Článek
Pes necítí nemoc. Cítí změnu
Když pes člověka neustále očichává, strká do něj čumákem nebo se od něj najednou nechce hnout, většina z nás si řekne, že prostě něco zajímavě voní. Jenže psí čenich dokáže zachytit mnohem jemnější pachové rozdíly než ten lidský.
Lidské tělo totiž neustále uvolňuje do okolí nejrůznější chemické látky. Najdeme je například ve vydechovaném vzduchu, potu, moči nebo stolici. Při některých onemocněních se může jejich množství nebo složení změnit.
Tyto látky se označují jako těkavé organické sloučeniny, zkráceně VOC. A právě jejich změny jsou jedním z důvodů, proč vědci zkoumají zvířecí čich jako možný nástroj pro odhalování nemocí.
Pes tedy nemusí vědět, co vám je. Může pouze poznat, že voníte jinak než obvykle.
Rakovina má podle vědců svůj „pach“
Jednou z nejvíce zkoumaných oblastí je právě rakovina.
Vědci už řadu let testují, zda dokážou vycvičení psi rozlišit vzorky pocházející od lidí s nádorovým onemocněním od vzorků zdravých lidí. Používají k tomu například moč, krev, dech nebo stolici.
Výsledky některých experimentů jsou působivé. Psi se v laboratorních podmínkách dokázali naučit rozpoznávat určité pachové vzorce spojené například s rakovinou plic, prsu, prostaty nebo tlustého střeva.
Jenže tady přichází důležitá brzda.
To, že pes dokáže v kontrolovaném experimentu rozlišit dva typy vzorků, ještě neznamená, že dokáže spolehlivě diagnostikovat člověka v běžném životě.
Velký systematický přehled 62 studií zabývajících se detekcí rakoviny a infekčních onemocnění pomocí psů a potkanů například zjistil značné rozdíly mezi jednotlivými výzkumy. Pouze šest studií probíhalo v podmínkách připomínajících skutečný screening a celková kvalita důkazů byla hodnocena jako nízká.
Takže ano, tvrzení „psi dokážou vycítit rakovinu“ má vědecký základ. Z toho ale rozhodně nevyplývá, že když vám pes neustále očichává určitou část těla, máte rakovinu.
Na domácí diagnózu bych si tedy zatím psa pořizovat nemuseli.
Když pes pozná, že cukr v krvi klesá
Ještě zajímavější je využití psího čichu u cukrovky.
Existují takzvaní diabetičtí asistenční psi, kteří jsou cvičeni k tomu, aby upozornili svého člověka na změny hladiny glukózy, především na hypoglykémii, tedy příliš nízkou hladinu cukru v krvi.
Výzkumy ukazují, že psi mohou reagovat na pachové změny spojené se změnou hladiny glukózy. Jenže ani tady není jejich přesnost dokonalá.
Jedna studie, která porovnávala upozornění psů s údaji z kontinuálního měření glukózy, zjistila u nízké hladiny cukru během bdění průměrnou citlivost 35,9 procenta. Mezi jednotlivými psy byly navíc značné rozdíly.
Jinými slovy: pes může být užitečným pomocníkem, ale rozhodně nenahrazuje glukometr nebo kontinuální monitor glukózy.
A co epileptický záchvat?
Pozornost vědců přitahuje také schopnost některých psů reagovat na epileptické záchvaty.
Někteří lidé popisují, že jejich pes se před záchvatem začne chovat neobvykle – například je neklidný, upozorňuje člověka nebo se ho snaží chránit.
Výzkumy naznačují, že část tohoto chování může souviset právě s čichem. V některých studiích dokázali psi rozlišit pachové vzorky odebrané během epileptického záchvatu od vzorků odebraných mimo něj. Jedním z možných vysvětlení jsou opět změny těkavých organických sloučenin.
Vědci ale stále přesně nevědí, co konkrétně psi zachycují a jak spolehlivě dokážou záchvat předpovědět. Přehled dosavadních výzkumů upozorňuje také na nedostatek kvalitních dlouhodobých studií a rozdíly v chování jednotlivých psů.
Nejde jen o psy
Psi nejsou jedinými zvířaty, která vědce zajímají.
Výzkumy se zabývají například také potkany, kteří se dokážou naučit rozlišovat určité pachové vzorce. Zkoumáni byli dokonce i další živočichové včetně některých druhů hmyzu nebo hlístic.
Hlístice jsou drobní, většinou mikroskopičtí červi, kteří žijí například v půdě, vodě nebo v tělech rostlin a živočichů. Některé z nich mají velmi jednoduchý nervový systém, přesto dokážou reagovat na chemické látky ve svém prostředí.
A právě to je pro vědce zajímavé.
Nemusíme totiž hledat pouze zvíře, které „pozná nemoc“. Můžeme se pokusit zjistit, na jakou konkrétní chemickou změnu zvíře reaguje.
Jak to vlastně mohou poznat?
Nemoc může změnit některé metabolické procesy v těle. A když se změní chemické procesy, mohou se změnit i látky, které tělo uvolňuje do okolí.
Člověk tuto změnu vůbec nemusí vnímat.
Je to trochu jako když přijde partner domů a vy máte pocit, že „nějak divně voní“. Možná nedokážete říct proč. Prostě vám něco nesedí.
Pes má ale čichový aparát přizpůsobený mnohem jemnějšímu rozlišování pachů. Jeho mozek dokáže pracovat s obrovským množstvím pachových informací a hledat v nich vzorce, které člověk nezachytí.
A právě tento princip se vědci snaží využít.
Proč se tedy zvířecí čich nepoužívá jako běžná diagnostika?
Protože mezi laboratorním pokusem a skutečnou medicínou je obrovský rozdíl.
V laboratoři může pes dostat přesně připravené vzorky a naučit se rozlišovat dvě skupiny. V reálném světě je ale situace mnohem složitější.
Výsledek může ovlivnit například výcvik psa, prostředí, způsob odběru vzorku, jeho skladování nebo samotná metoda testování.
Navíc stále často nevíme, co přesně pes cítí.
Pokud se vědcům podaří identifikovat konkrétní molekuly nebo jejich kombinace, které jsou spojené s určitým onemocněním, mohli bychom jednou vytvořit přístroje schopné tyto látky zachytit.
Možná tedy budoucnost nebude vypadat tak, že v ordinaci čeká Labrador na vzorek moči.
Pes by mohl vědcům pomoci zjistit, co vlastně mají hledat.
Možná nás psi neučí diagnostikovat nemoc. Učí nás, co hledat.
Psí čich je fascinující právě proto, že zvíře nemusí rozumět tomu, co se v lidském těle děje. Stačí mu zachytit změnu.
Výzkum proto nesměřuje pouze k tomu, aby psi jednou „diagnostikovali rakovinu“. Může pomoci odhalit chemické stopy, které se při různých onemocněních v těle objevují. A ty bychom pak mohli hledat pomocí citlivých laboratorních přístrojů.
Takže pokud vás pes příště začne podezřele očichávat, není nutné okamžitě propadat panice. Možná jste jen použili nový prací prostředek, snědli něco voňavého nebo jste mu jednoduše zajímavě voněli.
Ale možnost, že zvíře dokáže zachytit změnu v lidském těle dříve, než si jí všimne samotný člověk, je sama o sobě fascinující.
Možná totiž ještě pořád netušíme, kolik informací se kolem nás ukrývá v obyčejném pachu.
Zdroje
Bauër P. et al.: Remote Medical Scent Detection of Cancer and Infectious Diseases With Dogs and Rats: A Systematic Review, Integrative Cancer Therapies, 2022.
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/36541180/
Angle C. et al.: Canine Detection of the Volatilome: A Review of Implications for Pathogen and Disease Detection, Frontiers in Veterinary Science, 2016.
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4919317/
Maidodou L. et al.: Unraveling the potential of breath and sweat VOC capture devices for human disease detection, Frontiers in Chemistry, 2023.
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10646374/
Gonder-Frederick L. A. et al.: Diabetes Alert Dogs (DADs): An assessment of accuracy and implications, Diabetes Research and Clinical Practice, 2017.
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/28974470/
Luff G. C. et al.: The role of trained and untrained dogs in the detection and warning of seizures, Epilepsy & Behavior, 2024.
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/38071830/
Poznámka: Při přípravě článku jsem využila nástroj umělé inteligence pro vyhledání, zpracování a stylistickou úpravu podkladů. Faktické údaje jsem ověřovala v uvedených zdrojích.
