Halloween je zase tady. Jak vznikla tradice plná masek, dýní a strašidel?

Dýně se začínají objevovat před obchody, ve výlohách přibývají pavučiny a kostlivci a v regálech čekají čokoládové bonbony v oranžových obalech. A některé české domácnosti může na konci října překvapit i poněkud nečekaná návštěva. V podvečer zazvoní zvonek a za dveřmi stojí malý upír, čarodějnice nebo třeba holčička se sekerou v hlavě a s nataženým košíkem na sladkosti.

Pro někoho je to zábavná podzimní tradice, pro jiného stále trochu cizí svátek, který k českému podzimu tak úplně nepatří. Jeho historie je ale mnohem starší než americké filmy, oranžové dekorace a děti převlečené za upíry.

A překvapivě v ní najdeme i něco z evropské historie.

Kořeny Halloweenu sahají hluboko do minulosti. Jedním z jeho důležitých předchůdců byl keltský svátek Samhain, který označoval konec sklizně a začátek temnější části roku. Připadal přibližně na přelom října a listopadu.

Právě toto období mělo v tradičních představách zvláštní význam. Končil jeden hospodářský rok a přicházela zima, tedy období chladu, tmy a nejistoty. S přechodem mezi dvěma částmi roku se spojovaly také představy o světě mrtvých a nadpřirozených bytostech.

Pozdější představa, že se právě v tuto noc mohou mrtví nebo jiné bytosti dostat mezi živé, se stala jedním z důležitých motivů, které se v průběhu staletí proměnily v dnešní Halloween. Historici ale upozorňují, že není možné jednoduše říct, že současný Halloween je pouze převlečený Samhain. Do jeho podoby se postupně promíchaly starší lidové zvyky, křesťanské svátky i pozdější tradice z Britských ostrovů a Severní Ameriky.

Velkou roli sehrálo křesťanství. Svátek Všech svatých připadá na 1. listopad a jeho předvečer se v angličtině označoval jako All Hallows' Eve. Z tohoto názvu se postupně vyvinulo slovo Halloween.

Vedle Všech svatých se 2. listopadu slaví také Památka zesnulých, tedy naše Dušičky. Právě spojení těchto svátků s mnohem staršími evropskými zvyky pomohlo vytvořit zvláštní podzimní období, ve kterém se lidé po staletí zabývali tématem smrti, vzpomínání a světa, který podle tehdejších představ leží někde za hranicí toho našeho.

Takže když dnes dítě v masce kostlivce zazvoní u sousedů, je vlastně součástí tradice, která se kolem tématu smrti točí už velmi dlouho. Jen místo modlitby za zemřelé dostane čokoládovou tyčinku.

Tady už začíná být historie Halloweenu docela zábavná.

V tradičních zvycích se objevovalo převlékání a maskování. Lidé si oblékali kostýmy a snažili se nějakým způsobem vypořádat s představami o nadpřirozených bytostech, které měly během tohoto období přicházet mezi živé.

Později se podobné zvyky uchovaly například v Irsku a Skotsku. Lidé chodili převlečení od domu k domu, zpívali, přednášeli nebo žertovali a dostávali za to jídlo či drobné dárky.

Z toho už není k dnešnímu „Trick or treat!“ zase tak daleko.

I když samotné americké koledování s přesně touto podobou se vyvinulo až mnohem později. Výraz „trick or treat“ se ve Spojených státech začal používat až ve 20. století a tradice masového koledování dětí se výrazně rozšířila po druhé světové válce.

Jinými slovy: představa, že děti zazvoní u cizího člověka a řeknou si o sladkosti pod pohrůžkou nějaké lumpárny, není úplně nová. Jen se za ta staletí výrazně změnila nabídka. Místo pečiva dnes čekáme bonbony.

A potom je tu největší symbol Halloweenu: oranžová dýně s vydlabaným obličejem.

Jenže dýně za to vlastně tak úplně nemůže. Do tradičních evropských halloweenských zvyků se totiž dostala až později.

V Irsku a Skotsku se k vydlabávání používaly především tuříny a další kořenová zelenina. Lidé do nich vyřezávali obličeje a dovnitř dávali světlo. Dýně se prosadila až v Severní Americe, kde byla mnohem dostupnější a pro tento účel také praktičtější.

A proč vlastně obličej?

S vydlabanými lucernami se spojil také příběh o Jackovi, známý jako Stingy Jack. Podle legendy Jack několikrát přelstil ďábla, ale po smrti nemohl ani do nebe, ani do pekla. Měl proto bloudit světem s uhlíkem od ďábla, který si vložil do vydlabané řepy.

Z této legendy vzniklo označení jack-o'-lantern.

Historie je samozřejmě o něco složitější než jedna strašidelná historka. Ale přiznejme si, že vydlabaná dýně bez příběhu o zatraceném Jackovi by byla o něco méně zajímavá.

Halloween si postupně vytvořil celou svou vlastní galerii.

Čarodějnice, duchové, upíři, kostlivci, démoni a další bytosti se postupně stali součástí jeho typické podoby. Některé motivy vycházejí ze starých evropských představ, jiné se k Halloweenu přidaly později prostřednictvím literatury, filmů a dalších forem zábavy.

A právě Spojené státy daly Halloweenu velkou část podoby, kterou známe dnes. Evropské tradice sem přivezli především přistěhovalci z Irska a Skotska v 19. století. Z různých zvyků se postupně stal svátek plný kostýmů, dekorací, večírků a koledování.

Halloween se tak z původně poměrně tajemného období kolem konce sklizně proměnil v jeden z nejvýraznějších svátků amerického kulturního života.

A samozřejmě také v poměrně výkonný obchodní stroj.

Když se dnes procházíme supermarketem a mezi rohlíky najdeme plastové lebky, černé svíčky a pytlíky bonbonů ve tvaru očí, může to působit jako typicky americký import.

A část Čechů ho tak skutečně vnímá.

Máme totiž vlastní tradici, která připadá jen o pár dní později. Dušičky, tedy Památka zesnulých, se slaví 2. listopadu.

Zatímco Halloween je spojený s kostýmy, strašidly, žerty a dětským koledováním, české Dušičky mají mnohem klidnější charakter. Lidé chodí na hřbitovy, uklízejí hroby, zapalují svíčky a vzpomínají na své zemřelé.

Je ale zajímavé, že ani české Dušičky nejsou úplně oddělené od mnohem starších představ o světě mrtvých. K tradici se v minulosti vázaly různé lidové zvyky a pověry. Lidé například věřili, že duše zemřelých mohou v tomto období navštívit své blízké. Připravovalo se pro ně jídlo a v některých regionech se peklo pečivo, kterému se říkalo například „kosti svatých“.

Takže ani naše podzimní vzpomínání na mrtvé nebylo vždy jen tiché zapálení svíčky a cesta domů.

Možná tedy není nutné vybírat.

Halloween a Dušičky sice vypadají na první pohled jako dva úplně odlišné světy, ale spojuje je jedno velké téma: smrt a vztah živých k těm, kteří už tu nejsou.

Jen každý z nich k tématu přistupuje jinak.

Na Halloween si dítě může obléct kostým ducha, zazvonit u sousedů a doufat v čokoládu. Na Dušičky zase rodina přijde na hřbitov, zapálí svíčku a zavzpomíná na člověka, který jí chybí.

Jedno je hlučnější, druhé tišší. Jedno se dívá na smrt trochu s nadsázkou, druhé s respektem.

A možná právě proto se mohou tyto svátky docela dobře vejít vedle sebe.

Když tedy už od září uvidíte před supermarketem první hromady oranžových dýní, nemusíte je hned považovat za další důkaz amerikanizace českého podzimu.

Halloween má za sebou dlouhou cestu. Od starých evropských představ o konci léta a začátku zimy přes křesťanské svátky, irské a skotské lidové zvyky až po americké kostýmy, sladkosti a strašidelné dekorace.

A v Česku si přitom stále hledá vlastní podobu. Zatímco někde děti vyrábějí strašidelné masky, vydlabávají dýně a těší se na halloweenské večírky, jinde zůstává tento svátek něčím, co známe především z amerických filmů. A jen dva dny poté se vydáme na hřbitovy zapálit svíčky za ty, kteří už mezi námi nejsou.

Možná ale právě v tom je český podzim zajímavý. Nemusíme si mezi Halloweenem a Dušičkami nutně vybírat. Jeden přináší trochu nadsázky, kostýmy a dětskou zábavu, druhý klid, vzpomínku a úctu k zemřelým.

Jestli se Halloween jednou stane stejně samozřejmou součástí českého podzimu jako Dušičky, ukáže až čas. Jedno je ale jisté: strašidla už se v českých obchodech dávno zabydlela. Teď se teprve ukáže, jestli si najdou cestu i do českých domácností a tradic.

Při přípravě článku byla využita umělá inteligence pro rešerši, zpracování podkladů a stylistickou úpravu textu. Výsledná podoba článku je autorským textem založeným na uvedených zdrojích.