracel se spíš k mému příteli než ke mně, ale mě se ten nápad typu „jak jde čas“ hned zalíbil.
„Samozřejmě,“ z vlasů jsem si stáhla gumičku a rozhlédla se kolem. Na jedné barovce byl odložen svetr, ne sice bílý, ale alespoň béžový. To bude muset stačit. Majitel si právě někam odskočil, jeho chyba. Ten anonymní kus oděvu jsem stahovala z židle co možná nenápadně, ale servírka měla zřejmě diplom z nevšímání si hostů, jako ostatně celý personál hotelu, takže mně nikdo nezarazil.
„Rychle,“ mrkla jsem na pana Hejmu, prošla těžkými prosklenými dveřmi na terasu a postavila se tak, jak dle mého nejlepšího vědomí a svědomí stála tehdy před lety paní Hejmová. Pan Hejma vytáhl mobil a cvakl momentku.
Vrátili jsme se hned k baru, ale majitel svetru už byl bohužel zpátky. Schovala jsem uloupený kus oděvu za zády a zaklepala mu na rameno: „Neupadlo vám tohle?“ Pohlédl na mě podezíravě, ale jazyková bariéra udělala své, takže nakonec jen utrousil: „Danke.“
Byla jsem zvědavá, jak fotografie vyšla, ale pan Hejma jen poděkoval a hned se odporoučel.
Potkala jsme ho asi za dva dny. V pevných goretexových botách, khaki bermudách, bílé bavlněné košili s dlouhým rukávem a komickým slamákem na hlavě studoval před hotelem mapu ostrova.
„Chystáte se na výlet?“ optala jsem se zbytečně, protože turistická hůl v jeho ruce a brašna přes rameno s vykukující lahví vody mluvili sami za sebe.
„Ano, chystám. Chci přejít na druhou stranu ostrova, k širému moři.“
„Ale to přece…“ Začala jsem protestovat, ale nevěděla, jak pokračovat, aniž bych se vyhnula zmínce o tom, že je na takové štreky moc starý.
„Nebojte se. Jsem sice starý, ale dobře si uvědomuju, co ještě zvládnu. Víte, Korčula je v průměru jen osm kilometrů široká, místy i užší. Vyjedu autobusem sem, do Račiště,“ ukázal na mapě ves nepříliš vzdálenou od Korčuly: „Je to odsud jen kousek, ale vyhnu se tím tomu největšímu stoupání. Vidíte, dojedu tak až na dvě stě metrů nad mořem, ale nejvyšší vrchol pak už má jen dvě stě šedesát. Pak přejdu mezi hřebeny, tady byla dřív cesty mezi vinicemi, tak snad tam ještě bude, až k zálivu…. Bývala tam taková nádherná plážička, úplně opuštěná a bylo z ní možné dohlédnout až k Itálii. A pak to vezmu po úpatích, abych se vyhnul tomu největšímu stoupání, až sem do Lumbardy. A odsud zas jezdí autobus. To i já musím zvládnout tak maximálně za čtyři nebo pět hodin, i kdybych se sebevíc loudal.“
Rukou načrtl na mapě trasu, která zahrnovala asi deset kilometrů autobusem a dalších deset nebo spíš dvanáct pěšky, což nevypadalo nijak neproveditelně. Tedy až na to vedro, převýšení a zmije. V jeho věku mi celý tenhle nápad připadal jako zbytečný hazard.
„Víte,“ nasadil si sluneční brýle a mávl mi na pozdrav: „Právě v tom zálivu jsem svou ženu požádal o ruku.“
Tahle jeho sentimentální slova mi zněla v uších i po dvou dnech, když jsme s přítelem konstatovali, že pan Hejma prostě zmizel.
Neobjevoval se u jídla ani u baru a vynechal i představení Morushka, kam jsme měli všichni zakoupené lístky. Poté, co jsme strávili celou inscenaci vedle prázdného sedadla, mi to nedalo a optala jsem se na recepci, jestli se neodhlásil. „Ne, ne,“ zavrtěla hlavou slečna v tmavém mikádu: „Má zaplacených ještě deset dní pobytu.“
Po kratším přemlouvání zkusila slečna zavolat do jeho pokoje hotelovým telefonem, ale nikdo ho nevzal. Samozřejmě.
„Mohla bych mu nechat vzkaz?“ zeptala jsem se: „Víte, mám strach, jestli se mu něco nestalo.“
„Vy jste příbuzní?““
„Ne, potkali jsme se tady, ale už jsem ho nejmíň dva dny neviděla.“
„Zeptám se uklízečky,“ navrhla recepční geniálně jednoduchou možnost, která mě samozřejmě nenapadla. Hovor s uklízečkou probíhal, jako všechny hovory mezi Chorvaty, velice exaltovaně a i bez tlumočení jsem pochopila, že se pokoj pana Hejmy uklízí každý den, stejně jako ostatní pokoje.
Nechala jsem na recepci deset kun jako spropitné a vzkaz pro pana Hejmu, i když podle skeptického výrazu ve tváři recepční jsem pochybovala, že ho někdo vyřídí. Na to měl tenhle hotel příliš málo hvězdiček.
Přítel bral mé obavy na lehkou váhu, podobně jako recepční: „Možná odjel někam na výlet.“
„Pas má stále uložený na recepci.“
„Dneska můžeš cestovat i na občanku.“
„Ale to je stále riskantní, pochybuju, že by se vydal někam dál bez pasu. Bojím se, že se mu spíš něco stalo.“
„Tak to řekneme jeho delegátovi, ať si to pořeší.“
„Byl tady přece na vlastní pěst, vzpomínáš?“
„Jo, to máš pravdu. Ale kdyby se mu něco stalo, přijela by sem už dávno policie.“
„Co myslíš, že by udělali v hotelu, kdyby tam zůstaly tvoje věci, a ty jsi zmizel?“
„No, asi by to nahlásili na policii, ne?“
„Ale když máš pokoj zaplacený dopředu…“
„To by se nejspíš začali zajímat až pak, když by tam potřebovali ubytovat někoho jiného,“ připustil přítel.
„Měli bychom něco udělat my, pan Hejma má zaplaceno ještě deset dní.“
„Ale uklízečky by si přece všimly, když by tam nespal.“
„No, to je pravda. Uklízečka nic neříkala,“ trochu jsem se uklidnila, ale vzápětí mě napadlo: „A co když jsou placené od pokoje? Jsou spokojené, že mají za stejné peníze míň práce.“
„Stejně nevím, co jiného by se dalo udělat.“
Ale něco se přece jen udělat dalo. Další den jsem se vypravila na výlet ke kostelu svatého Michala několik kilometrů za Korčulou. Přítel mě odmítl doprovázet, chtěl si užít krásný den na pláži. Při pohledu na turistickou mapu před hotelem jsem si vzpomněla na pana Hejmu, představovala jsem si ho, jak leží někde v kopcích, se zlomeným stehenním krčkem například, a pomalu umírá.
Na zastávce jsem se nerozhodně zahleděla na jízdní řád autobusu do Račiště. Autobus měl vyjíždět za deset minut. Sakra. Rychle jsem počítala. Celou cestu bych mohla zvládnout za něco málo přes čtyři hodiny, dokonce za tři a půl, kdybych chytla spojení z Lumbardy. Teď bylo po desáté, takže bych se teoreticky stihla vrátit ještě na oběd, který se podával do půl třetí.
To sice bylo o něco déle, než měl trvat můj původní výlet, ale přítel si toho určitě ani nevšimne, na pláži plyne čas mnohem rychleji, zvlášť když máte už od deseti hodin dopoledne pravidelný přísun piva.
Z neznámé trasy jsem sice měla obavy, ale představa, že by tam pan Hejma někde ležel zraněný nebo umíral, by mi nedala spát do konce života.
Takže jsem přestala dumat nad mizivým turistickým značením a zmijemi, a prostě jsem nastoupila do autobusu, který přijel dokonce o pět minut dřív. To bylo dáno zřejmě tím, že kromě starší ženy jsem v autobuse byla jediný pasažér. Dodalo mi to odvahu zeptat se řidiče, zda před třemi dny nevezl pohřešovaného krajana. Směsí češtiny, chorvatštiny, několika anglických výrazů a mnoha rozmáchlých gest jsme se domluvili, že autobusem ten den opravdu jel starší pán ve slamáku. Vystoupil v Račišti a odešel po hlavní ulici, nic víc řidič nevěděl. Ale tohle mi pro začátek stačilo, byla jsem na správné stopě.
Autobus projel celou Korčulou a pokračoval silničkou vedoucí kolem moře a kopírující snad všechny jeho zátočiny do Žrnovskej Banji, tady odbočil a strmými serpentinami vystoupal přes Prvo Selo až do Račiště, obyčejného ničím zajímavého městečka s prašnými cestami odbočujícími z jediné asfaltové ulice.
Autobus nabral starého pána s košíkem zeleniny a pokračoval do vnitrozemí ostrova.
Já jsem se ještě zastavila v obchůdku spojenému s poštou, který stál příhodně hned na zastávce, a koupila si láhev s vodou, dvacet deka pršutu a svůj oblíbený nanuk Macho s čokoládovou náplní.
Posilněna nejlepším nanukem na světě jsem se vydala hlavní ulicí kolem předzahrádek spálených sluncem s trčícími košťály růžičkových kapust, kolem kamenných dávno se rozpadajících chlívků a šňůr s přesychajícím prádlem, kolem nespočetných terásek a nesmyslných schodišťátek (přítel jednou prohlásil, že na Korčule musí být nejbohatším člověkem distributor betonu, já se naopak domnívám, že po těch staletích, kdy zdejší ostrované budovali v kamenitém terénu malá políčka a nekonečné terasy pro vinnou révu, mají hromadění kamenů jednoduše v genech).
Asfalt postupně mizel a na konci vesnice jsem už šlapala po prašné cestě. Předzahrádky se změnily ve vinice a mozaiky políček obehnaných kamennými zídkami s vysázenými zašedlými olivovníky.
Slunce začalo připalovat a já jsem na prudce se zvedající cestě značně zpomalila. Doženu to na druhé straně, umiňovala jsem si a rozhlížela se po krajině jak z jiného světa. Z vesnice se člověk dostal rovnou do naprosto opuštěného území. Nikde ani člověk, ani zvíře, i když stopy po jejich přítomnosti se tu najít daly. U jedné vinice stál traktor s chybějícími předními koly, mezi zakrslými borovicemi byl odstaven starý žigul bez značek a plný krámů, na cestě slunce mumifikovalo přejetou zmiji, kolem se sem tam povalovaly PET lahve, plechovky od piva a krabičky od cigaret, takže tudy občas někdo projet musel, ale zatím mě neminulo jediné auto.
V kopcích se sice čas od času cosi zalesklo, ale nejspíš se jednalo jen o vraky, kterých tu všude bylo nezvyklé množství. Systém, ve kterém se musí při odhlašováni aut dokládat i způsob jejich likvidace, není zjevně jen zbytečnou administrativní zátěží, jak jsem se doposud domnívala.
Pak se v dálce přece jen ozvalo vrčení motoru a po delší době se objevilo auto, otlučený vrak řítící se nejmíň třicítkou, za volantem starý ošlehaný muž, v očích smrt a vedle sebe obrovského hafana. Mával mi na pozdrav tak vehementně, až jsem se lekla, že sjede ze silnice, a za šíleného klepání motoru zmizel v oblaku výfukových plynů.
A zase bylo ticho.
Šlapala jsem rozpálenou cestou, pot ze mě jen lil, až jsem se konečně dostala nahoru. Krajina se na druhé straně kopců změnila. Z vinic se přehoupla do křovin, které sice nebyly vysoké, ale zato tak husté, že stejně působily klaustrofobicky. Teď, když už jsem šla z kopce, mi horko nepřipadalo tak hrozné.
Stále jsem se držela hlavní cesty, ze které se vytrácelo bezpočet odboček.
Představovala jsem si, že na podzim, kdy se sklízí víno a olivy, celá krajina ožije sběrači, kteří na sebe pokřikují, posilňují se loňským červeným a v hlučných křápech odváží letošní úrodu. V té době to zde musí vypadat úplně jinak, než v úmorně horkém a nehybném létě.
Cesta klesala stále strměji a pak se mi náhle a bez varování otevřel výhled na moře. Neskutečná masa vody se přelévala ve vlnách, jejichž hučení doléhalo až ke mně. A někde v nekonečnu se slévala s oblohou. Jen nepravidelnost mlžného oparu uprostřed nebe dávala tušit, že tam vzadu je italské pobřeží.
Změnila se i krajina. Zakrslé brakchie vystřídaly vzrostlé borovice a tisy vyrůstající ze stále prudších svahů. Zastavila jsem nad zátokou - hluboko pode mnou se o vysoké útesy s neuvěřitelným hlukem rozbíjely mohutné vlny.
Tváří v tvář divokým nepřístupným útesům jsem pochopila, jak byla myšlenka sledovat pana Hejmu naivní. Nebyla zde žádná možnost, jak zjistit, na které z nesčetných zátok byla ta jeho pláž. Vzhledem k neschůdnosti terénu bych potřebovala na propátrání pobřeží celé dny.
Zkontrolovala jsem hodiny – bylo po jedenácté, pokud jsem se chtěla vrátit na oběd, byl už nejvyšší čas vyrazit zpátky. S drásavým pocitem neúspěšné mise jsem se otočila na patě a vrátila se k jedinému ukazately, který jsem minula před pár stovkami metrů. Sestával ze seříznutého prkna, na kterém se skvělo bílou barvou ledabyle načmárané „LUMBARDA“.
Cesta se teď vinula nad pobřežím po vrstevnicích, takže nebyla zdaleka tak namáhavá, jako kdybych se vracela po vlastních stopách do Račiště. Měla jsem nádherný výhled na pobřeží i na neuvěřitelně dlouhé terasy vinic vysoko v kopcích. Nedokázala jsem si ani představit, jak namáhavé muselo být terasy z kamenů vystavět, jednu po druhé, až k vrcholům nejvyšších kopců.
Cesta se stáčela hlouběji do vnitrozemí, porost postupně řídl a po pár desítkách minut jsem narazila na první z vinic. Tyhle rychlé přechody druhů krajin byly fascinující. Vinice byla hned u cesty, hrozny namačkané z malých lesklých bobulek zdeformovaných přílišnou blízkostí do legračních tvarů se vábivě leskly a já neodolala a dva největší utrhla. Za zatáčkou, pár metrů od cesty, se objevil nízký vinařský sklípek. Nikde nikdo, takže jsem se odvážila si sednout na kamennou lavici a ve stínu olivovníků a s nádherným výhledem na moře jsem se pustila do svého lupu.
Hrozny byly vynikající, voňavé a sladké, a v kombinaci s pršutem to bylo nejlepší jídlo, jaké jsem kdy ochutnala. Alespoň mi to tak připadalo, i když největší podíl na tomhle pocitu nejspíš mělo slunce, únava a hlad.
Nicméně hroznový cukr do mě vlil další energii a já se, nasycená, pořádně rozhlédla kolem sebe. Za lavičkou byl odhozen nedbale obranný hrozen, takže tu někdo nedávno taky kradl. Já jsem pozůstatky svého lupu odhodila co nejdál, abych neprovokovala majitele vinice, až se vydá na prohlídku úrody. Což nemohlo trvat zas tak dlouho – nejsem žádný znalec, ale víno už vykazovalo všechny známky zralosti.
Na nezbytné zídce za kamennou lavicí jsem si všimla odloženého naprasklého hrnku z bílého porcelánu. Zvědavě jsem nahlédla dovnitř a v loužičce vody jsem spatřila plavat tenkého vajgla z ručně ubaleného cigára a chlupatého pavouka. Pavouk byl naštěstí mrtvý, ale stejně se mi díky němu moje stanoviště už vůbec nezdálo bezpečné. Byl reálnější hrozbou než potencionální majitel vína. Spěšně jsem sbalila zbytky po osvěžující svačině a vydala se dál.
Až po nějakém kilometru jsem si uvědomila, že pan Hejma kouřil ručně ubalené cigarety.
Cesta se dále rozšiřovala, moře se vzdalovalo a já narazila na rozcestí, kde zase začínal asfalt.
Moje poslání se po tom záblesku už zase zdálo beznadějné, za celou cestu jsem nenarazila na žádnou další známku něčí nedávné přítomnosti, a tak jsem váhala, zda se nevydat rovnou doleva, kde se silnice šplhala na vrcholek kopce a pak – možná – ústila někde v blízkosti Korčuly.
Ale pak jsem se přeci rozhodla vytrvat těch pár posledních kilometrů, už to nemohlo být víc jak dva nebo tři a dojít po pozvolnější cestě, lemované absurdními odpadky jako byla stará potápěčské ploutev nebo kus člunu, a kudy se s největší pravděpodobností vydal i pan Hejma. Jestli tedy jeho tělo neomývají vlny některé zátoky na druhé straně.
Šla jsem teď proti slunci, takže úplně nejdřív jsem postřehla křik racků. Kroužili, vzlétali a zase mizeli za úpatím kopce, do kterého jsem šlapala.
Na hřebenu jsem překvapením téměř upadla – pode mnou se, kam oko dohlédlo, rozprostírala nestvůrně gigantická skládka. Na pozemku obehnaném jen drátěným pletivem se vršily tisíce run odpadků – pneumatiky, igelity, polámaný nábytek, pet lahve, polystyren, staré koberce, plechovky, pozůstatky jízdních kol i člunů, a další naprosto neidentifikovatelné haraburdí navozené bez ladu a skladu.
V dáli zaznělo pár výstřelů – poučena četbou hororů jsem si představovala, že správce střílí ty největší hlodavce brokovnicí, jako v Kingových Krysách.
Pak jsem si teprve uvědomila ten zápach. Hnusný, ale přece jen ne tak intenzivní, jak bych u skládky tohoto rozsahu, netříděné a vystavené plnému slunci, čekala. To byla zřejmě zásluha racků. Hádala jsem, že tohle hejno čítající hodně přes sto hlav, dokáže všechen potencionálně hnilobný odpad včas vytřídit.
Racci byli fascinující. Cesta vedla těsně kolem plotu skládky, takže jsem si je mohla prohlédnout z dostatečné blízkosti. Mohutní ptáci kroužili nad hromadami hnusu v nekonečném nesmyslném tanci. Tu a tam se zvedla celá skupina, aby její místo hned zaujala další. Obzvláštní kvantum jich bylo na opačné straně skládky, kde se podrážděně handrkovala nepokojná a vzrušená skupina.
Z fascinovaného zírání na to hemžení okřídlených mořských krys mně vytrhlo zapištění krysy zcela pozemské. Instinktivně jsem nadskočila a rychle se rozhlížela kolem sebe, ale kromě nezřetelného stínu, který zmizel v jedné z hromad, jsem nic podezřelého nezahlédla. Nicméně ten stín byl pořádný – velikostí by odpovídal spíš na kočce než kryse, takže jsem se rozhodla co nejdřív odsud zmizet. Přece jen jsem neměla ponětí o tom, jak moc je zdejší osazenstvo hladové či otrlé. Náhle na mě dolehlo, že jsem daleko od domova, v úplně cizí zemi s nepochopitelnými obyčeji a dokonce úplně sama, aniž by měl někdo potuchy, kde se právě nacházím.
Zrychlila jsem krok.
Cesta mně směřovala těsně kolem skládky, ale racci si mě naštěstí nevšímali. Bohudík, v těsné blízkosti těchhle obrovitých přísně zírajících opeřenců se Hitckokovy Ptáci se náhle nejevili tak nereálně jako na televizní obrazovce.
Prošla jsem okolo celé skládky až k závoře chránící vchod. Byla zvednutá. Za jedním sloupkem se něco zalesklo – popošla jsem blíž a zjistila, že je to mobilní telefon. Chorvatský systém odpadového hospodářství se jevil čím dál tím diletanštěji - očividně tu nefunguje ani třídění drobného elektroodpadu. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikde nikdo. O kus dál byl vidět dům, zřejmě správcův, na šňůře přesychalo pár hadrů, ale ani tam nebyl vidět žádný pohyb. Ještě jednou jsem se ujistila, že nikdo není v dohledu a pak jsem prošla dovnitř – díky otevřenému vchodu jsem spoléhala na to, že tu nikde na volno nepobíhá žádný pes zabiják – a zvedla pohozený telefon.
Bylo to zvláštní, ale fungoval. Dokonce měl i nabitou baterii. Zmáčkla jsem nazdařbůh několik tlačítek a na display se objevila fotka vinic s mořem v pozadí. Ten pohled mi přišel povědomý, ale až podle další fotky, na které byl detail naprasklého porcelánového hrnku, jsem si uvědomila, že momentka pochází právě z toho místa, kde jsem si dnes nelegálně dávala svačinu. Na dalších obrázcích se objevila cesta podél moře, neumělý ukazatel na Lumbardu a několik záběrů maličké úplně opuštěné pláže. Následovaly pohledy na vinici a na odstavený žigulík plný krámů.
Po několika dalších záběrech na moře a krajinu se objevil nevyhnutelný obrázek – byla jsem na něm já, na terase hotelu, s rozpuštěnými vlasy a vypůjčeným béžovým svetrem přehozeným přes ramena.
Tak usilovně jsem přemýšlela, co dál, že jsem si muže, který se ke mně zezadu přistoupil, všimla až v úplně poslední chvíli. Nadělané hovado s podezíravýma očima v montérkách s laclem vybělených do růžova a v modré pracovní košili. V jedné ruce se mu houpala brokovnice, přesně jako v amerických hororech.
„Co tu děláte?“ vyštěkl.
„Nic,“ odpověděla jsem instinktivně.
„Tady nemáte co dělat. Odejděte.“
Smířlivě jsem pokrčila rameny, ale vtom si všiml mobilu v mé ruce. Jeho pohled se změnil z podezíravého na naprosto nepřátelský.
„Kdes to vzala?“
„Našla.“
„Dej mi ho.“
Namířil na mě brokovnici. Když se natahoval po mobilu, vyhrnul se mu rukáv košile a já si všimla jeho hodinek, brejtvinků bratru tak za tři sta hadrů.
