Hlavní obsah
Knihy a literatura

Vlčí dispečink

Foto: Josef Pecka, Facebook

Josef Pecka: Vlci

Povídka o vlčici, která se rozhodla založit smečku na Šumavě…

Článek

Nakonec to málem dopadlo jako vždycky. Běžela a běžela a běžela, většinou v noci a s větrem o závod, a když konečně narazila na les, jehož konce nedohlédla a který sliboval klidné útočiště, po pár týdnech jeleni pochopili, že už nejsou bezpeční a zmizeli. Oni žili na jednom místě po generace, znali úkryty a dokázali se schovat tak neomylně, že mohla čenichat týdny a stejně by narážela jen na liché stopy, končící v potůčcích či na silnici. Tentokrát se jí naštěstí povedlo narazit na hvozd tak rozsáhlý a členitý, že se tu sytila dvě léta, než se všechna vysoká rozutekla.

Zimy tu byly proti vysokým horám, ze kterých utíkala, mírné, takže zesílila a vyzdravila se, taky si to po těch tisíci kilometrech běhu, neustálém vyčerpávajícím vyrušování a četných zraněních, zasloužila. Na tu narazila jen zřídka a brzy pochopila, že se v téhle oblasti z nějakého důvodu drží v lese jen na několika málo místech, kterým se brzy naučila vyhýbat, takže Je nezahlédla třeba celé měsíce. A co bylo důležitější, ani Oni ji. Dokud tu byli jeleni, bylo tohle teritorium tak příhodné, že bylo otázkou času, než se tu objeví samec jejího druhu. Muselo být. Byla sytá a odpočatá a připravená.

Ale zatím tu byla sama a s odcházející vysokou pomalu přicházel hlad. Už si začínala obhlížet pastviny. Opatrně, aby ji nezahlédl nikdo z Nich. Ostražitě vykukovala z křoví podél lesa a slinila. Registrovala, že tu neměli žádné psy. A za směšně nízkými plůtky se sdružovala naservírovaná potrava, která by vydržela celé smečce. Nedávno se narodila jehňátka a svým bečením přímo ukazovala cestu.

Zatím vydržela. Na konci zimy se ještě dosytila pár zmírajícími kolouchy a vysílenými králíky, ale vlčí hlad se blížil. A s ním porušení míru s Nimi, a to stále ještě neměla druha, natož mladé. Bála se. Vždyť po posledním střetu s jedním z Nich přišla o oko. To bylo daleko odsud, ve vysokých horách. Tady se před Nimi zatím cítila bezpečná. V létě hodně polehávala, aby se nevyčerpala, vyhřívala se na skalách, okusovala bobule a sem tam vybrala nějaká mláďátka z hnízda nebo nory. Válela se v borůvčí a vyčkávala, ani nevěděla na co.

Přišel na podzim. Kulhal a na jedné straně měl propadlý hrudní koš, po lovu kanců, jak se jednou zakousl, už nedokázal povolit stisk. Představovala si, jak visí praseti na krku a to s ním háže o strom, až mu žebra praskají. Ukázala Kulhavému své bezpečné skrýše a ulovila mu pár koroptví a veverek. Když se nasytil a odpočal si, lehla si na břicho a od té chvíle už lovil on. Hlavně divočáky, těch tu bylo nepočítaně, a ona si na ně nikdy netroufla.

Už další jaro se rozrostli o první vrh a o rok později už tvořili malou smečku. A následující rok větší. V celém lese byli stále jediní, žádný další vlk se neobjevil a Kulhavý lovil jen prasata, vysoká už se nikdy nevrátila. Mladí se tak museli učit na zajících, ale ten nejztřeštěnější z nich jednoho dne porušil vše, co je rodiče učili, přeskočil ohradník, který byl stále stejně směšně nízko, a zardousil ovci. Mír s Nimi byl porušen. Ztráty jedné ovce by si možná nikdo ani nevšiml, ale oni dva již stárli, ztráceli respekt a Ztřeštěný stáhnul ke svým kouskům ostatní. Jako kdyby to byla štěněčí hra a ne skutek, který bude mít ničivý dopad na celou jejich existenci. To Jednooká cítila v kostech. Ale když se blížila zima přinášející hlad, který okusování bobulí nedokázalo zahnat, přesvědčil Ztřeštěný všechny své sourozence, aby se svorně vrhli na stádo v okrajové části teritoria.

Nažrali se do syta, ale za jakou cenu? Teď, když se prozradili, se stanou lovnou zvěří oni. Staří tohle znali, ale mladí jejich obavy nechápali, z liduprázdného lesa neměli žádnou zkušenost s Nimi, a dávali přednost té nejsnadněji dostupné potravě, bez ohledu na následky. Další jaro už rdousili jen jehňata, Kulhavej to chtěl Ztřeštěnému vysvětlit, ale když ho kousl do čumáku, Ztřeštěnej se nenechal a strhla se regulérní rvačka o vůdcovství. Kulhavej prohrál, neměl ve svém věku šanci. Tak bylo dáno, že smečka se bude život ovcemi, bez ohledu na následky.

- - - - - - -

„Nemáme to v plánu investic.“

„Na to vám kašlu. Oni se mě pořád ptají, co s nimi uděláme.“

„Co my bychom s nimi měli dělat? Vždyť nejsou naši. Prostě se tu objevili.“

„To jo, ale žerou jim ovce, tak se obracejí na nás.“

„Tak ať si pořídí psy.“

„To by museli být vychovaní mezi ovcemi a vycvičení. Jinak je oběhnou.“

„Tak to prostě pořídíme hned. Rekonstrukce školní jídelny ještě pár let počká. A ten chodník se taky nezblázní, když už vydržel tolik let.“

„To ale nemůžete, v plánu investic je…“

„Kašlu vám na plán! Můžeme, když to schválí rada. A ta to schválí, to vám garantuju. Každý z nich má v rodině nějaké zemědělce.“

„No dobře, ale doufám, že to alespoň standardně vysoutěžíte.“

„Na tyhle úředničiny není čas.“

„Ale až bude průšvih, odpovídáte si za to sám.“

- - - - - -

Ten rok už smečka měla šestatřicet členů. Kulhavej zmizel, ale ona byla matka rodu, takže ji pořád trpěli. I když její zkušenosti neakceptovali, žili si po svém. Kdyby jí naslouchali, nikdy by nesežrali tu podivnost. Musela to být nástraha, bylo to příliš okaté. Ona by je varovala a teď mohlo být všechno v pořádku. Ale od té doby, co bez ohledu na své instinkty sežrali ta vnadidla, děly se podivné věci. Nikdo z nich už nedokázal lovit. Vrhali se k plotům, ale pak je vždycky nějaké síla strhla, bránili se, kňučeli a vyli, ale stejně je něco donutilo se otočit od lákavě dostupné potravy a oni se s kňučením a hladovými žaludky odplazili zpátky do lesa. Divoká už tu dávno nebyla, ani divočáci a na zajících a ještěrkách nemůže taková smečka přežít. Navíc to mladí neuměli, byli zvyklí na jednoduchost rdoušení ovcí naservírovaných v ohradách, ze kterých neměly úniku. Po pár týdnech se rvali jak psi i o ty nejméně důstojné kousky potravy a jeden po druhém, s nulovou důvěrou sami v sebe, vzteklí a vyhublí až na kost, opouštěli tohle kdysi tak slibné území.

Mohli si za to sami, způsobila to jejich neposlušnost a nerespektování pravidel, ale byla to její smečka a ona s nimi hluboce soucítila. Když viděla, jak se kdysi pyšní vlci plazí po břiše pryč z tohohle poklidného hvozdu, rvalo jí to srdce. Jen jí se ta podivnost vyhnula, protože nebyla hamižná. Ukázalo se, že je díky tomu jediná, kdo je schopen se vydat mezi ovce. A ona to dělala, nejen pro sebe, ale hlavně pro ně, pro svoje potomky. Přeskakovala ploty a tahala ven ještě horké kusy rozsápaných ovcí, ale celou smečku uživit nedokázala. Byla na to sama a síly jí docházely, ale krmila alespoň březí samice. A potažmo i letošní vlčata, ta jediná ještě dokázala podběhnout pod dráty a sbírala zbytky po zardoušených ovcích.

Mladí samci tím ale úplně ztratili na respektu a smečka se rozpadala zevnitř, hlad najednou začal být tím nejmenším problémem. Jednooká to pochopila a vystrkovala jednotlivé páry pryč z tohohle prokletého území, až nakonec zůstala sama. Sama jako na začátku, úplně stejně se vyhřívala na sluníčku, lovila zajíce a okusovala bobule, ale teď čekala už jen svůj konec.

- - - - - -

Bohoušovi se od rána nic nedařilo. Tedy nedařilo se mu od té doby, co mu přítelkyně ujela zpátky do Budějic jejich kdysi společnou Felicií a jemu zbyla studená postel a staré kolo, ale tohle ráno vynikalo obzvláště. Zaspal a cestou nahoru na Modravu ještě píchl, takže na dispečink dorazil o dvacet minut později. Navíc při opravě duše zmokl. Rychle si uvařil hrnek čaje a přebral si místo před obrazovkou. Naštěstí tu na noční byla Jarka, kterou doma nečekalo nic než věčně opilý manžel. Takže neměla kam spěchat, takže nemusel poslouchat žádné hloupé řeči, takže pohoda.

Zkouknul záznamy, ale v noci se nic zásadního nestalo. Během pár měsíců vlci pomalu rezignovali a útoků na ohrady bylo méně a méně. Přesně tak, jak to sliboval výrobce. Zlé řeči o tom, že když vlkům zamezí v lovu ovcí, začnou se vrhat na lidi, se naštěstí nepotvrdily. Nehledě na to, že v národním parku se návštěvníci mohou pohybovat jen po několika málo cestách a ty ostražití dispečeři dokázali snadno uhlídat.

Jediný jejich problém byla letošní štěňata, ale další návnady už se připravovaly na příští měsíc. Na radnici ještě vymýšleli, jak to udělat, aby nástrahy nesežrali staří, kteří už v sobě měli nanočipy od loňska, ale oni tady na dispečinku už měli jasno. Prostě zvýší ostražitost a staré budou odklánět tak dlouho, dokud nebude hotovo. Už se na to těšil, odklánění těch potvor ho setsakra bavilo.

Bohouš přestal mudrovat, napil se čaje a spočítal body na obrazovce. Třicet dva. Zase o dva méně než minulý měsíc. Opřel se do křesla a pohnul se až spolu s prvním bodem, který se vydal k ohradě s čerstvými jehňaty. Bohouš naklapal jeho číslo do ovladače, zlomyslně ho nechal doběhnout až skoro k drátům a v - jak si představoval - poslední vteřině před tím, než se vymrštil, trhnul joystickem vpravo a donutil vlka s nanočipem číslo 19 oběhnout celou ohradu. Ještě vzpouzející se vzteklé zvíře dovedl zpátky do lesa a až když viděl, že utíká pryč od ohrad, vypnul ovládání. Přece jen vlci byli chránění, a kdyby někdo z Parku při kontrole zjistil, že si s nimi pohrává nad rámec nutné ochrany hospodářských zvířat, měl by velký problém.

Použít evropské dotace na vlčí dispečink namísto zvyšování plotů se vážně vyplatilo. Bohouš pohladil palcem joystick, zapomněl na svoje mizerné ráno i ještě mizernější život, a cítil se jako vládce světa.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz