Článek
Lákavě působící víkendový pobyt jsme si vybírali podle ceny a také nás zaujaly pěkné pokoje. Moc možností na výběr nebylo, ale potěšilo nás, že se zájem o lázeňské pobyty opět vrátil na dřívější úroveň a že krize v lázních asi pominula. Za dvě noci, polopenzi a několik procedur jsme pro čtyři osoby zaplatili dvacet tisíc.
Jen co jsme však s našimi nejlepšími přáteli dorazili do cíle a zjistili, že budeme víkend společně trávit v obrovském betonovém objektu, vybudovaném v architektonickém stylu „brutalismu“, poněkud jsme znejistěli, zda jsme na správném místě. Rovněž nás zarazilo, že většina míst na parkovišti byla vyhrazena pro invalidní řidiče.
Bobřík tichosti
Na recepci jsme byli očekáváni, a tak jsme se vydali po nekonečně dlouhých chodbách do svých pokojů. Ty byly naštěstí, na rozdíl od šedivého betonového monstra, velmi přívětivé a naštěstí odpovídaly reklamě, na kterou jsme se nechali nalákat. Nicméně, dalšího překvapení jsme se dočkali na večeři. Ocitli jsme se, zjevně nejmladší (a to už nejsme nejmladší) ve společnosti seniorů, z nichž většina používala berle nebo hůlky a rychle jsme pochopili, že si asi moc plánované zábavy neužijeme. Především proto, že nám v přítomnosti různě handicapovaných a vážně se tvářících lázeňských pacientů připadala dost nevhodná. Nejenže jsme se báli mluvit nahlas, ale i se smát, což je v případě naší věčně „rozchechtané“ čtveřice dost obtížné. Bobříka vážnosti jsme však nakonec splnili.
U baru se švihákem
Naštěstí splnila večeře, servírovaná formou rautových stolů, vcelku naše očekávání, ale jen do okamžiku, kdy jsme si v naději na dlouhý večer chtěli dát kávu. Personál jídelny nám striktně oznámil, že večer už je k dispozici jenom voda, káva že bude až ráno na snídani. V tom okamžiku se náš relaxační pobyt změnil v zážitkový. Od večeře jsme se totiž nestačili divit. Ze zvědavosti jsme neodolali možnosti zúčastnit se koncertu vážné hudby ve velkém foyeru, stejně jsme neměli moc jiných příležitostí. Risk se vyplatil, jednak jsem nadšeně objevila možnost koupit si kávu u přilehlého baru, jednak jsem se u něj dočkala pozornosti od nefalšovaných, byť obstarožních lázeňských šviháků. Klidně si troufli se mi dvořit, přestože bych mohla být jejich vnučka. Ale byla s nimi docela legrace.
Původní plán, že bychom večer všichni společně zakončili na pokoji s lahví vína či becherovky, jsme rychle zavrhli. A abychom nerušili staroušky, kteří už podle naprostého ticha v celém hotelu spali, v tichosti jsme zalezli do postele a nechali se „bavit“ televizním programem, což je v sobotu večer dost těžké.
Masáž s přidanou hodnotou
Zatímco jsem očekávala, že se alespoň o víkendu konečně vyspím, nepříjemný budík mě už v sedm nahnal na masáž. Upovídaná masérka mi jako přidanou hodnotu k ní poskytla i politickou čtvrthodinku, během níž kvůli důchodům proklela s patřičně jadrným slovníkem „fialovou“ vládu. Vzhledem k tomu, že nám časově přesně naprogramované masáže a lázeňské procedury zabraly celé dopoledne, nemohli jsme se dočkat, až budeme mít odpolední „osobní volno“ a lázeňskému režimu unikneme.
Jenže, hrozné počasí nám zkazilo šanci vyrazit někam na výlet do okolí, a tak jsme zůstali „doma“. Nakonec jsme si však relaxaci v atmosféře brutalistního areálu s bludištěm chodeb, s nesmlouvavě naprogramovanými procedurami, i nečekanou společnost nefalšovaných lázeňských pacientů a šviháků, i lidsky velmi pestrého personálu, opravdu hodně užili a cestu zpátky domu prosmáli tak, jako nikdy. A slíbili jsme si, že si tento nečekaný zážitek coby výlet do minulosti možná znovu zopakujeme.
Zuzi Bémová
